Martin Glaser: Styl bez nápovědy

IMG_4545

 

„Chci, aby lidé nekoukali jen na červený samet a zlaté portály, ale vnímali to hlavní – tedy to, co se děje na jevišti,“ říká Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno a šéf dvou mezinárodních festivalů.

Procházíme útrobami divadla. Ani nepočítám, kolikrát jsem zaslechl „dobrý den“ a „jak se dnes máte“? Pak mě zpoza těžkých dveří oslní ostré světlo a najednou stojíme na jevišti opery Janáčkova divadla. Je to zvláštní pohled. V portálech kulisy a rekvizity. Poznávám artefakty z Labutího jezera, Louskáčka, Carmen. Poprvé se dívám na hlediště z pohledu herce.

„Tím, že jsem původně režisér, tak mnohem lépe chápu, co lidé na jevišti potřebují. Dokud sám nestojíte na jevišti, tak spoustě věcí nerozumíte. Nevnímáte je. Ne že byste je opomíjel, jen je nevidíte,“ říká Martin Glaser při pohledu na sál, který za pár hodin naplní jedenáct set diváků beznadějně vyprodaného představení Hry o Marii.

IMG_4587
„Tím, že jsem původně režisér, tak lépe chápu, co lidé na jevišti potřebují. Dokud nestojíte na jevišti, tak spoustě věcí nerozumíte.“

Největší rozdíl mezi prací ředitele a režiséra shledává v tom, že jako režisér vidí výsledek hned. „Na jevišti okamžitě poznáte, jak která replika a obraz fungují. Jako ředitel dělám denně řadu zásadních rozhodnutí, ale jestli jsem rozhodl dobře nebo špatně, tak to uvidím až za půl roku, někdy za rok.“

Martin vnímá divadlo jako líheň živé kultury. „Řada lidí i v dnešní době očekává, že divadlo bude výchovným ústavem. To je ale obrozenecká myšlenka 19. století. V Německu jsem si uvědomil, že jim nezávidím herce, režiséry, scénografy, ale publikum. Tam se lidé nechodí do divadla bavit, respektive nečekají, že budou baveni. Chtějí, aby divadlo odráželo to, co žijí, v čem žijí, a čekají, že jim divadlo přinese nový názor nebo postoj, na který by sami nepřišli. A ve chvíli, kdy tohle dělá, tak splňuje parametry moderního a současného divadla.“ Chvílemi pozoruji, jak v Martinu Glaserovi na sebe jeho dvě funkce narážejí; pragmatický ředitel a umělecky naladěný kreativec. Podobně vnímám i celý mechanismus divadla, protože i divadlo je podnik a druh byznysu. Jen nejde vždy o logiku a pravidla, nejde se spoléhat na zásady krizového managementu. „I když v divadle něco vzniká, není to výrobní závod, kde musíte splnit kvóty o počtu stanovených kusů. V divadle pracujete především s lidskými emocemi, nepředvídatelnými věcmi, s tím, že se snažíte uhodnout, co bude lidi bavit za rok, někdy dva, do toho si udržet ambici, aby představení fungovalo i za deset let.“

 

IMG_4608
„Byl bych rád, aby Národní divadlo bylo u zrodu hry současného autora, která se stane součástí českého dramatického kánonu.“

Jeho dlouhodobým cílem je do divadla přilákat i mladší publikum, které divadlo míjí. „Možná tam hraje roli i strach, že představení nepochopí, a tak do divadla nepřijdou. Ostatně v tomhle hraje roli i fakt, že na drtivé většině základních a středních škol není v osnovách něco jako úvod do divadelních žánrů.“

Kromě budovy opery a činohry má brněnské Národní divadlo i alternativní scénu, která sídlí v divadle Reduta. „Jsem toho názoru, že dokonce Národní divadlo musí mít experimentální scénu,“ říká nekompromisně ředitel. „Bez Reduty bychom spoustu kusů ani nemohli dělat. Neměli bychom kde dát mladým tanečníkům prostor, aby si mohli vyzkoušet svoji první choreografickou práci. Reduta je tak trochu laboratoř, kde si diváci můžou vyzkoušet mezní polohy různých žánrů. Vlastně i pro herce jde tak trochu o hereckou hygienu, díky které se vracejí k hereckým kořenům.“

Začátkem února uvádí brněnské Národní divadlo inscenaci Kmeny v režii Braňa Holička podle stejnojmenné dokumentární knihy Vladimira 518 mapující podobu současných komunit od hip hopu a hardcore přes gotiky, hipstery a neohippies až po motorkáře, fanoušky tuningu či milovníky japonské popkultury. „To, že Vladimir 518 objevil něco, co společnost takhle zajímá, už něco znamená. Lidé tohle téma baví, přitahuje, vzrušuje.“ Martin Glaser slibuje, že rozhodně nepůjde o klasické divadlo pro masového diváka.

Každou sezonu divadlo uvádí na všech svých třech scénách celkem sedmnáct premiér. V nadcházející sezoně k nim bude patřit i projekt, který by nikdo od Národního divadla nečekal a podle jeho ředitele v jistém ohledu pomůže k většímu uvolnění a snad i k pochopení a k zpřístupnění divadla jako instituce. „Byl bych rád, aby Národní divadlo bylo u zrodu hry současného autora, která se stane součástí českého dramatického kánonu. Máme skvělé hry a opery, a já je zbožňuji, ale současně si myslím, že podobná díla by měla zůstat i po naší generaci, protože trvale opečovávat to, co vytvořili předci je chvályhodné, ale je to málo.“

Ředitelovy nezbytnosti

IMG_4676
Toaletní voda Valentino – rád jsem střídal vůně, ale od chvíle, kdy jsem objevil tenhle parfém, tak už ne… Kravata – nosím kravaty rád a skoro každý den, hodně jsem si oblíbil „pletené“. Album – Arvo Pärt je můj nejoblíbenější skladatel. Pomáhá mi, když hledám vnitřní klid. Mobilní telefon – nerad telefonuji, ale vyřídím na něm opravdu spoustu práce. Taška – mám od téhle značky několik kousků v různých velikostech a barvách a chtěl bych další. Tic Tac – moje malá závislost. Psací pero – nejdůležitější poznámky si pořád píšu ručně, na papír a klasickým plnicím perem. A denně jím podepisuju desítky dokumentů.

iLike…

Bar: Café Pilát
Restaurace: Teď nejvíce chodím do italského bistra Kohout na víně, Castellana trattoria nebo Borgo Agnese.
Destinace: Co se týče kultury, tak jednoznačně Berlín. Mám rád i Madrid.
Inscenace: Hamlet v berlínském divadle Schaubühne am Lehniner Platz v režii Thomase Ostermeiera.
Zásadní kousek v šatníku: Oblek

Text: Jirka Hofbauer, foto: Tomáš Škoda