Dokud v karmě hoří

_MG_3055-flat05

Jede jako mašina. Režíruje, hraje, vydělává na reklamě a dabingu. Jeho Padesátka teď vítězně táhne kinosály. Má dost důvodů slavit, ale zůstává v pohodě i to těžké ráno po dlouhé noci. Vojta Kotek. Introvert, melancholik, workoholik. A dítě štěstěny.

To lednové nedělní ráno vyhlížím Vojtu z kavárny na smluveném místě marně. Dávám si už druhou kávu a přemýšlím, že měli pravdu lidé z jeho okolí, když mě varovali, že se načekám. Po hodině nasedám do taxíku a vyrážím k němu domů. Prozváním ho zrovna po dvacáté, když se konečně objeví před domem. Modré oči má ještě přivřené a vlasy pocuchané včerejším mejdanem. „Vilunko, promiň,“ říká mi. Má kouzelně omluvný úsměv, ale přesto jsem poněkud zoufalá. Tenhle člověk momentálně nevypadá, že zvládne rozhovor a focení pro stylový pánský časopis.

Když jsme se před deseti lety poprvé potkali při natáčení filmu Rafťáci, kde jsem měla tu čest mít malou roličku, už s Jirkou Mádlem platili za největší herecké talenty své generace. Hezký, ale vždycky milý a citlivý kluk s výrazným obočím, který pořád působí ztřeštěně, zároveň ale bere herectví vážně a s přehledem se pouští do dalších a dalších rolí. Na rozdíl od Jirky, který byl rád středem pozornosti, působil Vojta introvertně. Když ale v roce 2012 seděl u Krause přišel mi s tím svým lehce afektovaným projevem s prominutím jako floutek. Říkala jsem si, že už mu to všechno trochu stouplo do hlavy. Nebylo by divu. Být v patnácti letech hvězda Snowboarďáků, objevit se od té doby ve zhruba 30 filmech, seriálech a inscenacích, to by asi nechalo chladným málokoho. Když ale u Krause seděl v lednu tohoto roku znova, byl to někdo jiný. S vousy skrývajícími plnější tváře mluvil rozvážně a skoro unaveně. Za ty tři roky se s ním něco stalo.

Nakopat Potterovi

Nasedáme do taxíka a řidič se při pohledu na Vojtu okamžitě rozsvítí. „Já jsem vždycky hrozně nervózní, když vezu někoho tak talentovanýho. Jste připoutanej? Nechtěl bych nést zodpovědnost za to, že už třeba nenatočíte žádný film.“ Vojta je v pohodě, konverzují spolu celou cestu. Před ateliérem si zapálí cigaretu. „Doprdele, já si připadám starej,“ řekl a rozesmál se. Může za to kocovina? Anebo má osmadvacetiletý chlapík, který rozjel kariéru ve velkém stylu, když jeho vrstevníci chodili do prváku, už nárok na krizi středního věku? A jaktože je tenhle idol dívek sám?

_MG_2488-flat05
oblek, Drykorn, prodává Van Graaf, 12 999 Kč tričko, Moschino, 4999 Kč boty, Melvin & Hamilton, prodává Shoe Republic, 3680 Kč

Proč nezačít pěkně od začátku. „Nechtěl jsem, aby mě to zlomilo, bylo to zrovna v pubertálním věku,“ vypráví o mladém Vojtovi Snowboarďákovi. „Každý mi na ulici tykal, pokřikovali na mě a já se bránil tak, že jsem chodil pořád s kapucí na hlavě a očima sklopenýma k zemi. Trvalo mi čtyři roky, než jsem se s tím nějak vypořádal a přijal to jako součást svýho života. A začal jsem se konečně dívat lidem do očí.“ Jaký by byl jeho život bez takové popularity? „Já už v tom žiju tak dlouho, že nemám odstup. Samozřejmě mi to přináší nějaké pozitivní situace. Třeba při shánění peněz na film. Někteří byznysmeni, kteří se v naší branži neorientují, a jména režisérů jim unikají, přece jen znají to moje. Pak je jednání snazší. Zároveň mám ale spoustu reakcí jako „Počkej, jako Kotek režisérem? Vždyť to je přece herec, ne?“

Jako malý chtěl být detektiv. „Hltal jsem příručku Mladého detektiva s Mickey Mousem na obálce.“ Přání se mu splnilo. V několikadílném televizním filmu se objeví v roli detektiva s lehce záporným charakterem a nevyřešenou minulostí. Prošel kurzy střelby nebo třeba lekcí, jak tzv. vyčistit místnost. „Kdybych sem teď vešel jako detektiv, už bych to tady uměl vyčistit. Znáš to, vejdeš někam, kde by třeba hypoteticky mohl být vrah a obejdeš všechny místnosti, rohy a zákoutí tak, abys zjistila, jestli jsi v bezpečí. Je fajn pocit to umět, připadám si neohroženě“, říká nadšeně Vojta, který se během našeho rozhovoru celkem zázračně zahřeje do provozní teploty. Při přípravě focení na chvilku zdřímnul na ateliérovém gauči a už je jako rybička.

