Jen povrchní lidé nesoudí podle zevnějšku

shutterstock_239399173

Ostrovtip Oscara Wildea (na titulním snímku) byl v anglické společnosti kvitován se stejným uznáním jako jeho dokonalý vkus. Naše londýnská dopisovatelka Anastázie Harrisová se ve svém eseji zamýšlí nad tím, proč ostrovan vždy přesně ví, co si vzít na sebe. A Čech? No, jak jen to říct…

Nemohla jsem se od fotografie odlepit. V popisku stálo něco ve smyslu výkvět českého filmového světa a na fotce byl zhruba tucet obtloustlých strejců v bundách. Jestli nebyly koupené u Vietnamců, tak svou neforemností a barevnou škálou „kafebraun“ na to alespoň vypadaly. Mohykáni měli buď ošlapané mokasíny, nebo zaprášené botasky.

Seděla jsem nad tou fotkou, která nebyla žádná momentka, ale pečlivě aranžovaná událost. Snažila jsem si definovat, čím mě tak vyděsila. „Only shallow people don‘t judge by appearances,“ říkával Oscar Wilde. Ale jestli takto vypadá elita české kultury…

Fotka byla sice (baj očko) z roku 1998, ale zmiňuji se o ní proto, že i loni podobným vzezřením zaujala česká kulturní delegace mladších pracovníků publikum ve Švýcarsku. Filmaři byli vtipní, výřeční a zajímaví – ale vypadali příšerně.

Copak je to každému jedno?

Medvědí uši

Sam Hawkins vysvětloval mladému Old Shatterhandovi, ať si narazí na hlavu čapku s ušima grizzlyho, kterého vlastnoručně zabil, a proslaví se – každému bude od pohledu jasné, že je hrdina.

Od chvíle, kdy si lovec mamutů připnul kůži, neučinil tak jen proto, aby se zahřál, ale též aby vyslal jasný signál. Bez ohledu na chaos, který dnes panuje skoro ve všem (podnebí, pohlaví, finance, dominance), dokáže styl oblékání (i v případě, že je vám to úplně volné) v určitých situacích obrátit svět naruby.

profimedia-0217969622
Spřízněni stylem: Řecký ministr Yanis Varoufakis a šéfka MMF Christine Lagarde se sice neshodli na ekonomických otázkách, ale u médií shodně zabodovali svým nestandardním outfitem.

Řecký ministr financí Yanis Varoufakis je kosmopolitní intelektuál, zvyklý pohybovat se ve vyšších kruzích. Léta studoval a přednášel na prestižních britských univerzitách, zná komplikovaný sartoriální kód místních, ví přesně, co se sluší a patří. A přesto se v Downing Street objevil v outfitu barového „vyhazovače“. Zatímco finanční komentátoři se pozastavovali nad jeho motorkářským zjevem, voliči v Aténách jásali: konečně někdo, kdo nebude „oblekům“ z unie podlézat. Zatímco okravatovaní evropští ministři nemohli mít studenější vzezření, šéfka instituce v Řecku nejvíce nenáviděné se naopak geniálně objevila v něčem, co se normálně na zasedání finančníků nenosí. Christine Lagarde z MMF měla kromě úsměvu pro Varoufakise na sobě černé, kožené, skvostně ušité – ale zároveň jako na motorku střižené sako. Za pět minut dvanáct v něm usmlouvala „deal“, ve který už nikdo v Evropě nedoufal.

Varoufakisovy košile byly rozepnuté a vytažené z kalhot, ovšem perfektně ušité a skvěle padnoucí. Kdyby nebyl dokonale pěstěný, úhledný a vysportovaný padesátník, zapsal by se do historie jako další buran z jihu. Takto v ní má místo coby hráč a originální ministr financí.

Bankéři v převleku

V roce 2011 vypukly v Londýně nepokoje, lůza zakládala požáry, rozbíjela obchody, kradla zboží. Vzhledem k celkové náladě byli nejvíce nervózní bankéři. Jela jsem do města s finančním novinářem. Normálně je ráno peron plný černých obleků, teď byl muž vedle mě jediným, kdo měl na sobě uniformu finančníků. Překvapeně jsme se rozhlíželi kolem a oba jsme propukli v hurónský smích. Londýnští finančníci kolem nás skutečně byli – ale všichni do jednoho oděni v malinově růžových kašmírových manšestrácích a blejzrech. Aby nebudili pozornost, fikaně se převlékli z uniformy mamonu do ležérních šatů. Ale jelikož jsou jejich obzory omezené, nemají ani tušení, že nikdo kromě anglických bankéřů malinové kašmírové manšestráky v Anglii už nenosí. Kdyby si dali kolem krku ceduli s nápisem, nemohli by být nápadnější.

