Big Ben

5985_r2

Měl se stát marketérem, ale on nechtěl prodávat nic jiného než sám sebe. Své myšlenky a sny. Díky jistému Osamovi z Toronta nakopnul kariéru. Ben Cristovao. Chlapík s 210 000 fanoušky na Instagramu, 450 000 lajky na facebooku a se spoustou svalů. Pro Formena ho vyzpovídala multitalentovaná novinářka, zpěvačka, malířka a sinoložka Nora Grundová. A Ben ji dokázal překvapit…

Nepotkalijsmeseužněkde, nemluvilijsmespolu, nedělalijsmespolurozhovor?“ mluví nápadně rychle. A jako by mu žádné slovo nepřišlo dostatečně přesné, přidává Ben Cristovao další a další věty. Pro autora písňových textů je tenhle přetlak dar.

Má pravdu, potkali jsme se krátce a nevýznamně po jeho sedmém místě v soutěži Česko Slovenská SuperStar v roce 2009 na večírku organizovaném českou hudební televizní stanicí. Čerstvě objevil, že by to mohl zkusit v českém showbyznysu, celý obličej mu v radostné grimase několik měsíců svítil překvapením a snoubila se v něm skromnost  s neotřesitelným sebevědomím. Neměl co ztratit. O šest let později tak působí pořád. Jen se z víceméně křehkého chlapce metamorfoval v o dvacet kilogramů těžšího, ztepilého gladiátora.

Jeho cílová skupina zatím přes den sedí v lavicích základních a středních škol, takže jeho veskrze motivační písně padají prostřednictvím mobilů pod lavicemi na úrodnou půdu. Ti lidé se teprve rozhodují, kudy se vydají za svým štěstím a jak budou vydělávat peníze, aby se měli tak skvěle jako jejich idol. Vzkaz, že život se musí užívat, je v Benových textech nejčastější, ačkoli se z nich začali jeho fans také dozvídat detaily o různých sexuálních polohách. V tomhle směru je Ben průkopníkem ve feministických barvách, anžto opakovaně láskyplně zdůrazňuje, že „chci, abys byla“. (Mně to tedy pokaždé evokuje knihu kněze Tomáše Halíka Chci, abys byl, ale o tom jindy.)

Milionář z YouTube

Ben Cristovao míří přesně. Na YouTube, což je kromě Facebooku jeho hlavní sociální kanál, visí jeho songy s mnoha miliony kliknutí. Hit Sweet Chilli se sdělením, že občas se musí za peníze dělat i to, co člověka nebaví, aby si pak mohl dělat to, co ho baví, nasbíral na YouTube čtyři a půl milionu zhlédnutí. Podobný počet kliknutí nasbírala píseň Prdel. Rap Bomby má po dvou letech na kontě jedenáct milionů. Ještě v klipu Give me some more z roku 2010 kolem slečny rozpačitě krouží křehký kluk s kloboukem, v tom posledním zvaném Postel, který na YouTube pověsil Ben nedávno, víceméně souloží a explicitně o tom zpívá.

Jeho vodopád řeči prostupují anglická slova peace, nigger, happy, yep. Je v tom jasné napojení na jeho torontského producenta a profesionální deformace, jako by si basketbalista při rozhovoru čas od času nevědomky zadribloval míčem. Sešli jsme se ve fotoateliéru ForMena, kde právě obklopen modelkami v rozpuku dofotil obálku tohoto čísla. Když shodil džíny a kostkovanou košili a oblékl se na pokyn stylistky do černých kalhot a jemné košile, vyloupla se z něj hvězda harlemského Cotton Clubu třicátých let. Nesmírně mu to slušelo. Ale ještě při prvních jeho odpovědích váhám, o čem ten náš rozhovor bude. O posilování? O holkách a nesnesitelné lehkosti bytí, kterou jsou jeho písně nasycené?

