(jídlo) Vidličky & nože Petra Holce

Snímek obrazovky 2019-01-09 v 18.13.31

VIDĚT A NEBÝT VIDĚN. VE ZLATÉ PRAZE SE ALE TAKY SKVĚLE NAOBĚDVÁTE 

V nedávném rozhovoru s Lukášem Hejlíkem pro ForMen jsem si neodpustil menší škodolibost. A to na účet pražského luxusního hotelu InterContinental, kde jsme si s Lukášem chtěli dát oběd, ale nedali, protože restaurace s unikátní terasou otvírala až na večeře. Napsal jsem, že zatímco večere v restauraci Zlatá Praha ve městě určitě patří do top gastronomické ligy, hotelová recepce se zasekla někde ve zlaté éře plukovníka Kaddáfího. 

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: PR manažerka hotelu Kristýna Hájková mě pozvala do Zlaté Prahy na oběd, ovšem sólo. Restaurace s perfektním výhledem na Letnou, Hradčany i Staré Město totiž otevřela i přes obědy. Vzhledm k tomu, že má poslední degustační veřeře v hotelu byla dlouhá i výborná, nemohl jsem takovou satisfakci za svůj vlastní vtip určitě odmítnout. A u dělal jsem dobře!  

Zrekonstruovaná hotelová restaurace totiž patří do současné doby a pochopili to i někteří čeští byznysmeni, které tu proto potkáte. Nebudu psát, kteří to jsou, protože to je nefér; restaurace jsou něco jako Las Vegas – kdo do nich chodí a co tam dělá, to má navždy zůstat jen v nich. A to i v éře kultu dětí, které dnes s potěšením (nebo spíš jejich rodiče) ničí většinu tradičních oáz nás dospělých. Navíc na Zlatou Prahu, sídlící v devátém patře, tedy v podstatě nad městem, perfektně platí, že odsud perfektně vidíte kolem sebe, zatímco málokdo vidí vás. 

To ostatně bývá i jednou z věcí, podle kterých si pro jisté příležitosti – a nebude je tu všechny rozepisovat – vybíráme restaurace. Ve Zlaté Praze ale hlavně zase dobře vaří a mají tu i velmi slušný vinný lístek. Jen pro ilustraci: sotva jsem na terase usedl ke stolu, přišel sympatický číšník s proseccem. Ne však ledajakým, ale s lahví od Nina Franka, jedné z ikon nejslavnějšího italského šumivého vína. Což není nepodstatné: obvykle totiž platí, že jak chutnají rozlévané bublinky, tak chutná i kompletní jídlo. 

A to chutná ve Zlaté Praze výborně. Restaurace přes oběd nabízí dvouchodové nebo tříchodové menu, to první za 550 korun, to druhé za 690 korun. Takže vidíte, že fakt nejde o turistické ceny á la Pařížská ulice. Ochutnal jsem domácí huspeninu z telecího kolene s křenovou pěnou, marinovanou cibulkou a šalotkovým vinaigrette a v másle pošírovaný filet z čerstvého halibuta podávaný na špenátovém rizotku se salsou vierge. Jestli mezi jídly hned vidíte spojitost, tak máte správný čuch: podobně letně lehké a osvěživé je vlastně celé zdejší menu včetně gazpacha, v parných dnech nejspíš jediné poživatelné polévky. Obě jídla byla skvěle připravená i servírovaná, o tom žádná. A mimochodem: klidně se vsadím, že kdyby ještě žil chudák plukovník Kaddáfí, mimochodem velký gurmán a milovník života, určitě by se mnou souhlasil.