Míla Dvořáček: Reportáž z konce světa

Svalbard kanon

„Špicberky jsou místem, kde zažiješ drsnou polární krajinu, ale když ti nohy promrznou na ledovci, večer už můžeš fňukat v lobby baru u bourbonu, ve svetru od Devoldu, kterej jsi koupil v Radissonu Blu na recepci,“ říká kameraman, potápěč, lehký dobrodruh a kamarád Míla Dvořáček.

Slovo dalo slovo a Míla jel na Špicberky poprvé se skupinou vědců, kteří potřebovali kameramana, který „umí běhat po sněhu a u toho točit“. To bylo před deseti lety, kdy zoologové z českobudějovické univerzity (pobývají tu rovněž vědci z Masarykovy univerzity v Brně) začínali zkoumat zdejší terén. Od té doby tu byl i Míla několikrát.

Svalbard Mejla
Cestovatel a mírný dobrodruh Míla Dvořáček s výbavou na polární túru a s nezbytnou puškou

Ale Špicberky zdaleka nejsou jen baštou vědců. Panuje tu čilý turistický ruch, ze kterého ostrovy žijí. A pak také z těžby černého uhlí a rybolovu. „Uhlí odsud je stejně staré jako ostravské, i podobně kvalitní,“ prodává Míla své znalosti severu. „Vozí se do Norska, díky němu jsou Norové v uhlí poměrně soběstační.“ V průběhu minulých sedmi deseti let se Špicberky turisticky dost probudily, vyrostly tu obchody, hotely, je tu bazén, nemocnice, veškeré civilizační zázemí. Na ostrovech pod norskou správou je pro našince dost draho.

Svalbard Pyramiden 2
Slunce na Špicberkách nezapadne za obzor od konce dubna do konce srpna. V té době je tu stále světlo. A naopak od konce října do poloviny února je polární noc a teploměr padá i hluboko pod –40 °C.

Do hlavního města Longyearbyenu létají i velké airbusy skandinávských aerolinek z Osla nebo Tromsø, odkud sem jezdí i lodi. „Můžeš si i stopnout plachetnici,“ říká kameraman Míla. „Jezdí sem totiž i tyhle subtilnější lodě, protože tu tolik nehrozí volně plující kry, i když někdy taky panuje ice tide – ledový příliv, kdy sem vítr zavane třeba desetimetrové kusy ledu, které je radno objíždět. Ani větší lodě do nich schválně nenarážejí.“ Špicberky jsou dokonce zastávkou zaoceánských „cruisers“, plovoucích patnáctipatráků, které na pobřeží vysypou dva tisíce lidí, čímž na chvíli prakticky zdvojnásobí počet zdejších obyvatel. „Vykoupí kožešiny, vypijí bary a vyjedí restaurace a zprvu zaskočení místní si pak nakonec mnou ruce, že udělali byznys,“ směje se Míla.

Svalbard Pyramiden
Opuštěný důl v Pyramiden

Léto v tričku

Jinou a stabilnější skupinou návštěvníků jsou skialpinisté a obecně milovníci severu, chladu a zimy. „Jezdí sem na pěší túry, na jarní skialpy, kdy ostrovy přecházejí na lyžích, se sáněmi za sebou, a přespávají v turistických chatkách nebo ve stanech. Když na to máš, můžeš si půjčit i sněžný skútr – mimochodem, zdejší nejrozšířenější dopravní prostředek – a vyjet na týden na ledovec. Ale opět připomínám: je to dost drahý.“

Svalbard louka

Pro pěší túry za krásami špicberského permafrostu je příznivější podzim, kdy je půda relativně vyschlá. Během jarního tání je země prosáklá vodou a nevyhnete se brodění v ledových říčkách. Jak se obléct? „V létě je to na slunci i na tričko, bývá tak do dvaceti stupňů,“ odhaduje Míla. „Zima je na západě kolem Longyearbyenu celkem přijatelná díky Golfskému proudu, maximálně do minus třiceti. Sever a východ nerozmrzá nikdy a tam to padá pod šedesát pod nulou.“ V létě je možné půjčit si také psí spřežení, samozřejmě s musherem. „Nevím, jakou důvěru bys v nich musel vzbudit, aby ti dali do ruky opratě od psů a saně a jen mávli rukou.“

Svalbard znacka
Lední medvěd je na Špicberkách přísně chráněn. Člověk se má setkání s ním vyhnout, případně ho zastrašit. Zabití medvěda v obraně je krajní řešení, které se pak přísně posuzuje.

