Mentor Rytmus jede na vlně a bere nás s sebou

foto-4-final

Říká o sobě, že je král. K jeho majestátu ale naštěstí patří také upřímnost klauna. Patrik Vrbovský známý jako Rytmus už to dotáhl tak daleko, že nyní přemítá o tom, jak předat recept na úspěch svým posluchačům. Jak vychovávat děti. A to nejen ty svoje…

Je těžké udělat rozhovor s někým, kdo už dal 900 rozhovorů, nemyslíte?

Myslím, že je, protože 99 procent jsou ta samá klišé, otázky dokola. Proto si na svých internetových kanálech dělám něco jako rozhovory sám se sebou. (smích)

foto-3-final

O čem?

O svém životě tak, jak to vidím já.

A máte to pod kontrolou?

Jasně. Ale nemyslete si, že jsem neobjektivní, zveřejňuji i své chyby.

Na co byste se zeptal, abyste se vůbec něco dověděl?

Ptal bych se na vše ohledně nahrávání, psaní textů a zásadních kroků mé kariéry. Ale víte co? Podívejte se na můj YouTube nebo Facebook, tam je všechno.

Dívala jsem se. To, co tam je, jsou citáty velikánů nebo pravdy, ke kterým jste přišel sám?

Některé jsou citáty od cizích lidí. Ty, co mám rád, s kterými se ztotožňuju. Ale většinou jsou tam věci, na které jsem přišel sám tak, jak mě život naučil. Mám motivační období, předávám své zkušenosti mladší generaci, protože mám pocit, že si většina až tak nevěří. Zdá se mi, že vidí život zbytečně černě. Ale ono to není tak špatné.

Rap už není stížnost na zlý svět?

Ani nebyl. Je jenom velmi osobní. Jako zpověď. Rap je hlavně o tom, co kdo právě prožívá. Začalo to tehdy, když ještě rapeři nebyli slavní, neměli prachy, a tak na všechno samozřejmě nadávali. Byla to veliká revoluce rapu, ve které se definovaly věci. Rap si prošel za dvacet let velkým vývojem a z raperů jako Jay Z nebo Eminem, Dr. Dre se stali hudební magnáti. Rap se ale samozřejmě vyvíjí pořád. Hlavní črta rapu je založena na větším egu, ale tím, jak raper zraje, jeho názory jsou zralejší, je v nich postupně víc nadhledu. Od rapera s dvacetiletou kariérou přece nemůžete čekat, že bude rebelovat jako mladý, rozzlobený rebel, který v rukou ani kapse nemá nic.

Takže se člověk nemusí zlobit, aby udělal dobrý rap?

Beru to tak, že i rap byl kdysi mladý – věkový průměr dvacet. A co čekáte od dvacetiletého týpka? Je to období improvizace. Věk, kdy člověk nemá co ztratit. Nemusí řešit existenční otázky a spoustu dalších věcí, na které musí myslet dospělý, soběstačný člověk. Dnes všichni ti rapeři, co tehdy začínali, mají přes čtyřicet, mají prachy, jsou superslavní a nemůžete čekat, že budou naštvaní. Naštvaný zralý muž – to už není v pořádku. Ten už by měl být moudrý, zkušený a vyrovnaný.

A to vy jste?

Vypadá to tak, že všechno dohromady. Naučil jsem se žít bez toho rozčilování. Energii se snažím dávat tam, kde je potřeba. Neřeším ve skladbách to, co jsem řešil před patnácti lety, už toho bylo dost. Rapuji o tom, co žiju.

Co žijete?

Žiju svůj sídlištní sen. Pořád…

Takhle jste to vždycky chtěl?

Ano. Budit se s tím, že dělám práci, která mě baví a při které rostu. Každý rok jsem díky ní přirozeně jiný, měním se. Za těch deset let mé profesionální kariéry se toho změnilo fakt dost. Tak, jak se změnila doba.

A tak, jak se měníte, mění se s vámi i fanoušci, které máte od začátku?