Dozvídám se, že si coby správně ambiciózní herec začal libovat v záporných rolích. „Okolo hezounů se sice točí děj, ale oni k němu většinou nijak výrazně nepřispívají. Sice můžeš těžit z toho, že jsi na začátku sám a na konci máš holku, ale všechno se k tobě dostává vlastně mimoděk. Vezmi si třeba Harryho Pottera. Ten měl nějaký dar a všichni z něj byli úplně posraný, ale do každé situace se dostal náhodou a všechno za něj stejně vymyslela Hermiona nebo Brumbál.“

_MG_2745-flat05
polotriko, Fred Perry, prodává Van Graaf, info o ceně v obchodě sako, Blažek, 2990 Kč

Na to, že mu ještě není třicet už má slušně odpracováno. Ostatně když daboval, uvědomil si, že by mohl zkusit i režii. A tak má za sebou třeba snímek Vzůru do oblak nebo Alenku v říši divů. A dávno už nezůstal jen u hraní. Patří k nejvíce obsazovaným reklamním režisérům a v lednu měl premiéru jeho první celovečerák Padesátka. A ještě stihne prkna, která znamenají svět. „Já jsem cítil, že bych hrozně zakrněl, kdybych dostával pořád takové role, jaké jsem dostával. Proto jsem začal hrát divadlo, kde je sice jiný poměr cena–výkon, ale dostal jsem tak zajímavé herecké šance.“

V poslední době má Vojta v herectví štěstí na postavy s reálným základem. Přesvědčivě zahrál například studentského vůdce Ondřeje Trávníčka v Hořícím keři. „Je to taková dvousečná postava založená na třech reálných charakterech, která trochu těží ze smrti Palacha a buduje si na tom vlastní popularitu. To mě přinutilo konfrontovat se s myšlenkou, jak bych se já sám v té době choval, jestli bych byl průbojný a postavil se režimu, nebo jestli bych jen sklapnul hubu a držel krok. A uvědomil jsem si, že je zásadní, do jaké doby se člověk narodí. Máme od narození nějaké vlastnosti, charakter a hodnoty, ale právě doba dokáže všechno zdeformovat. A tak se zdráhám jen tak z fleku odsuzovat někoho, kdo vstoupil strany, aniž bych věděl víc o okolnostech, které ho k tomu vedly.“

Rejža ve štípavém roláku

Jako režisér si užívá „tvoření od nuly“. „Některé scény třeba vypadají na začátku jako nenatočitelné, ale když všechny ty okolnosti překonáš, je to na konci natáčecího dne hrozně hezký pocit. Když jsem tam jen jako herec, pořád čekám, nemám zodpovědnost skoro za nic a mezi záběry pospávám nebo se nudím.“ Zajímavá situace ovšem nastává, když režíruje sám sebe. „V Padesátce hraju mladého Ondřeje Pavelku. Natáčeli jsme na horách, já měl na sobě kostým á la 70. léta, skládající se z paruky s takovou „jágrovskou“ dekou sahající až na krk, čelenky, šponovek, které mi byly malé, štulpen a štípavýho roláku. A v tomhle kostýmu jsem tam běhal nejen jako herec, ale zároveň jsem dával pokyny a připomínky ostatním. Nevím, jestli mě mohli brát vážně,“ směje se.

Součástí přípravy na film byly i tréninky s běžkařem Martinem Koukalem, který prý pěkně odkryl vlastnosti herců. „Třeba Jakub Prachař na tréninky nejezdil vůbec. Ale naštěstí umí na běžkách obstojně. Naopak Marek Taclík to pojal jako výzvu a dával si ještě soukromé hodiny běžkování navíc s jedinou myšlenkou v hlavě, že když Matthew McConaughey může kvůli roli zhubnout 40 kilo a dostat za to Oscara, tak on se může perfektně naučit na běžkách.“ Vojta kvituje, že při natáčení Padesátky se s herci znal jako s kamarády. „Točili jsme kolikrát i 20 hodin v kuse, takže kdyby to tak nebylo, tak by se možná po tolika hodinách práce v zimě vzbouřili a poslali mě do prdele,“ říká se smíchem.

Načerno

Na otázku, jak být úspěšný, mi Vojta odpovídá v celku obehranou floskulí, ale tvář má vážnou a já vím, že ví, co říká: „Musíš to strašně chtít a nezastavit se v tom hledání. A taky musíš mít hrozný štěstí. Mám pocit, že spousta příležitostí mi spadla do klína, byl jsem ve správný čas na správném místě. Ale rozhodující bylo, jak jsem se těch šancí chopil.“ A můžeš všechny ty profese vůbec dělat stoprocentně? ptám se. „Můžu díky tomu, že mě ta práce baví, nikdy není stereotypní. A já mám pořád tendenci nespokojit se s tím, co mám.“