Podobně jako je v Indii posvátným tvorem kráva, na Špicberkách se stejným ohledům těší lední medvěd. „Lední medvědi nesmí být rušeni, pronásledováni a v žádném případě loveni,“ říká Míla. Zároveň však připomíná, že je zakázáno odcházet z města do volné krajiny bez střelné zbraně a bez odstrašovacích prostředků. „V první řadě musíš zabránit tomu, aby tě medvěd napadl. Musíš se mu vyhnout, nebo, když je poblíž, nedat se před ním na bezhlavý útěk, to ho může vyprovokovat. Většinou jsou ale plaší, o kontakt nestojí, světlice nebo rány je zaženou,“ vysvětluje Míla. Potenciálně nebezpeční jsou mladí samci neboli podle Míly „raplové“ a pak, jak známe už z bazálního přírodopisu – samice s mladými. „Je fakt, že medvěd má mimořádný čich. Krev cítí na deset kiláků. A když jsi týden na treku, nemyješ se… medvídek tě cítí taky, aniž jsi nějak výrazně zkrvavenej.“ Medvědi jsou také jedním z turistických lákadel, ostatně jako další zdejší fauna – mroži, tuleni nebo překvapivě dobře létající papuchalkové. A polární lišky, které si už na lidi zvykly natolik, že žerou z ruky.

Svalbard ledovec

Ivan šel domů…

Města, třeba Longyearbyen s bývalou „ruskou“ osadou Pyramiden, nespojují žádné silnice. Osada je zachovalá, ale opuštěná. Svou atmosférou připomíná situaci Černobylu. „Rusové to tu opustili asi před šestnácti roky vlastně ze dne na den,“ říká Míla. „U bazénu ještě visí ručníky, na palubovce se válejí míče, jako by je tu kluci nechali na konci hodiny tělocviku. A kdysi si sem navezli z domova i vlastní hlínu.“

Svalbard Pyramiden 3
Opuštěná osada Pyramiden by ani bez azbuky nezapřela ruského ducha

Z osady Pyramiden dýchá ještě megalomanská estetika, která Rusy neopustila ani po dějinných změnách. Vše je tu ale pusté, osiřelá osada se stala ze dne na den muzeem proti své vůli. Expozicí v krajině jsou i opuštěné uhelné doly, jejichž štoly dávno zamrzly a technologické stavby chátrají. „Pyramiden je i zastávkou na celodenním výletě, který si můžeš zaplatit. Po jeho prohlídce je pauza na oběd, kde dostaneš steak z velryby a bourbon s kouskem ledu z tisíc let starého ledovce, na který pak tour pokračuje, no a v pět nebo v šest navečer tě přivezou zase zpátky. Cena je stojí osmnáct set norských korun. Tak to vynásob krát tři pade a jsi na naší měně.“

Svalbard losi
Špicberky jsou domovem nejen losů, ale i mrožů, tuleňů, polárních lišek a překvapivě dobře létajících papuchalků

Na Špicberkách nenajdete jediný strom, s výjimkou malé centimetrové břízky. Jinou zajímavostí je zamrzání brakické vody (smíšená slaná a sladká voda), které na hladině vytváří jev podobný palačinkám. Odtud i název: ice pancake. Voda tu má něco mezi dvěma až čtyřmi stupni Celsia. Kdo se chce vydat na plavbu za mroži či tuleni, musí podstoupit trénink záchrany v čemsi, co připomíná zateplený potápěčský oblek. „Když v tomhle spadneš do vody, máš šanci, že v ní vydržíš dvě minuty, než tě záchranáři vyloví,“ dodává kameraman Míla.

Svalbard lod
Je pravděpodobné, že Špicberky objevili kolem 12. století Rusové a Vikingové. Poprvé se o Svalbardu zmiňují islandské historické písemnosti z roku 1194. Nezpochybnitelným objevitelem souostroví je ale holandský objevitel Willem Barents, který hlavní ostrov pojmenoval Spitsbergen (Špičaté hory). Holanďané ale respektovali norsko-dánskou svrchovanost nad ostrovy. V roce 1899 se tu našla ložiska uhlí, první důl otevřeli o sedm let později Američané a roku 1916 jej postoupili Norsku. Roku 1920 se Špicberky staly norským územím.

Zajímají mě ještě vědci a jejich výzkum, který působí tajemně jako z knihy Petera Høega. „Jsou tam parazitologové. Kladou sítě a vytahují hlavně sledě a vranky a zkoumají červy v jejich útrobách. Jsou to cizopasníci – Anisakis. A není ryba, která by je neměla… Sbírají i hvězdice, všemožný mlže,“ vysvětluje Míla. „Upřímně řečeno, od jistý doby bych si nedal lososovej tataráček. Tepelnou úpravou parazity zlikviduješ, ale se syrovým masem máš velkou šanci, že si je pořídíš.“ Koneckonců, v Radisson Blu v Longyearbyenu si můžete dát i něco jiného než tatarák a svetr Devold na recepci i při vší zdejší drahotě koupíte o pětistovku levněji než v Čechách! Aspoň Míla to říkal.

Text: David Nesnídal, foto: Míla Dvořáček