6125_r2
kalhoty, Topman, 1499 Kč boty, Martinelli, prodává Shoe Republic, 3500 Kč

Ben Cristovao je také jednou z tváří projektu skupiny HateFree s názvem Jsme v tom společně. Fotku doprovází nenávistný komentář z internetu. Něco o tom, že tvorové jako on by neměli klást vajíčka. „To, co je na té fotce, jsou komenty, které fakt dostávám. Jasně, je to zlomek, jednou za sto komentářů dostanu takovejhle úlet. Jsem ale interpret minority, která vystupuje z davu vizuálně i názorově.“ Vizuálně chápu, ale názorově? Za svůj nejkontroverznější názor považuje hájení muslimů. Vytáčí ho česká oficiální politika vůči syrským imigrantům. „Ať se ve světě děje jakákoli katastrofa, i náboženská, věřím, že musíme vnímat lidi jednotlivě, a hlavně jako lidi, nikoli jako muslimy. Vždyť můj producent, který se mnou dělá muziku, co lidé poslouchají a milujou už šest let, je také muslim. Jmenuje se Osama. Je ze Súdánu a žije v Torontu, v židovské čtvrti. Je jednoduché a vlastně i přirozené odsoudit skupinu lidí jako celek, rozlišovat je komplikovanější. Tím víc, když někteří muslimové provádějí takové věci.“

Ty už jsi tu byl!

Benovi je osmadvacet let, takže vyrůstal v devadesátých letech, kdy byla Praha ještě relativně etnicky homogenní. Díky temně olivové pleti, kterou zdědil ze spojení české matky a angolského otce, musel tehdy vyčnívat a možná si trochu užít rasismu. „Byli tady Afričané jako můj táta, ale mezi mulaty jsem byl, myslím, v první vlně. Mamka si vyslechla leccos, když mě vozila v kočárku. Jedna holka mi ve čtvrté třídě řekla, že její ségra se mnou nesmí chodit, protože prej táta řekl, že s černochem chodit nebude. Brečel jsem a chtěl být bílej. To léto jsem se mazal padesátkou a nechtěl chodit na sluníčko, abych se neopálil. Měl jsem radost, když jsem viděl v televizi Raye Korantenga a Martina Tankweye a Yemiho v Esu. Lidi viděli, že umíme česky a chováme se normálně.“ V devadesátkách ale člověk nevídal svůj obličej tak často jako dnes, pokud nespal se zrcadlem. Jak potvrzuje Ben, nebylo těžké občas zapomenout, že bílý není. „Chápete, já vyrůstal v bílé společnosti, všichni kolem mě byli bílí. Mobily s foťákem neexistovaly, žádný selfíčka nebyly. Dneska se člověk denně vidí minimálně dvakrát na nějaký fotce, ale víte, jak to dřív bylo. Když už se někdo fotil, tak pak musel film dát vyvolat.“

Snažím se z Bena dostat, kdy mu došlo, že pro podnikání v českém showbyznysu je jeho exotický vzhled darem nebes. Ale je ještě ve vzpomínkách na dětství. „Máma i babička mi opakovaly, abych nezapomínal, že jsem snáz zapamatovatelnej než ostatní. Když se něco stane, budou si pamatovat dav a toho černocha, tak ať si na to dám pozor. V šesté třídě jsme šli celá třída na výstavu o basketu. Kdo hodil deset košů, dostal balíček karet. Všichni jsme to hodili a dostali kartičky. Pak si všichni kluci vyměnili bundy a šli tam znova. Tak jsem si s jedním kamarádem taky vyměnil bundu. Všichni přede mnou dostali znovu balíčky karet. Já když tam přišel, tak mi řekli, že nazdar, že už jsem tam přece byl. Kolem mě strašnej smích a mně nedocházelo proč.“

Ale pak začal tančit ve skupině JAD Dance Company tanečníka a choreografa Yemiho A.D., který ani nepředstíral, že ho přijímá kvůli tanečním kvalitám. „Kolem mě tančili skvělí tanečníci, ale já taky dostával džoby, protože jsem měl exotickej look. Fungovalo to. Yemi razil politiku ukazovat na pódiu pestrost lidí. Takže ať už šlo o otevírání obchoďáků, promo- akce, reklamy, měl tam mě, Vietnamce, kluka z Konga… Uvědomil jsem si, že se s tím dá pracovat a že s tím budu pracovat.“

Snoubič? Muzika? No problem

Od rozvodu s Benovým otcem zůstala Benova matka s dětmi sama, a tak je vychovávala k co největší samostatnosti a disciplíně. Na její doporučení Ben nastoupil v jedenácti letech na německé gymnázium Thomase Manna a rodina žila v představě, že se Ben bude jednou věnovat marketingu nebo jinému dobře placenému zaměstnání. „Mamka začala v marketingu podnikat a učila nás, abychom nikdy nebyli na nikom závislí. Měla hodně kontaktů v Německu, tak chtěla, abychom uměli německy.“ Ben se přihlásil na vysokou školu, obor marketing. O pár měsíců později ho ale tanečníci vyhecovali, aby se přihlásil do soutěže Česko Slovenská SuperStar. „Já tam nešel jako zpěvák, myslel jsem, že to je prostě talentová soutěž. Když jsem to zjistil, řekl jsem si, že to zkusím dát. V té době jsem ani nevěděl, co je to bránice a jaká je technika zpěvu.“

