7 sportů, které na OH už neuvidíte (škoda!)

sporty

Z dnešního pohledu se nám tyto sporty zdají trošku bizarní. V minulosti však šlo o vážené olympijské disciplíny. Jenže, kdo by se dnes chtěl koukat třeba na sportovní střelbu na holuby? I když…

Střelba na holuby

Nejrozmanitější disciplíny byly k vidění především v počátcích moderních olympijských her. Taková Paříž roku 1900 pojala hry jako doplněk světové výstavy a sportovní disciplíny byly skutečně vybírány „letem světem“. Poprvé se tu také zúčastnily ženy – sportovkyně a také živí holubi. Ti ovšem jen jako pasivní účastníci disciplíny střelba na holuby. Ženy zápolení přežily všechny, holubů padly tři stovky. Sám vítěz jich měl na kontě jednadvacet.

Plavání pod vodou

Zcela raritní program na pařížské olympiádě v roce 1900 mělo plavání. Dějištěm byla řeka Seina, a to už samo napovídá, jakou napínavou podívanou mohlo být plavání pod vodou na šedesát metrů. Ve zkalené vodě – čističky vody neexistovaly – se závodníci ponořili a…  Jako první ze čtrnácti plavců vyplaval v cíli zhruba za minutu domácí závodník Devendeville následován krajanem Sixem. Na třetího Dána Lykkeberga se čekalo dalších půl minuty, protože ztratil orientaci a plaval v kruhu.

Plavání přes překážky

Závod v plavání pod vodou se už v programu dalších olympiád neobjevil. Pro diváky atraktivnější podívanou byl zcela jistě závod v plavání na dvě stě metrů přes překážky. Těmi byla nejdříve řada klád a pak řada loděk. Obě překážky museli závodníci přelézt; třetí řadu loděk pak bylo nutno podplavat. Plovoucí odpadky se nezapočítávaly.

Plavání týmů

Výmyslem hodným chorého génia byla pravidla jiné disciplíny – plavání týmů. Byly čtyři rozplavby a v každé pět sportovců. Vítěz té první dostal jeden bod, druhý dva, poslední pak pět bodů. V druhé bral závodník na prvním místě šest bodů, na posledním pak deset a tak dále, až první muž poslední rozplavby dostal bodů šestnáct. Tým s nejmenším počtem bodů vyhrál, a protože v první rozplavbě mělo Německo hned tři plavce, neměl nikdo další vinou zvyšujícího se ohodnocení vyhrát.

lano
Přetahování lanem na LOH v Saint Louis v roce 1904. Tento sport byl divácky neatraktivní, zápolení trvalo dlouho. Soupeře se občas nepodařilo přetáhnout několik desítek minut.

Přetahování lanem

Také přetahování lanem mělo svoji premiéru v roce 1900 a kupodivu vydrželo na olympijském programu až do roku 1920. V pařížském klání nastoupila jen dvě družstva. Domácí francouzské a pak kombinované, skládající se ze tří Švédů a tří Dánů. Na následující olympiádě bylo týmů hned několik, ale až na řecké siláky to byly samé domácí, tedy americké týmy. Podobně tomu bylo na dalších hrách v Londýně. Tady vyhrál tým policistů z londýnského City před „bobíky“ z Liverpoolu a družstvem z policie metropolitní, tedy opět londýnské.

Šplh po laně

Šplh byl jednou z disciplín, které se v rámci gymnastiky objevily hned na prvních moderních olympijských hrách v Athénách. Závodníci měli před sebou čtrnáct metrů (!) lana, které museli překonat v takzvaném přednesu, protože se hodnotil nejen čas, ale i způsob provedení. Pro nás je nejzajímavější průběh této disciplíny v roce 1924, kdy se hry opět vrátily do Paříže. Závod ve šplhu na osmimetrovém laně, kterého se zúčastnilo sedm desítek sportovců, vyhrál náš Bedřich Šupčík s časem 7,2 sekundy.

Skok z místa

Také lehká atletika má disciplíny, které dnes už na stadionech normálně neuvidíme. Vévodí jim skoky z místa a těm zase americký atlet Ray Ewry. Jeho osud připomíná ten filmového Forresta Gumpa. Malý Ray onemocněl obrnou a až do čtrnácti let prožil dětství na vozíku. Pak se zase učil chodit. Kvůli posílení svalstva hodně skákal, a to s takovým úspěchem, že se nejen stal hráčem univerzitního týmu amerického fotbalu, ale i atletem. Jeho parádními disciplínami se ovšem stal skok z místa – do dálky, do výšky a trojskok. Na olympijských hrách v Paříži roku 1900 vyhrál všechny tři disciplíny dokonce v jeden jediný den. Tři zlaté z jednoho soutěžního dne nikdo nezískal dodnes.

Jak se tam protlačit

O úspěchu či neúspěchu olympijských her rozhoduje sportovní marketing. Stejně tak o tom, zda ta či ona disciplína se na programu her objeví. To je důležité. Co bylo Československu a poté i Česku a příznivcům tohoto sportovního odvětví platné, že skibobisté vozili ze světového šampionátu jednu zlatou medaili za druhou, když ji nezískali na olympiádě. To, zda se sport na olympiádě objeví, rozhoduje Mezinárodní olympijský výbor na základě čtyř desítek kritérií a popularita je jen jedním z nich. Musí být také genderově vyvážený a neměl by být náročný, co se týká výstavby sportovišť.

Olympijský sport je prostě vidět, a tak ho podporují sponzoři, rozšiřuje se jeho členská základna a dostává finance i od Mezinárodního olympijského výboru i od státních institucí. Naopak takový sport, který šanci být pod pěti kruhy nemá, žije vlastně jen nadšením těch, kteří ho provozují. Občas se podaří pořadatelům některou disciplínu prosadit a svět se pak dozvídá, že existuje pólo na koních, pelota, kabaddi nebo jeu de paume.

Text: Ivan Verner, foto: archiv