V dobách pobláznění mne choť jednou nechal, abych mu koupila sako. Na rozdíl od všeho, co měl ve skříni, mu skvěle padlo a mechově zelená mu šla k očím. On ho ale ani jednou neoblékl. Bylo švihácké, neladilo s jeho pečlivě a důsledně pěstěným image anglického intelektuála a milovníka kriketu. Jemné nuance jsou v anglických kategoriích (nejen v oblékání) ukrutně důležité. Francise byste ani v tropech nezastihli v sandálech. V teniskách ano, ale v sandálech (mohly by být třeba od Hermés) NIKDY.

Bankéř ze City je svébytný živočišný druh
Bankéř ze City je svébytný živočišný druh

V minulém životě jsem jednomu kalifornskému adonisovi koupila svetr. Krásný, drahý svetr. Jenomže nebyl irský, neměl díry na loktech, nebyl odrbaný; ani ho pořádně nerozbalil. Američan potřeboval svou fyzickou krásu „shodit“ ošuntělým ohozem. Ovšem Angličan i Američan nosí bez ohledu na pečlivě pěstěný odrbaný styl obleky (i motýlky) a jako chameleoni se svižně proměňují podle toho, jak si to žádá společnost či příležitost.

Až budu diktátorkou

Naproti tomu mnozí čeští kulturní pracovníci jsou i ve výjimečných situacích dnes oblečení, jakoby vyšli k popelnici vysypat smetí. Dříve tomu tak nebylo. Jaroslavu Haškovi radila jeho nastávající, kde si má koupit solidní sako a kam psát, aby ušetřil na pořádný kabát. Architekti a grafici za minulého režimu riskovali kaňku v kádrovém posudku, ale přesto si mnozí nedokázali odpustit motýlka či jiné buržoazní výstřelky. Udržet si slušnou úroveň v oblékání bylo vzhledem k omezeným možnostem vysilující, avšak řada lidí to považovala za stejně důležité, jako se ve čtvrtek u knihkupectví postavit do dlouhé fronty na nově vydanou knížku s uměle nedostatkovým nákladem. Slušné oblékání stejně jako četba kvalitních knih nebyla samozřejmostí a nebyl to luxus. Byla to elementární snaha, víc než snaha – potřeba zůstat civilizovaným člověkem, potřeba udržet si v davu vlastní individualitu.

A v časech svobody se teď Češi, Moravané a Slezané prohánějí republikou na kolech, nerozeznatelní v lycrových trikotech, podobní ošklivému exotickému hmyzu. Klátí se ulicemi v uniformních kostkovaných kalhotách, jako účastníci nekonečného školního výletu, boty smutně okopané a zaprášené.

Proč to tedy není jedno? Oblékání je signál, který vysíláme ostatním. Proč se převlékat za burany? Vždyť Češi přece byli vždycky frajeři a furianti! Když v Cosfordu zavítáte do muzea, zjistíte, že tři procenta pilotů bojujících v Bitvě o Anglii byli čeští kluci (francouzských pouhá promile). Nejenže byli pověstně stateční, ale též nesmírně populární mezi Angličankami. Nikdo neměl šviháčtější uniformu. Až se jednou stanu diktátorkou, hned první den v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zavedu furiantské hedvábné šátky českých pilotů v Anglii.

Předešlé řádky nicméně zapomeňte, pokud jste náhodou na podobná rozjímání příliš – geniální. Třeba Václava Havla nikdy nepoškodily vytahané svetry nebo narychlo spíchnutý inaugurační oblek, v němž vypadal, jakoby se chystal na velkou vodu. Záběry směšně vymóděného prezidenta obletěly svět a učinily ho lidem bližším a milejším. Pokud má vaše osobnost váhu Mandely, Havla nebo Buffetta, nemusíte se oblečením (a tím, jaké signály jím vysíláte) vůbec zabývat. Většina ostatních je ovšem odsouzena k tomu, aby na válečnou stezku vyrazila v patřičných barvách. Hugo Boss projevil nacistům neocenitelnou službu svým elegantním návrhem uniforem, které Evropany dodnes budí ze sna. A Stalin se vynořil z počáteční deprese po napadení SSSR teprve tehdy, když jej „heuréka“ moment přivedl na nápad použít nedostatkové zlato na vyzdobení prýmků na uniformách svých maršálů. Dokonce i děsivá ISIS je znatelně průbojnější a zlovolnější od chvíle, kdy byla schopna nahradit odrbané hacafraky svých bojovníků jednotnou černou uniformou.

Zní to morbidně, ale diktátoři, šílenci a můj oblíbený Varoufakis si Hawkinsovu radu Old Shatterhandovi (s medvědí čapkou) dokázali vzít k srdci.

Anastázie Harrisová