HOLEC: Retro na entou

Snímek obrazovky 2018-09-07 v 11.23.51

Když jsem to četl, nemohl jsem tomu věřit: v Česku se prý lidé zbláznili do starých škodovek vyráběných za pozdního komunismu, spolu s ruskou a východoněmeckou produkcí nejspíš nejhorších aut na světě. Třeba čtyřicet let stará Škoda 100, za níž by měl normálně platit prodávající, se nyní prodává i za 110 tisíc korun. V Česku kvůli tomu dokonce vznikají soukromá muzea těchto aut a vlnu nostalgie údajně roztáčejí hlavně padesátníci. Au!

Hlavně to poslední mě fakt ranilo. Blížím se tomuhle zlatému věku, kdy se my muži začínáme mentálně vracet do dětství. Takže kolem sebe zase chceme spíš mladší holky (někdejší spolužačky) než manželky a tak podobně. Proč ale proboha zrovna tahle příšerná auta? Všechna si je totiž dobře pamatuju z vlastní zkušenosti. Ano, i my jsme je měli: nejdřív nádherně béžovou škodu 100, které hned při první jízdě upadla puklice; a po ní i krásně hráškovou škodu 120, jíž jsem krátce dostal k užívání po překonání prahu dospělosti a s velkou radostí ji rychle odložil.

Věřte mi: pozdně socialistický vozový park byl fakt teror. Znovu jsem si to oživil při pohledu na béžovou škodu 100, jejíž fotka doprovodila článek v Ekonomu, který tady vykrádám. Tu ponižující barvu, připomínající samé méně příjemné věci, si dodnes pamatuju proto, že můj táta auto radši přestříkal na červeno – do barvy ferrari. Mladší čtenáři se teď logicky zeptají, proč jsme si rovnou nekoupili červené auto, ne? Jasně. Prostě proto, že žádné červené tehdy nebylo. V Mototechně nám přiřkli béžovou a bylo.

Při opětovném pohledu na fotky těchhle aut ale musím uznat, že nic nezbaví muže základní chlapské důstojnosti tak spolehlivě jako pozdní socialistická představa o autě. Snad jen poctivý béžový koženkový parker, který přes oblek dodnes nosí někteří politici. Obě auta měla přední masku hodného trouby a jakýkoli nezdravý náznak agresivního testosteronu tvrdě potlačila jeho ženská úzkost. Na úzkých kolech připomínalo krasobruslařku, co v první zatáčce uklouzne. Zoufale slabý motor měl sytý zvuk vysavače.

„Byla by škoda nechat je zahálet v garáži, člověk by si je měl kupovat pro radost a občasné svezení,“ říká teď o těchhle autech Stanislav Gálik, šéf projektu Mototechna Classic ze skupiny Aures Holdings, který se na donedávna bezcenné „veterány“ zaměřuje. Vsadím se, že v takovém autě nikdy neseděl, protože máloco má k radosti tak daleko. To už se radši občas svezu autobusem, protože ten za mě aspoň řídí někdo jiný. Tolik za nostalgii.

V rámci ní prý díky těmto autům vzpomínáme na dobu, kdy jsme se v nějaké staré škodovce či žigulíku vozili. Fakt? V komunismu jsem bohužel prožil dvacet let, a jestli k téhle době cítím nějakou nostalgii, pak snad jen kvůli tomu, že zločinný komunistický experiment nepadl ještě před mým narozením a já jako dítě nemohl vyrůstat i mezi lepšími auty. Takže bych si dnes v rámci chlapecké nostalgie kupoval staré porsche, alfu romeo, peugeot 205 GTI a tak dál. Ale proč proboha škodu favorit, na níž se stála ponižující fronta do Mototechny? Obnovíme v rámci bláznivé nostalgie i ty?

Navíc kdo dnes v Česku potřebuje nějakou retrománii, když retro žijeme dodnes? Podívejte se na Pražský hrad a uvidíte hotové vrakoviště socialismu. A mimochodem, když už jsme u aut: nedávno jsem stál v zoufalé zácpě na staré dobré benešovské, kterou dodnes nenahradila dálnice a hned tak ani nenahradí. A jak jsem se po staré silnici sunul rychlostí staré škodovky, uviděl jsem poutač na Retroautomuzeum Strnadice, kde se těmito auto můžete kochat. Vůbec jsem ho nepotřeboval. Retro – a fakt dost zlé – jsem právě zažíval na vlastní kůži.

Petr Holec