_MG_2879-flat05
tričko, Hugo Boss prodává Van Graaf, 2999 Kč kalhoty, Mango, 1799 Kč boty, Kenzo, prodává Shoe Republic, 5999 Kč ponožky, Sistersconspiracy, 320 Kč

Vojta prý nikdy neměl svou profesní ambici nějak pojmenovanou. „Nikdy mě nelákalo dělat nezávislé umění a sdělovat nějaká zásadní moudra. Když jsem se hlásil na FAMU, chtěli po mně něco v tomhle smyslu hned u přijímaček. Došlo mi, že moc nemám z čeho čerpat, že ze života vím zatím hovno.“ Na FAMU se nedostal a filmovou akademii v Písku nedostudoval. A dotáhl to dál než 80 procent z těch, co dostudovali. Jeho režijní debut Padesátka měl jen první víkend po premiéře návštěvnost 50 733 diváků a předčil tak Hvězdné války. Film do půlky ledna vidělo více než 270 tisíc lidí. Já sama šla do kina s lehkou nedůvěrou, kterou ve mně tradičně vzbuzují české komedie. A nakonec jsem se od začátku až do konce skvěle bavila! Ne všichni se mnou souhlasí. Český divák zvyklý na hořkosladkoretro komedie je asi překvapen drsným černým humorem. Na internetu se to hemží komentáři jako „Pokud máte rádi úchylný humor a komunistické hity ze 70. let, neváhejte“ nebo „U tvrdého humoru jsem se párkrát zasmál, ale ve výsledku zde bylo mnohem víc trapnosti, jak autor tlačil na pilu.“ Já bych se ale podepsala pod opačné komentáře typu: „Padesátka je výborná! Možná je trošku víc sprostá, než je u komedií obvyklé, ale pořád je to v hranicích, které se dají bez problémů ustát.“

Vojtu rozdělení diváků na dva tábory baví. „Kdybychom měli jen reakce někde uprostřed, nesplnilo by to záměr, který jsme s autorem scénáře měli, totiž zčeřit vody. Drsnější humor se mi líbí, stejně jako třeba Willu Ferrellovi, který točí nekorektní komedie s výraznou stylizací. Pro texty od Petra Kolečka je namísto reálného světa potřeba vytvořit svět samostatný, v němž by se ty jeho absurdity mohly odehrát.“

První film ho prý stál dost sil. „U všeho jsem chtěl být, o všem jsem chtěl rozhodovat. I herce jsem hodně trápil, kolikrát jsme měli zbytečně hodně jetí, byl jsem někdy až moc přísný a důsledný… asi kvůli vnitřní nejistotě, že je to můj první celovečerák.“ Proto se teď chce trochu uklidnit a „vytočit“ režií televizního projektu, který mu i s přípravou zabere celý další rok. „U televizní práce to můžeš brát trochu více s klidem, není to tak osobní jako film. Inscenace budou vznikat vždycky, dokud bude vysílací čas. Pokud ji nenatočím já, natočí ji někdo jiný. V tomhle případě je režisér celkem nahraditelný“, říká Vojta. Zároveň má pořád dost práce na reklamních spotech, při jejichž režii využívá zcela jinou taktiku. „Je to spíš o diplomacii. Musíš přijmout fakt, že klient si tě sice najal právě proto, že jsi krea-tivní, ale finální slovo má vždycky on.“ Pro jistotu si však natáčí i vlastní verzi reklamy. A občas se stane, že právě na tu pak klient nakonec rád kývne…

_MG_2620-flat05
kabát, Zara, 3999 Kč

Sám doma

Ačkoli se Vojtovi Kotkovi v profesním životě daří, v tom osobním zatím osciluje mezi krátkodobými vztahy a samotou. Už patnáct let působí naplno v branži, která je velkým polykačem času. Za poslední rok měl šest dnů volna. Kam se tak žene? Je to tím, že nemá dlouhodobou partnerku? Chce si pořád něco dokázat? Nebo se prostě jen dostal do víru práce, která ho baví, a kde se neříká „ne“?

Je tu možná ještě jeden důvod. Zvláštní a přitom prozaický. Nuda. „V létě jezdím na chalupu, kterou rekonstruuju, ale v zimě? Mám čas na těch tisíc věcí, které jsem si řekl, že udělám, jenže najednou to nejde. Nevím, co s volným časem. Většinou si vlezu do vany, zhasnu a dalších pět hodin poslouchám zvuk karmy, který mě uklidňuje.“

Ale takhle už dlouho žít nechce. Když se ho ptám, kde sám sebe vidí za několik let, bez dlouhého zamýšlení řekne, že na chalupě s ženou a dětmi. Ještě pořád ale jede ve svém zaběhnutém zběsilém pracovním tempu. Jeho slavné modré oči se na mě usmívají: „ Nechci mít pocit, že jsem něco promeškal.“

***

Poděkování: Předměty zapůjčil retro vintage showroom kuzmarkt. 1. patro kavárny nudný otec, Dobrovského 22, Praha 7, www.facebook.com/Kuzmarkt

Text: Viola Černodrinská, Foto: Lucie Robinson, Styling: Radka Sirková