Těch původních je už méně. Ale jsou skalní. Je jim kolem čtyřiceti, jsou to fotři s rodinami, takže už nejsou ten nejhlavnější posluchačský záběr. A tak chytám mladší a mladší – všechny následující generace od roku 2001 jsme chytili.

Vy kapela, nebo vy Rytmus? Mluvíte v plurálu.

No vidíte. A myslím – já Rytmus a my Kontrafakt. V každé době se nám zatím povedlo udělat něco, co je masové. Něco, na čem vyrůstá další generace.

Je vám skoro čtyřicet, je to rychlé, co?

Jde to rychle, tak jako každému. Někdo to bere jako handicap a já bych to neměnil. Nechtěl bych být mladší.

Nebojíte se, že dál to už bude trapné?

Z té otázky mi přijde, že se snad bojíte stárnutí. Já ale takhle neuvažuji. Proč a čeho bych se měl bát? Největším ikonám, jako je Eminem, je více než čtyřicet. Dr. Dre je padesátiletý a Jay Z má nějakých šestačtyřicet. Rapujeme lépe než před lety. Nepotřebuji si hrát na patnáctiletého nebo dvacetiletého, abych byl úspěšný. Neměnil bych to. Vychutnávám si tady a teď a dovolím si tvrdit, že to válcuju víc než předtím. Svět patří zkušeným, a ne neostříleným mladíkům.

Četla jsem rozhovor s Darou a říkala jsem si, že život s vámi je nikdy nekončící lavina fórků. Když se podíváte na Ukrajinu nebo islamisty, neobáváte se, že časem už sranda nebude?

To mám tedy plakat kvůli každému neštěstí na Zemi? Záměrně se vyhýbám negativním zprávám. Zajímám se čistě jen o mou cestu a blízké lidi v mém okolí. Lavina fórků by možná skončila, kdybych onemocněl já nebo někdo z mých blízkých.

Takže do té doby budou laviny fórků.

Budou i nebudou. Záleží na náladě a situaci. Mám rád humor a přiznám se, že jsem nad tím nikdy neuvažoval, jestli bych kvůli nějaké válce měl mít výčitky, že se rád směju. Jsem pozitivně naladěný člověk. Když vidím řezání hlav, tak mi samozřejmě do smíchu není, ale proč bych se na to měl koukat. Z toho se mi chce spíše zvracet. To každý, kdo má smysl pro humor, má přitáhnout opratě kvůli páchání zla ve světě? Momentálně žiju hezký život, protože jsem se snažil, aby takový byl. Nic nemám zadarmo. A v politice se mi hrabat nechce. Bezprostředně se mě netýká a zbytečně bych si dělal nepřátele.

Bojíte se mít nepřátele?

V showbyznysu vůbec, ale kdybych byl politik, tak ano.

Proto se nešťouráte v politice?

Nešťourám se v ní hlavně proto, že jsem hudebník a nemám žádné politické ambice. Nepřítel v showbyznysu a v politice je obrovský rozdíl.

Potkali jsme se poprvé před třemi lety. Zjistila jsem tenkrát o vás, že jste byznysmen, který skvěle prodává svoji image. A přišlo mi, že to musí být vyčerpávající. Nejste z toho už unavený, roky držet tvář?

Jsem jeden z mála v showbyznysu, který si nemusí držet tvář. Věřte mi, i teď jsem naprosto přirozený.

Vaše partnerka ale říká, že ten Patrik, co je Rytmus, a ten, co bývá doma, jsou dva různí lidé.

Pódium je pódium a rozhovor u kávy s inteligentní dámou je jiný vibe a jiná forma komunikace.

Ale Dara řekla: „…není to namistrovanej showbyznysovej kluk, co ho všichni znají, můj Patrik doma je jiný…“ To zakládá na karikaturu – raper na jevišti, doma možná panáčkuje…

Myslela to tak, že doma jí nerapuji s mikrofonem v ruce a nekomunikuju s ní jako s fanouškem pod pódiem. Člověk se přirozeně chová jinak, když je s matkou, ve fitku, v práci nebo s partnerkou v posteli. Vy také, doufám. Nesuďte mě podle třech skladeb, které znáte. Mám jich spoustu. Jsou plné emocí ze života. A přesně takový jsem. Není to vyčerpávající, je to normální. Nevidím na tom nic zvláštního.

