Chlap, který má ENERGY

dsc_0077pisarikFinal

Osmatřicetiletý majitel Bohemia Energy Jiří Písařík miluje rychlost. Na okruhu, v byznysu i v životě. Má tři syny, závodní Ferrari a firmu s desetimiliardovým obratem.

Původně jsme měli vést rozhovor v kokpitu závodního ferrari, kterým jsem se také odhodlávala nechat povozit přes svůj odpor k čemukoli, co se pohybuje rychleji než chůzí. Ovšem pak mi mezi oslavnými články o vítězstvích Jiřího Písaříka a týmu MenX na okruzích padl zrak na nenápadnou zprávu o tom, jak mezi Písaříkovým ferrari a dalším autem došlo k „lehkému kontaktu“. Což v řeči závodníků znamená, že polovinu vozu už nelze na okruhu ani dohledat a závodníkovi v lepším případě čouhají z kokpitu nohy. Kdepak, žádné lehké kontakty. Jiří Písařík se mi při kávě v bezpečí a klidu směje, ale kýve, ano, po lehkém kontaktu si automechanici přijdou na své. Ukazuje mi na svém mobilu červené plechové zborceniny. „Lehký kontakt na závodech znamená, že nedovezete půlku auta nebo je na šrot. Bourá se úplně běžně. V lednu jsme byli v Dubaji na čtyřiadvacetihodinovém závodě a z auta mi zbyla jen zadní půlka. Druhý den ale bylo zase spravené z náhradních dílů.“
Jako by vystoupil z doby skutečného amerického snu, osmatřicetiletý optimistický selfmademan, který chce být nejlepší ve všem, co dělá, což se mu pílí, disciplínou s totálně sebejistým pohledem bledě modrých očí daří.

dsc_0014pisarikFinal

Voňavý svět motorů

Rodinná konstelace jeho židovské rodiny předznamenala dramatické dospívání. „Měl jsem tři sestry a byl jsem druhý nejmladší. Musel jsem se v rodině nějak prosadit. Vše se točilo hlavně kolem ženských věcí. Vychovalo mě to k tomu, že si žen velmi vážím, ale také k tomu, abych dělat věci ryze klučičí.“ Sedmiletý Jiří listoval Světem motorů a snil o kariéře automobilového designéra. Svoji touhu tedy proložil ještě vedlejším plánem, na chvíli se chtěl stát papežem. „Líbilo se mi, jak měl veliký prsten, který mu všichni líbali.“ Když posléze zjistil, že na kreslení (ani na papežský prsten) jeho ruka není stavěná, přeorientoval se na touhu závodit. Motorky mu maminka rovnou zatrhla, ale domluvili se na autech.
Od čtyřiatřiceti let, kdy vydělal velké peníze, si Jiří Písařík pořídil závodních aut celé vrakoviště (vzpomínáte, lehký kontakt?), po silnici ovšem jezdí svým vůbec prvním vlastním autem. „Devadesát pět procent času jezdím svojí patnáctiletou audinou A4. Jel jsem si pro ni kdysi do Německa. Má už přes dvě stě tisíc kilometrů.“ Jeho sporťáky v garáži na audinu prý jen smutně koukají.
Rovnou kladu otázku, proč to všechno závodění, tolik projetého času a peněz. Přece pro tu soutěž, rychlost a adrenalin! Ten se nemůže nevyplavit, když Písařík letí po okruhu rychlostí tří set kilometrů v hodině. Podle něj jsou dva typy závodníků. Jeden postupně na rychlosti přidává a své maximum si osahá odspodu. On je ten druhý typ, co je rychlý hned od začátku a svou hranici hledá seshora. „Odmala jsem soutěživý typ ve všem. Když jdu s někým po chodníku, v zásadě s ním vnitřně soutěžím a jdu rychleji než on. Mám to v genech. Když můžu soutěžit, jsem šťastný. Stejně tak i v byznysu.“ Stejně jako na okruhu, i v životě to prý musí odsejpat včetně lehkých kontaktů. „Když se bojíte do druhého auta strčit, nemůžete vyhrávat. Tím neříkám, že strach nemám. Ale cítím hlavně velkou radost.“ Ona radost v sobě obsahuje ročně čtyřicet až padesát dní na vytrvalostních závodech v kokpitu auta, kde je zhruba šedesát stupňů a už po dvaceti minutách v něm dřevění celé tělo.

