Jan Krčmář: Reálná vzpomínka na Real

Snímek obrazovky 2018-11-18 v 15.03.44

 

Když vám někdo nabídne lístky na Real Madrid, tak na něj samozřejmě jdete. I když je to proti Plzni, v Plzni, a vy Plzni nefandíte, ani Realu Madrid a ještě k tomu žijete v Praze a je středa. Fotbal je ale víc než jen hra, na fotbal se jede kvůli zážitku. A tak jsme vám ten zážitek chtěli přiblížit, jak pro fajnšmekry krásné hry, tak pro ty z vás, kteří si stále myslí, že fotbal sledují jen burani.

“Hele, nechceš jet do Plzně na Real?” Kamarád mi volá, má volný lupen na Ligu Mistrů, Viktoria Plzeň proti Realu Madrid. Taková nabídka se neodmítá, i když nefandím ani Viktorce, ani Realu. První klub je mi jedno, ke druhému mám aktivní antipatii. I tak ale tam prostě musím.

O tom, že v otázce fotbalu jsme v Česku sto let za opicema a hlavně za zeměmi jako Německo či Británie, kde fotbalu otevřeně fandí i intoši a “elita”, jsem již psal. Na ostrovech, kde kapacity jako Stephen Fry nebo David Attenborough mají “své” kluby, na které pravidelně chodí, bych snadněji vysvětloval, proč jedu z Prahy večer do Plzně na zápas dvou klubů, kterým nefandím, ještě k tomu za dva litry. Ale Česko je v tomto směru opravdu venkov, zatímco Evropa je Praha, pokud chápete, co myslím. A tak i doma musím vysvětlit, proč tam vlastně jedu. I když moje žena, jejíž jméno si teď zrovna nevybavuji, už ví, jak to s fotbalem mám. Je v tomto ohledu taková “západní”. A tak pochopí, že neexistuje, že bych na ten zápas nejel.

Odjezd v sedm večer na Zličíně, ve třech. Kámoš Ondřej sehnat lístky od nějakého známého v Plzně. Další v partě je Lukáš, který fotbal sám hraje, někde v sedmé pražské lize, jako obránce, který pouští každým rokem víc a víc gólů. “Já jsem vlastně nikdy v životě nebyl na fotbale”, překvapuje nás Ondřej. Chodí na hokej, byl snad i na florbalu, ale že skoro ve čtyřiceti nebyl na fotbale? Šílené. Tak to dnes bude mít dobrou premiéru.  Plzeň v zápase na Santiago Bernabeu Real skoro porazila. Nečekám, že by to dnes dala, ale nechci to vylučovat. Dokonce si to vlastně trochu přeju, ale ne, protože slepě fandím všem domácím klubům proti tem zahraničním, ale protože aktivně nemám rád Real Madrid. Aspoň ten dnešní. Anebo aspoň jednoho konkrétního hráče s číslem čtyři, kapitána Sergio Ramose. Ten je totiž objektivně a vědecky dokázáno svině. Ve finále Ligy Mistrů proti “mému” Liverpoolu stačil našemu nejlepšímu hráči urvat rameno a pak dal gólmanovi otřes mozku. Chci, aby Viktorka dnes dala aspoň gól a chci, aby ho zavinil Sergio Ramos.

To nakonec tak úplně nevyšlo.

Cesta z auta na stadion vede parkem, ve kterém stojí velmi sympatická hospůdka. “Dvě velké a jedno malé s sebou”, objednávám. Dostanu tři velké kelímky, dva úplně plné, jeden skoro plný, to je to malé pivo. Jak říkám, velice sympatická hospůdka. Hospoda topí pomocí starých kamen, u kterých si ve frontě na pivo ohřívám ruce. Nad kamny je kalendář zápasů. “Bohemians. Teplice. Slovácko. Baník. Reál. Příbram.” Kouzlo evropského poháru. To dlouhé á v “Reál” nás potěší. O pár set metrů dál stojí autobus “Reálu” a já si najednou uvědomím, že poprvé v životě uvidím snad nejslavnější klub na světě. Raduji se jako malý kluk.

Na stadioně je fronta na pivo, ale to je asi stejně nealko, takže nevadí. Sedíme dost slušně, hned u kotle, za brankou Reálu. Mančafty nastoupí na rozcvičku a najednou ho vidím, mého osobního nepřítele, který ani neví, že vůbec existuji. Deset metrů ode mne je Sergio Ramos. Pošlu na něj veškerý verbální arzenál, který jsem pochytil při shlédnutí seriálů Narcos a El Chapo. A zase se raduji jako malý kluk. Sergio to samozřejmě ani neslyšel a i kdyby, tak by mu to asi bylo ukradený.

Před zápasem zazní obligátní hymna klubu. Každý klub dnes svou hymnu má. Ta plzeňská se jmenuje “Ať stále vítězí Viktoria” a hudebně je asi tak z roku 1982. Druhý den si vygoogluju, že je jen pár let stará a že v ní hraje Plzeňská filharmonie. To je dost děsivé.