Co když se to, co teď máte, jednou ztratí?

Všechno se jednou ztratí. Ale snad si nemyslíte, že se budu zaobírat tím, jak dopadnu v budoucnosti, když jsem se jakžtakž zabezpečil a žiju život, který mě baví. Já žiju pro tento moment a jediné, co mi zůstává, je dál makat. To, co jsem zasel, teď sklízím. A o tom je život. Co dáš, to dostaneš.

A užíváte si to?

Jasně. Ale užíval jsem si to, i když jsem byl krupiér. Nemaluju si vzdušné zámky, nežiju si ve vymyšlené pohádce. Kupuju si výhradně jenom to, na co mám.

Umíte si představit, že byste zase byl krupiér?

Hm.

A zase byste si to užíval?

Je potřeba vyřešit každou situaci a podívat se pravdě do očí. Kdybych osobnostně upadl, tak bych se snažil vyhodnotit, kde se stala chyba. Každá situace se dá vyřešit. Záleží na člověku, jak se vyrovná s realitou a jak se jí přizpůsobí. Ptáte se, jestli bych si užíval, být zase krupiérem… Myslím, že bych udělal všechno pro to, abych jím nebyl. Po těch letech už vím, co je to, jít „trnitou cestou ke hvězdám“. Dá to práci, ale klidně bych začal znova. Svým způsobem vlastně začínám znova každý den.

Viděla jsem fotostory, kterou jste udělali s Darou pro módní časopis. Přijeli jste, převlékli se do nesmyslně drahých luxusních kousků a fotili se v cikánské osadě v kontrastu s chudobou. Oni vás obdivují, ale co vy? Přišlo vám to v pořádku?

Absolutně. Já jsem pro ně král. Jsem jeden z nich a nikdo tam na mě nekoukal skrz prsty. Nikdo z nich neřešil můj kabát ani drahé boty. Oni vědí, že předtím jsem neměl nic a dnes si žiju svůj sen. Jim šlo čistě o energii a o to, že tam stojí někdo, koho milujou a kdo je hrdý na svou romskou krev.

Když jsem to viděla, napadlo mě, že to je za hranicí dobrého vkusu.

To je váš problém a váš pohled. Podle mě šlo o vychytanou fotostory, se super fotografem, pro nejlepší módní časopis. Tečka. Přišel jsem tam v teplácích a pak jsme začali pracovat. Scénář byl jasný. Cikánský král se svojí ženou, v cikánském ghettu. Klasický kontrast z jakéhokoli klipu nebo filmu. Paradoxem je, že jsem natočil hodně klipů s diamantovými řetězy kolem krku a drahými auty, na sídlišti, kde bydlí bílí, a nikdo to neřešil. Proč? Vždyť tam také žijí lidé, kteří nemají co do huby, a na rozdíl od toho, co mám na krku já, mají oni na krku exekuce, drogy atd. Víte, proč to nikdo neřešil? Protože to nikoho nezajímá do momentu, než jde o cikány. Zásadní věc a rozdíl. Kdyby tam přišel fotit draze oblečený běloch, tak to budou brát jako výsměch a provokaci. Rozdíl je v tom, že já si to dovolit můžu, protože jsem polorom. A můžu tam přijít kdykoli sám a mít na sobě deset kilo zlata. Já jsem jejich člověk, který to dokázal a kterému přejí.

Vídáte svého otce – cikánského muzikanta?

Málo. Tak jednou za rok. Když jdu kolem, stavím se. Žije v Rakousku, už je Rakušan. Náš vztah je poznamenán tím, že mě nikdy nevychovával. Poprvé jsme se setkali, když jsem zjistil, že existuje. Bylo mi devatenáct. On už měl ženu a dítě, takže to nebylo ideální jak pro jeho rodinu, tak pro mě.