Fascinuje mě, s jakým klidem mluví Ben o svých nedostatcích. Nebo spíš zatím nenabytých dovednostech. V jeho podání jde o zastávky, kterými se dá projet. Zpěv? Jasně, naučím se. Psát texty? No problem. Takhle se naučil na snowboardu a v roce 2006 vyhrál Český pohár ve freestyle snowboardingu. Nepřistupuje k showbyznysu s ochromující posvátnou úctou a nezastavuje ho stud, takže hlasové limity už jsou hračka. „Po SuperStar jsem dlouho jezdil po klubech s covery jinejch songů, protože mě lidi chtěli vidět. Pak jsem vzal všechny peníze, které jsem takhle vydělal, a odletěl jsem do Toronta za Osamou. Je to strýc mého kamaráda. Vydal jsem se za ním s tím, že chci udělat album. Začali jsme zkoumat můj hlas, moji přirozenou tóninu, ve které zním dobře. Za měsíc jsem se vrátil do Česka s prvním albem. První singl Give me some more zabral skvěle a ukázal, že nějakej Ben může fungovat. Nevěděli jsme ještě jak, jestli anglicky, nebo česky, co to vlastně bude, ale bylo to dobré RnB pop album s decentním hlasem. S tím jsem začal pracovat na kariéře.“

Tohle je asi nejzajímavější moment Benova příběhu, který ho odlišuje od zástupu jazykově a sebevědomím vybavených vrstevníků. Po dětství a dospívání v bezpečném závětří milující rodiny, která ho jemně naváděla k bezpečné kariéře, se rozhodl zariskovat všechno. I když tím rodinu uvedl do stavu paniky. „Já se odklonil od všeho, co si mamka představovala, že bude. Pochybovala, že se uživím tím, že budu něco zpívat. A oprávněně, protože na to asi člověk zase tolik sázet nemá, že půjde do nějaké soutěže a udělá z toho kariéru. Devětadevadesát procent lidí, kteří se pokusí, neuspěje. Já přitom nechal všeho. Vejšky, prkna, říkal jsem, že mě to baví, takže se naučím zpívat a psát songy a bude to pecka.“ Ve vyprodané koncertní hale v Karlíně před dvěma týdny už maminka s nadšením sledovala, jak čtyři tisíce lidí na Benově koncertu zpívají jeho refrény.

Bicáky, tricáky, pekáč…

Na začátku nevěděl, jakou muziku chce dělat, jestli taneční a jestli v angličtině. V českých klubech si ověřil, že se mu sice pod pódiem houfují davy, ale jeho anglickým textům nerozumí. Tak se naučil psát v češtině. Osama ho naučil dávat dohromady melodické linky. A pak došlo na témata. Ben přece jen nevyrostl v žádném komplikovaném sociálním prostředí, nepodnikal v drogách jako většina amerických raperů na počátku své kariéry, v českém závětří studoval, jezdil na prkně a chystal se na marketing. „Jasný, řešíme tu úplně jiný věci,“ souzní. „Máme vztahové problémy, ale hlavně problémy s motivací, a tam to dnes otáčím já. Myslím si, že na to, jak dobré podmínky tady máme, toho mladí dělají málo. Já bych v lidech rád probudil oheň, bojovníka, člověka, který se vyvíjí, nechce stát na místě a nespokojí se s tím, že má ten život nastavenej tak akorát. Mohl jsem mít život člověka, který vystuduje nějakou školu, bude mít od rodičů domluvenou práci, dobrý peníze. Byl by to vlastně o. k. scénář. Ale co zažívám teď, se s tím nedá srovnat.“ Svým songům proto říká motivační. Píseň Úžasná chválí ženy, Sweet Chilli zase cestování. „V songu Těžký váhy nezpívám jen o tom, aby šli lidi do fitka a tam nabrali svaly. To není hlavní message. Jasně, zvedám tam činky, ale jde mi o to, aby se lidi takhle rvali i v životě, aby do toho dali extra effort.“

