Ikonické filmy: Chyťte Cartera (1971)

carter-main

 

Msta je pokrm, který Michael Caine podává stylově a s dvouhlavňovou brokovnicí.

 

Get-Carter-movie-poster-version-1

Get-Carter-1971-Film-Poster-Movie

V posledních letech hraje britský veterán snad jenom mentory a v akční pecce Kingsman (2015) ani nevstane od stolu, byť je tajným agentem. Stejně ale nebylo moc překvapivé, když v Harry Brownovi (2009) na stará kolena vystřílel bandu grázlů. Ne, pokud znáte jeho starší filmy. V šedesátkách a sedmdesátkách byl Michael Caine něco jako Leonardo DiCaprio a George Cloney dohromady. Svůdce v Alfiem (1966), kasař v původní Loupeži po italsku (1969), ale zejména stylový a nekompromisní gangster v klasice Chyťte Cartera (1971).

Černá mu sekne

Příběh snímku je prostý – Jack Carter (Michael Caine) se vrací do rodného Newcastlu, na pohřeb bratra, který zemřel za ne zcela vyjasněných událostí. Protože se v Londýně, kde hákuje pro mafii, leccos přiučil, pořádně prošťouchne místní podsvětí a rychle zjistí, kdo stojí za onou vraždou. Nahodí na míru střižený oblek, naláduje dvojhlavňovou brokovnici a jde střílet, co se do těch neřádů vejde. I přes to fajn kvádro a fakt, že Caine obvykle hraje sympaťáky, je Carter jiný. Je to otrlá svině jako všichni chlápci, se kterými se potýká, brutální a vlastně nesympatický ranař. Hodně mu pomáhá i styl filmu – režisér Mike Hodges spoustu scén natočil jako jen tak mimochodem, co nejcivilněji to jde. Od pasáží, v nichž se odehrává několik konverzací najednou až po obsazení snad půlky Newcastlu, takže to vypadá do jisté míry jako dokument. Žádný vnitřní hlas nebo pohled do minulosti postav, ale důraz na tady a teď. Nemluvě už o všudypřítomném napětí a násilí, které sice není vždy zobrazeno explicitně, ale to nijak nesnižuje jeho intenzitu a působivost. Prostě film z dob, kdy se ještě moc nehledělo na ratingy.

Ten druhý

I když je snímek podáván jako one man show, není tomu docela tak, protože Carter by nebyl ani poloviční bez parťáka Doug Haywarda. Ve filmu ho neuvidíte, zato je v něm spousta jeho DNA. Hayward je totiž slavný krejčí, který ve druhé polovině minulého století platil v Británii za boha s křídou a nůžkami a oblékal snad všechny, kdo něco znamenali – od Petera Sellerse, přes Tonyho Bennetta až po Stevea McQueena. A právě s Cainem spolupracoval snad nejvíc, jak v civilu, tak u natáčení. Proto mu to v těch starších filmech tak sekne.

Haywardovu práci prý poznamenalo to, jak v dětství pozoroval svého tátu a další chlapy, co přes týden umaštěnou pracovní kombinézu snad ani nesvlékli, ale v pátek večer z nich byli jiné lidé. Nahodili často jediný oblek, který měli, ale o to více opečovávaný a upravený nejlíp, jak to šlo, naleštili boty a vyslali do světa své víkendové já. I Haywardovy obleky mají svou osobnost, kterou s lehkostí propůjčují nositelům. Někdy bychom si přáli mít doma kousek od chlápka, podle kterého John LeCarre napsal Krejčího z Panamy. Bohužel ale zemřel před deseti lety. Poté, co strávil víc jak půl století ve víru žen, fotbalu a nejvyšší krejčoviny.

text: Imrich Rešeta