Pak hymna Ligy Mistrů, která je sice taky trapná, ale aspoň je hudebně šlohnutá od Händla. Je to vlastně kopie korunovační hymny “Zadok the priest” a až v Británii jednoho dne zemře Alžběta a na trůn usedne nový král, tak se celý svět během přímého přenosu korunovace bude divit, proč najednou hrajou znělku Ligy Mistrů. Mimochodem, hymna Ligy Mistrů je mnohojazyčná. Zpívá se tam mimo jiné: “Une grande réunion/Eine große sportliche Veranstaltung/The main event”. Pokud neumíte německy, tak ta věta zní v překladu: “Velká sportovní akce”.

Dalším dnes již tradičním prvkem na fotbale je masová choreografie fanoušků. Ti ve svém volném čase složitě navrhli obrovský obraz, který pokryje celý stadion. K tomu si vzali detailní plány stadionu, kreslili obrázky a pak nechali vyrobit tisíce různobarevných kusů plastových folií, které jsou pro nás připravené na každé sedačce a které máme v jeden okamžik všichni zvednout a tím vytvořit celostadionový obraz. To v dnešní době ale už nefunguje, protože asi každý pátý divák v ten okamžik nedrží v ruce barevnou folii, ale mobil, aby vyfotil tu choreografii, která ale nevypadá tak hezky, jak měla, protože obraz je děravý a rozbitý lidmi, kteří v ruce drží mobily. Chudáci fanoušci.

Zápas začne a stadion fandí. Hodně. Vedle mě sedí starý pán, dědeček. Vedle něj sedí jeho syn, asi tak pětatřicátník. A vedle něj jeho asi devítiletý syn. Idylický trojgenerační obraz, chce se mi plakat štěstím. Všichni fandí, kluk volá “Do toho Viktorko”, táta a děděček ho optimisticky pozvbuzují. Plzeň dá tyč, Real dá gól. Dědeček omezí své fandění. Pak dají další. Dědeček přestane fandit, už jen bručí. Syn a táta fandí dál. Reál dá další, trapný gol. A další. A ještě jeden. Děda už jen sprostě nadává na tu zasranou obranu, Viktorka dnes hraje píču, stojí to za hovno. “Tatí, nemluv tak před ním”, upomíná otec mladého kluka svého otce. “Proč? Vždyť je to pravda, ať si zvykne, že hrajou hovno”. Malý kluk dělá, jakoby to neslyšel a fandí dál. “Dejte jim búra” zpívá kotel ironicky, kluk s nimi, ale ne úplně ironicky. Závidím mu tu dětskou nevinnost, a to, že v jeho světě existuje možnost, že Viktora opravdu dá první gól, chytne se, Real se zhroutí a Viktorka ještě vyhraje. Děti tomu ještě věřit mohou. Pak už kotel nechce búra, ale aspoň jeden gól. Nepadne. V devadesáté minutě už jen ten kluk naprosto vážně povzbuzuje brankáře Hrušku, aby ten míč pěkně odkopl, aby mohli dát aspoň jeden. Dědeček mu dá jasně najevo, že se má pocitu naděje raději zbavit hned a připravit se na to, že život a fotbal je plný zklamání a nemá cenu věřit v dobrý konec. A taky, že nemá.

Rozhodčí ukončí zápas a fanoušci nemají ani vteřinu na to smířit se s finálností drtivé porážky, oddechnout si od fiaska, vnitřně to zpracovat a říct si “nevadí, jdeme dál”. Nemají na to šanci, protože opravdu snad ani ne vteřinu po pískotu někdo zmáčkne tlačítko s nápisem “hymna” a ze všech repráků na stadioně se brutálně nahlas ozvé triumfální “Ať stále vítězí Viktoria”. Říkám si, který blbec tu hymnu tak rychle po zápase zapnul. Přece mu musí být vědomá ta ani ne ironie, ale spíš deprese toho, že sekundu poté, co skončí zápas, ve kterém vám někdo dal pět golů, a to hrál ještě s rezervou a bez Luka Modrice, zapnete hymnu, ve které se zpívá “góly ať střílí Viktoria”. Ale pak se vžiji to situace chudáka, který přesně to má na starosti, a přestanu se zlobit. Představuji si totiž, že DJ na stadionu taky fandí Viktorce, je taky zdrcený výsledkem a chce už taky jen domů. A všechno, co musí udělat, je spustit tu blbou hymnu, a tak ji tam frkne, sotva co rozhodčí vyndá píšťalku z úst, aby to už měli všichni za sebou.

Odcházíme a uvědomím si, že nás čeká ještě cesta pěšky k autu, pak autem do Prahy a pak ještě domů na Letnou. Aspoň nefandím Viktorce, říkám si, aspoň ta dlouhá cesta nebude doprovázená pocitem beznaděje a tma nad dálnící nebude reflektovat prázdnou tmu v srdci někoho, jehož tým zrovna dostal na frak. Pak projdu kolem baneru s nápisem “Viktoria Fanclub Kutná Hora”. Tak ti budou mít dnes dlouhou cestu.

PS: Kamarád Lukáš se mi po četbě článku ozval s komentářem: „Dobrý. Až na to že hrajeme šestou ligu. Aspoň jsi nenapsal, že jsme poslední.“
Tím se Lukášovi a jeho týmu omlouvám za chybu.

ilustrace: Tereza Kovandová