Škola krizového manažera

Z domova si Jiří Písařík odnesl ještě jednu životní zkušenost, a to tu, že se chce živit hlavou. Jeho rodiče totiž svépomocí stavěli dům, takže od útlého až do dospělého věku vyrůstal na stavbě. „Často jsem přišel ze školy, vzal jsem lopatu a šel někam kopat základ nebo nosit dlaždičky. A věděl jsem, že to není způsob, jakým se chci živit.“
Jiří Písařík založil firmu z nuly a bez kapitálu a úspěch si regulérně oddřel spolu se svou manželkou. Říká se, že kdo se trefí ve výběru životního partnera, obstojí ve zbytku života. Jiří Písařík našel v manželce skutečné štěstí a mluví o ní jako o spřízněné duši. Polovinu zásluh za kvetoucí firmu dává své ženě. „Já miluji svoji ženu a jak se říká, že za každým úspěšným mužem stojí ještě úspěšnější žena, u nás to platí dokonale. Vážím si jí a obdivuji její odhad lidí, který mně úplně nejde. Ze synů, kterým je třináct, deset a pět let, jsem nadšený a myslím si, že jsou úžasně vychovaní. I tak můžu říci, že víkend na závodech je někdy vlastně velký odpočinek.“
Jiří Písařík je rodilý Pražan a také v Praze vystudoval na pobočce Ekonomické fakulty Západočeské univerzity v Chebu. Nebavily ho humanitní obory, zato čísla a matematika ano. A už tehdy si nalinkoval, že jednou bude vlastním šéfem. Po škole jezdil za kamarádem do Švýcarska, kde s průpravou z domova pomáhal na stavbě. Naučil se tam dobře německy, díky čemuž mohl nastoupit do mezinárodní poradenské firmy. A začal se rozhlížet. „Omlouvám se všem svým bývalým zaměstnavatelům, ale vždycky jsem věděl, že zaměstnanecký poměr je pro mě cesta stranou. Nedělalo mi radost pracovat na někoho cizího a obávám se, že jsem asi ani nebyl dobrý zaměstnanec. Měl jsem vždycky mraky nápadů a touhu něco dokázat a zaměstnanecký poměr mě v tom ubíjel. Nedokážu se lidí ptát, jestli něco smím nebo nesmím udělat, jestli jsem to udělal správně.“ Jako krizový manažer radil firmám, jak se dostat z problémů, jak se oddlužit a začít znovu dobře fungovat. Prý úplná přehlídka toho, jak by byznys vypadat neměl. „Takže když jsem se ženou zakládal náš byznys, už jsem věděl, jak by vypadat měl.“

dsc_0058pisarikFinal

Vabank s manželkou

Bylo mu pětadvacet let a právě se uvolnil trh s energií, takže se v kamarádově firmě na telekomunikace rozhodl podnikat v energetice. Jak sám zmiňuje, diskotéky a hospody ho naprosto minuly, byl v té době už ženatý a doma měli miminko. „Začal jsem stavět Bohemia Energy a zároveň chodil do práce, protože jsem někde musel vydělávat, neměl jsem žádné jiné peníze. Moje žena zatím s miminkem chodila do naší nové firmy a řešila veškerou agendu. To bylo asi jedno z nejtvrdších pracovních období v našem životě, skutečně jsme pracovali dvacet hodin denně. Asi to šlo, protože jsem v té době byl tak mladý.“ Po dvou těžkých letech, kdy se musel o energii naučit vše, bylo jasné, že prorazili. A došli dnes až k osmi stům tisícům zákazníků, kterým prodávají elektřinu. „Byla to hra vabank. Kdyby se to tenkrát nepodařilo, tak jsme byli ve velkých problémech.“
Ze svých rodinných příslušníků udělal Jiří Písařík první zákazníky své firmy a doufal, že byznys klapne dřív, než jim odpojí elektřinu. Pak mu zavolal kolega z Plzně, že právě podepsal první smlouvu se zákazníkem. „Až jsem si říkal, co to musí být za blázna. Prý to hodně chtěl. Pamatuji si, že když jsme vyjednávali s naším prvním dodavatelem, od kterého jsme chtěli energii kupovat, a on se nás ptal, kolik bychom jí chtěli, tak jsme mu na to říkali, že jí chceme hodně, prostě hlavně ať je jí hodně,“ směje se a kroutí hlavou. To bylo před deseti lety. Říkám mu, že až zapojí do firmy své syny, bude to rodinný podnik jako z italského filmu. On to ale je rodinný podnik už teď, kontruje mi, vždyť mají „jen“ šest set zaměstnanců a oba se ženou v ní pořád pracují. „Nejsem tedy typ dotahovač. Tím je moje žena. Já umím projekty rozjet, nadchnout ostatní, ještě první fáze kontrolovat a pak mě to trochu přestane bavit, napadají mě už nové věci. Ale fajn, žena to o mně ví, lidé ve firmě také, takže už jsou všichni připraveni a dodělají to.“ Nedávno vyhodil ze své kanceláře počítač, pořád prý odpovídal na nějaké e-maily a neměl čas na přemýšlení. E-mail čte jen letmo. Kdo mu napíše něco delšího přes pět řádků, má smůlu. A rozhodně nečeká na osvícení v kanceláři. „Nápady dostávám často během závodu nebo třeba ve sprše a pak si je prstem zapisuju na zamlžené sklo.“ Úplně vidím tu situaci: Kde mám svoji strategii?! Sakra, uklízečka umyla koupelnu.
Svým synům sice stavbu domu Jiří Písařík nepřichystal, ale jinak jim ve vší otcovské lásce nic nedaruje. Musejí vědět, že nic není zadarmo a že člověk musí být slušný. A rozhodně musejí vystudovat dobré školy. Namítám, že i v Česku je pár mladých miliardářů, především kolem internetu, co začínali brzo a utekli ze školy. Jiří má ale jasno: „Vím, ale mám na to odlišný názor. Také jejich virtuální byznys je mi cizí, nic nevytváří a neinvestoval bych do něj. Je pravda, že doba je dnes jinde, než když já studoval, je rychlejší a byznys útočnější. I já dvacet procent času vymýšlím v byznysu něco nového a osmdesát procent času náš byznys chráním, prostředí je opravdu agresivní. Ale buď musíte být tvrdší než druzí, anebo lepší.“

dsc_0101pisarikFinal

Čtyřiadvacet hodin ve Ferrari

Jiří Písařík je členem týmu Scuderia Praha, který se s okruhovým speciálem Ferrari 458 Italia GT3 zúčastňuje vytrvalostních okruhových závodů. Vloni jako první český tým v historii zvítězil ve 24hodinovém závodě. Stalo se to na okruhu v Barceloně. Výsledný čas 24:01:16.458. Hrál vabank. Pracoval dvacet hodin denně. A vyšlo mu to.

Text: Nina Kolářová
Foto: Alexander Dobrovodský