Co je otec zač?

Hrál kdysi ve skupině Pavla Nováka na bubny, pak emigroval. Je můj biologický otec, to je celé.

Děkujeme hotelu DoubleTree by Hilton za poskytnutí prostor, panu Marcelu Ulehlovi za péči a značkám Pietro Filipi, Diesel, Lanvin a Alexander Wang za oblečení.
Děkujeme hotelu DoubleTree by Hilton za poskytnutí prostor, panu Marcelu Ulehlovi za péči a značkám Pietro Filipi, Diesel, Lanvin a Alexander Wang za oblečení.

Viděl váš koncert?

Jednou v Přerově. Byl ke mně kritický, což se mi líbilo. Byl přímý, ale když si poslechl moje poslední album, psal, že je z něj hotový, že je na mě hrdý. A to mě potěšilo.

A co máma? Ta vám prý rap kdysi zakazovala. Už to asi skousla, ne?

Musela, nedalo se to zastavit.

Čo ti jebe, čo ti jebe… vaše maminka akceptovala?

A to mi to měla zakázat? Zjistila, že nadávky jsou oproti alkoholu, drogám a domácímu násilí, pedofilii nebo politickým kauzám nepodstatné věci. Nadávají téměř všichni. Vezměte si to tak, že ona za své éry znala Karla Gotta, Mariku Gombitovou a to bylo všechno. Najednou padla opona, dostal se sem break dance, beatboxing, černoši a svoboda slova. Mimochodem, do té doby jsem netušil, jak můžou vypadat černoši. Ta opona nás odřezala úplně od světa.

Takže jste chtěl být ne cikán, ale černoch?

To byla taková doba, že i běloši chtěli být černoši, když to sem přišlo z Ameriky. Kšiltovky, mikiny, Nike, Adidas, to svobodné drzé chování…

Dneska už asi nechcete být někdo jiný, než jste, že?

Určitě ne. Dlouho jsem se sice hledal, tak do osmnácti. Byl jsem zaskočen, když jsem se dověděl, že můj otec je cikán. Byl jsem vychováván v domnění, že můj otčím je můj otec. A on je bílý. Takže myšlenka na to, že jsem cikán, mě nenapadla ani ve snu.

To jste mi vyprávěl, že vám to prozradila vaše první dívka po sexu.

Nebylo to po sexu. (smích) Přesně vím, kde to bylo. Šli jsme podél kolejnic z našeho sídliště ke stanici a ona říká: Moje máma zná chlápka, co zná tvou mámu a ta mu řekla, že tvůj otec je cikán. A že žije v Rakousku. Byl jsem z toho dva dny úplně mimo. Nezvládal jsem to zpracovat, cítil jsem se oklamán a frustrován.

A pak se vám ulevilo?

Víte, kdy se mi ulevilo? Když jsem se setkal s otcem. Otec na mě čekal v Innsbrucku na stanici a koukám – perfektní auto! Hezký dům, studio, zlaté desky po zdech. To byl tehdy pro kluka jako já splněný sen. Byl jsem nadšený. Objímali jsme se, tvářili se, že jsme na sebe vzájemně hrdí, že jsme si chyběli a že se máme rádi. A já jsem přišel domů na Slovensko s tím, že jsem hrdý cikán a můj fotr je největší frajer.

Jak jste o tom zpravil kamarády ze sídliště, kteří cikány moc nemuseli?

Zavolal jsem si svůj okruh blízkých kámošů a řekl jsem jim, jak to je. Mimochodem, až tohle dám do filmu, který o svém životě točím, bude to silná scéna. Do té doby jsem tvrdil, že jsem Ital, Arab, cokoli. A když to nedávalo moc smysl, vymyslel jsem si, že jsem Kurd, protože Kurdové nemají své území. Stejně jako cikáni. To jsem normálně dával! Byl jsem silně nevyrovnaný. Totálně. Hrozně jsem se zamotal. A poté, co jsem všechny přesvědčil o tom, že jsem Kurd, jsem si zavolal kluky a řekl jim konečně, že jsem cikán. Začali se mi hrozně smát, ale nakonec jsem jim to vysvětlil a přesvědčil je. Někteří ještě léta žili v tom, že si dělám zase legraci…

Máma pořád žije na tom sídlišti?

