(inspirace) Aitor Francesena. Nepotřebuje světlo, aby mohl surfovat

aitor francesena_06

Španělský surfař vždycky tušil, co se jednou stane. Narodil se totiž s vrozeným glaukomem, a žil se strachem, že by mohl kdykoli oslepnout. Měl noční můry. „Zdálo se mi o tom, že jsem přestal vidět, a pak jsem se probudil a viděl,“ říká. Proto se rozhodl žít naplno. Začal cestovat, pozoroval západy slunce klidně i 20 minut, protože věděl, že by mohly být těmi posledními, které kdy uvidí. A tajně surfoval.

aitor francesena_04

Podstoupil několik operací očí, ale bohužel nebyly úspěšné. Začal postupně ztrácet zrak na obě oči. Jeho milované surfování pro něj nebylo ideálním sportem. “Při surfování se mi několikrát dostal písek do oka a způsobil infekci. Pro mé oči to byl velmi riskantní sport, takže jsem ho provozoval tajně,“ vzpomíná.

Hrozící slepotu si dlouho nechtěl připustit. Nemohl prý dokonce ani vidět člověka s bílou hůlkou. Žil navzdory osudu a v roce 1988 otevřel první surfařskou školu ve španělském městě Zarautz. Lékaři ho strašili, že bude zázrak, když vůbec spatří svoji dceru, až se narodí. “Viděl jsem, jak se narodila, a viděl jsem ji, jak roste,“ říká dnes spokojeně.

Oceán patří jen mně

Dlouho se mu dařilo proti osudu bojovat, jenže pak přišel jeden červencový den roku 2012. Aitor čekal na třetí transplantaci rohovky, když se mu stala nehoda při surfování. „Vlny byly tak divoké, že jsem spadl na bok s otevřeným levým okem, které pod nárazem vody prostě prasklo. Ještě než jsem po nárazu otevřel oči, věděl jsem, že už navždy uvidím jen tmu,” popisuje.

aitor francesena_02

Přestože si celý život myslel, že ztráta zraku bude jeho konec, ve skutečnosti začal už v sanitce přemýšlet, jak bude nyní fungovat. Celý život se na tu chvíli připravoval, a tak vlastně není divu, že tři měsíce po odchodu z nemocnice se k surfování vrátil, přesto že mu všichni říkali, že si zahrává s ohněm. Začal se širokým prknem a chytal malé vlny. Dnes je jeho surfařské prkno úzké a vlny obrovské.

Našel si dokonce výhody. “Protože k surfování nepotřebuji světlo, mohu surfovat ve dne i v noci. Celý oceán patří jen mně. Nemožné? Nic takového nevidím,” říká Aitor v kampani Drop by Drop od Toyoty. Součástí je pět krátkých filmů režiséra Johnnyho Hardstaffa, které představují kromě Aitora ještě další čtyři podobně silné příběhy.

Nemožné jen zdánlivě

Je tu Simona, tanečnice, která se narodila bez rukou. Rannveig, která si při pádu ze skály zlomila oba kotníky a pánev, a přesto se k lezení zase vrátila. Je tu Lily, mladá dívka na vozíku, která zvládá podobné triky jako skateboardisti. Je tu i nadšený cyklista a sportovec Robert, kterému je 107 let.