6177_r
sako, Hugo Boss, prodává Van Graaf, 12 499 Kč košile, Marks & Spencer, 699 Kč kravata, Pietro Filipi, 1190 Kč vesta, Boss Orange, prodává Van Graaf, 4599 Kč kalhoty, Unpligged, prodává The Item, 3850 Kč boty, Martinelli, prodává Shoe Republic, 3500 Kč ponožky, Sox In Box (cena za sadu), 429 Kč

Na většině Benových portrétů z posledních dvou let hraje hlavní roli vyrýsovaný pekáč buchet. Jeho tělo se na můj vkus přiblížilo k hranici, za kterou už se půvabně vysochané tělo začne proměňovat v obskurní nepoměr svalů vůči okolí. Zaujal mě důvod, proč se do posilovny vrhnul. „Chtěl jsem se nějak dostat k chlapům,“ vysvětluje věcně. „Holky si můžu odškrtnout, umím napsat song, kterým se na ně dokážu napojit. Ale chlap chce mít respekt od chlapů, to je přirozené. Porovnáváme se, chodíme na páku. Chceme uznání. Satisfakce z toho, že mám fanynky, jednoho dne skončí. Chlapům přitom mám co říct. Prošel jsem začátkem, kterej byl drsnej. Byl jsem ten ze SuperStar, co neumí moc zpívat a všichni se mu smějou. V klubech všude po republice stály vepředu holky a za nimi seděli kluci, kteří se smáli, co to tam zkouším. Chtěl jsem chlapům říct, ať jen nesedí u kompů a nehejtujou, co dělám. Že to můžou dělat se mnou, tak jsem začal cvičit. S kamarády jsme vytvořili bandu a říkáme si Barbaři. Cvičíme a skrze Facebook mluvíme s lidmi o tom, jak cvičit, co jíst.“ Mělo to logiku a měl pravdu, že i do tohoto časopisu se fotilo jeho velmi hmotné tělo. Podle něj by ani Arnold Schwarzenegger neuspěl v Hollywoodu, nebýt jeho ohromných svalů.

Facka, která padla vedle

Klišé o výšce stromu a velikosti stínu naplňuje Ben dokonale. Před rokem měl 140 falešných profilů na Facebooku a počet stále roste. Přišel na to tak, že dostal na svém vlastním koncertě nafackováno. „Na jednom koncertě za mnou přišla něčí maminka, dala mi facku, a ať takový věci už její dceři prej nikdy nepíšu. Tak jsem se ptal, co se stalo. Zavolala svoji asi sedmnáctiletou, úplně rudou dceru a na jejím telefonu našla tu zprávu. A já vzal telefon a ukázal jim svůj pravej profil. Ježišmarjá, omlouvaly se, byla to nakonec vtipná situace. Uvědomil jsem si, že se to fakt děje.“ A jak zareagoval dušínovský hiphoper? Vstoupil do projektu Seznam se bezpečně a začal jezdit po besedách ve školách, aby naučil děti poznat falešný profil. „Učíme lidi tři různý techniky, jak si ověřit pravost. Když si s takovým člověkem píšete, chtějte, ať vám do minuty pošle svoji fotku s datem a připíše k tomu vaše jméno. Za tu dobu člověk nestihne ani otevřít Photoshop. Taky je možné fotku z jeho profilu dát do aplikace na Googlu a zjistit, kdy byla ta fotka použita poprvé.“

Jeho pravý profil na Facebooku je hotová horká linka, mezi českými interprety svatý grál. Ale zaujalo mě, že si Ben se svými fanynkami skutečně chatuje. „No jasně,“ rozesměje se mu celý obličej. „Chodím spát v pět šest ráno. Tak třeba od jedenácti, kdy se po trénincích a saunách dostanu domu, mám dvě hodiny aktivního sociálního života, píšu si s lidmi, posíláme si věci, přes Facebook a Instagram, a od jedné do pěti pracuju na sonzích, to je můj nejproduktivnější čas.“

Nakonec má můj plný respekt. O svůj zástup fanoušků se vzorně stará a pozitivně je motivuje. Tím, že vyrobil zajímavou šroubovici ze svojí hudby a zároveň kladných postojů, může postrčit ty nerozhodnuté dobrým směrem. Marketing umí dokonale. „Jsme fyzicky i sociálně líný. Proč bychom něco dělali, když si všechno můžeme koupit, objednat si jakýkoli jídlo, podívat se na hudbu na YouTube. Kromě práce a školy vlastně nemusíme nic. Tak jim říkám, vezmi telefon, najdi si slova mýho songu a nauč se je na koncert. Dohledej si fotky z koncertu, snažím se je nějak zapojit, ať vynaloží taky nějakej effort. Dnes rapery a hiphopery poslouchají miliony lidí, co řekne Spirit, Rytmus, Ego, to má u mladých velkou váhu. Nechci to přeceňovat, ale myslím, že naše názory se dostávají mezi názory mladých lidí. Víc než od učitelů nebo rodičů.“

