(#HBU) O mužích, ženách a jiných zrůdách: Nesprávní muži

main

„Nech ho být. Přestaň se s ním vídat,“ naléhala na mě kamarádka Laura.

Kývám hlavou.

„Slyšíš, Alice? Až příště bude volat, nezvedej mu to, a hlavně nikam nechoď,“ káže mi jako matka své neposlušné dceři.

Upíjím víno a pořád kývám hlavou jako pejsek za sklem auta. Co je platné? Udělám to znovu. Vím to. Vím to s naprosto jistotou. Přesně za sedmnáct minut, co s Laurou vyjdeme z kavárny, se lehkým krokem projdu po ulici, abych přesně o půl seděla v bistru a čekala až dorazí.

„Takže za ním nepůjdeš?“ zeptá se mě naposledy Laura, před dveřmi kavárny. Zalžu. Zase. Znovu

„Nepůjdu.“ Vyměníme si polibky na tvář a pohladí mě po vlasech.

„Hodná holka,“ dodá a zmizí v davu.

Celou dobu, co jdu ulicí, mám v hlavě prázdno. Vím, že to, co dělám není správné, ale nejde to. Nemůžu jinak. Potřebuji ho vidět. Potřebuji slyšet jeho hlas a ano, znovu se do něj zamilovat.

Přesně o půl jedné vcházím do bistra. Sedám si k našemu stolu, zády ke vstupu. Objednám chlazenou perlivou vodu a citron. Přesně za pět minut po mě vchází Petr. Jako čestná stráž ho vítám u stolu. Ani pusa, ani dotek. Rozepne si sako a sedne si zády k oknu.

„Dnes to bude kratší. Maximálně dvě hodiny. Mám jednání. Od rána je to blázinec. Ti kreténi neznají vzorníky. Místo smetanové celou chodbu natřeli v odstínu mocha. Všechny jsem je vyhodil. A tu firmu zažaloval,“ chrlil na mě svoje dnešní zážitky a já hltala každé jeho slovo. „Já si dám ty pappardelle,“ plynule přešel z vyprávění do objednávky a já si ani nevšimla, že u našeho stolu stojí servírka. „Ona salát bez zálivky,“ objednal za mne.

Tak takhle vypadá můj život. Jako salát bez zálivky. Stýkám se s mužem, který mě prakticky nezná. A už vůbec neznám já jeho. Nevím, jaký je. Nevím, co má rád. Tedy kromě sexu. Jeho sexuální choutky a tužby znám dokonale.

Sedí na posteli a zapíná si košili. Z ničeho nic řekne: „Neopustím ji.“ Zní to tak tvrdě. „Ví o tobě. Respektuje to. Ale miluji ji. A tak to zůstane.“

Zabolelo to. Věděla jsem to, ale přesto to bolelo. Nikdy mě nenapadlo, že budu ta druhá. Nikdy mě nenapadlo, že budu žít v tříčlenné domácnosti. A že o mě ta druhá žena bude vědět. A vnímat mě jako právoplatnou součást. Nikdy mě ani nenapadlo uvažovat o tom, jestli bych to uměla. Uměla? Jak se jmenuje? Jaká je? Měly bychom něco společného? Co nás spojuje? Co nás rozlišuje? Pro mě chce mít, a přitom jí se nevzdat?

Tenhle vztah byla moje chyba. Všechno jsem si to způsobila sama. Jsem duševní a citová masochistka. Tak to je. Od nesprávných mužů chci nesprávné věci. Co jsme si to myslela? Že ji kvůli mně opustí. Vzdá se svého krásně zařízeného domu a dvou aut.

Sedím sama ve vaně hotelového pokoje, za který on zaplatil. Cítím jak se moje tělo, na kterém ještě místy zůstávají zbytky jeho vůně, noří do vany. Pod hladinu. Od vonných solí mě pálí oči. Co kdybych se už nevynořila? Chyběla bych mu? Přišel by mi na pohřeb? Vzpomněl by si někdy na mě? Plakal by?

Sama usrkávám kávu a dívám se na jeden pitomých romantických filmů na kabelovce. Proč si nemůžu najít takovýhle obyčejný vztah? Bez dramat a explicitních pocitů. Proč to vždycky musí být drama, a nikdy ne jen a právě milé?

A pak to přišlo. Vytoužená SMS od něj. Dáme zase oběd? Na něco se tě chci zeptat.

V duchu jsem si přehrávala všechny možné scénáře. Odchází od ní? Nebude mít kde bydlet, a tak se nastěhuje ke mně? Jakou kávu pije ráno a jakou pastu na zuby používá? Spí nahý, nebo v trenýrkách? Chrápe? Chodí v noci čůrat? Bude chtít v ložnici televizi? Trpí ranní erekcí?

O týden později se znovu potkáváme v bistru.

„Chceme dítě. A tebe chceme jako náhradní matku. Uděláš to?“ ohromil mne. Ochromil mne. Čekala jsem cokoliv. Nabídku účastnit se zvrhlé swingers party. Dívat se na coitus jeho s jeho ženou. Dívat se na coitus jeho s jiným mužem. Ale být matkou jeho dítěte..? To jsem nečekala. Bylo to nejperverznější přání, jaké po mně kdy chtěl. Nebránila jsem si nikdy žádné z jeho sexuální fantazií. Nikdy jsem mu neřekla ne. Vždy jsem byla svolná a ochotná. Chtěla jsem být s ním stůj co stůj. Nevadilo mi z toho, co po mně chtěl. Nikdy jsem mu neřekla ne. Nevadila mi žádná z jeho sexuálních tužeb. Plnila jsem je ráda. Vlastně… jsem lačně čekala s čím mě příště překvapí. Ale tohle jsem nečekala.

„Jediná podmínka je, že mu nikdy neřekneme, kdo je jeho matka,“ pokračoval.

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už mě nemůže šokovat víc, udělal to znovu. Nevím, co říct. Prostě to nevím. Chápu vlastně, co po mně chce. A chápe to on? Uvědomuje si váhu svého přání? Moje dítě? Já, jeho matka? Nikdy nepřiznat, že patříme k sobě? Navěky se tvářit, že jsem jen vzdálená kamarádka jeho matky, která narušuje jeho prostor když k němu chodí na víno?

Za tři dny mi napsal zprávu. Takže?

Odpověděla jsem mu stejně skoupě. Ne.

Neodpověděl. Petra jsem pak už nikdy neviděla.

Chyba není v mužích. Nebo ne alespoň ta esenciální. Chyba byla je a bude ve mně. Od nesprávných mužů chci nesprávné věci. Ale neumím si je odpustit. Jsou věci, které jsou a budou silnější než já. Najdu si konečně muže, který mě u sebe nechá až do rána? Nebo ideálně napořád? Nebo budu každé úterý a čtvrtek chodit na rychlé obědy? Každé? Jak dlouho?

Z pohledu ženy zaznamenal: Jeník Karas