Vystupuje proti drogám, rasové a vlastně jakékoli nesnášenlivosti. Nabádá k cestování a k učení se cizím jazykům. Také brojí proti krádeži hudby. Podpořil kampaň agentury OSA, kterou Češi spíš nesnášejí a metody jejího vybírání peněz je dráždí. Ben o tom, že by se neměla hudba ilegálně stahovat, přitom říká nejmladší generaci, která má tuhle schopnost v DNA. „OSA není sexy a udělat kampaň na to, aby lidi za muziku platili, není nic jednoduchýho. Široká veřejnost to nikdy nebude brát dobře, protože si říká, proč by si měla kupovat hudbu, když v éře internetu všechno lítá kolem. Respektuju to, ale jsem dneska v pozici, že říkám, že jestli někoho baví konkrétní song a má na to, tak ať si koupí. Já za tu výrobu platím, letenky do Toronta, studio, jsou to velký částky. Nikdy jsem nešílel, panebože, nekraďte moji hudbu, ale říkám: podpořte hudbu.“

Utřít prkýnko

Jako umělec se nevymezuje vůči konzumní společnosti a komerci, ale je vědomě její sou­částí. Vkládat produkty do klipů je pro mě šokující jev, on se diví, že já se divím. „Když dostaneme značku do klipu, znamená to přece, že ho můžeme udělat na dobrý úrovni a o to víc peněz můžu investovat do muziky. Nemít product placement, to bych šel proti sobě jako umělec, jde jen o to, udělat to hezky, nenásilně.

Když se člověk podívá na rapovou scénu, tak asi není jediný raper, který by lidem neprodával svoje oblečení a merch.“ Vysvětluju mu, že dřív se umělec za reklamu téměř styděl, ale je to prý jinak. „Dřív nebyly takový možnosti, nikoho to nenapadlo. Všichni se honosili tím, že z toho nic nemají, že to dělají čistě pro ten pocit. Ale nebyla to pravda, protože všichni se tím zároveň chtějí uživit. Jak jinak? Dělat hip hop a živit se drogama? Good luck.“ Začínám mít pocit, že má pravdu. „Není žádnej větší umělec, kterej by neprodával svoje věci. Spousta z nich dělá reklamy na herní konzole, energetický drinky, děláme to všichni. Všichni chtějí natočit desku, dostat ji mezi lidi, vyvěsit plakáty, dát o sobě vědět, na to všechno je potřeba peněz. V době, kdy jsem dával do svých věcí product placement, jsem slyšel kafrání, že to tak dělám. Ale mezitím začal být rap komerčně zajímavej i pro značky, takže se obě strany našly. Dneska mají rapeři klipy plný značek. A zmizely komentáře, že jsem byl komerční.“

Naposlouchala jsem si studijně Benovy songy a nemůžu vykopat z hlavy „this is your sweet chilli life song… dělej, co tě baví, s lidma, co tě baví…“ Absolutní rým, veskrze infantilní text, a přitom sděluje to zásadní, co se čtyřicátníci plus začnou v potu tváře snažit pochopit na židli u životního kouče. Dospělým a hotovým se stává muž ve třiceti letech. Ben Cristovao má tedy k téhle bráně ještě dva roky a zatím se střelka jeho vývoje stáčí k tomu, že z něj jednou bude úspěšný umělec s dobrým srdcem. On už je dobrý člověk dnes, stačí se inspirovat jeho tweetnutím z dubna tohoto roku: „Kdyz prijdu na hajzl a je pochcany prkynko, tak ho utru, kdyz odchazim, pac nechci, aby to bylo na me.“ Jasně, snad se jeho motivační témata rozšíří, aby nevzkazoval svým posluchačům, že život znamená jen cestování, zábavnou práci a souložení. Ačkoli by vlastně bylo dokonalé, kdyby to tak bylo.

—–

Text: Nora Grundová, Foto: Ivy E. Morwen, Styling: Radka Sirková, Make up: Iveta Duong a Dáša Kršková, Modelky: Trang / Lucie M. (Ely mngmt), Tereza B. (Agents model management)