Žije tam. Má to pět minut ke mně autem, já tam už nechodím, ona chodí za mnou. Máme fajn vztah. Jak člověk stárne, začne si víc vážit rodičů. Vážím si jí za to, co se mnou prožila.

Co například?

Určitě jsem jí nejednou v hádkách řekl hrozné věci. V emocích člověk moc nepřemýšlí. Musela se přestěhovat s malým cikánem na Slovensko. Nevěděla, jestli mi má říct pravdu hned, nebo až v mých osmnácti. Snažila se být mostem mezi mnou a otčímem, s kterým jsem si nerozuměl. Je toho moc, za co jí vděčím.

Točíte dokumenty. Sám o sobě. Pro koho?

Pro fanoušky a zvědavce mého soukromí.

Je něco, co byste neukázal?

Jsem tak odblokovaný, že nic takového asi není. Já žiju svojí prací a fanoušky. Ale je něco jiného, když to předesílám já sám, osobně, než když něco řeší cizí média.

Na vašem YouTube kanálu už bylo 200 milionů návštěv. To mi vlastně přijde šílené.

Je. Kdybych to počítal od prvního videoklipu, co jsem tam kdysi dal, bylo by to víc než 300 milionů. Už teď je to víc – těch 200 milionů bylo loni koncem září. Je to slušné na naše poměry.

Čím to, že zrovna váš kanál má takovou návštěvnost?

Rytmus je balík věcí, kterému se říká úspěšný interpret. Zajímavý život, zajímavý příběh, dobrá image, dobrý hlas ve studiu, dobrý hlas na koncertě, dobrý vkus, co se produkce týče, dobrý vkus na klipy, umění, jak přijít na pódium a jak z něj odejít.

Pomohl vám v tom vztah s Darou?

Ne. My si nemusíme pomáhat. My se můžeme akorát ovlivňovat. Nechci s ní soupeřit, vlastně jsem nad tím nikdy ani neuvažoval. Ona je dítě showbyznysu, každý máme jiné fanoušky a jiný styl. Vybral jsem si ji proto, že mi je blízká. Ve všem. Nemohl bych mít ženu, která je mimo showbyznys. Nechápala by mě.

Ta vaše akce s fingovaným rozchodem, co o něm psaly všechny bulváry, to se vám povedlo. Zdvihl jste prostředníček na novináře.

Nevěřte bulváru. To je celé.

Fungoval byste bez něj? Měl byste svých 200 milionů návštěv?

Jasně. Měl. Je trapné, když si někteří novináři myslí, že mě vybudovali. Nejsem bulvární celebritka, která vaří z vody. Nemusím jim volat, aby mě přišli nafotit, protože chci být v jejich novinách. Kdyby mi teď řekli – nebudeme o tobě psát, budu nejšťastnější. Kariéru jsem nebudoval na tom, abych byl na jedné lodi s moderátory a pseudocelebritami z reality show. Mám své médium a nepotřebuji je.

Takže jste slavili, když jste mohli říct – hehe, žádný rozchod, skočili jste na to, my na vás právě vyděláváme prachy – byla to reklama na žvýkačku!

Abych to celé uvedl na pravou míru, šlo o odstartování spolupráce mezi Darou a Orbitkami. Začalo to větou na jejím FB a zamyšlením se nad tím, jak je každý rozchod bolestný. Jde o větu, která je klíčovou v jejich celosvětové kampani. Samozřejmě šlo o chyták, přesto ani jeden z nás nemluvil o rozchodu mezi námi, nic se dál nekomentovalo, nikdo z nás nereagoval. A oni už psali články o tom, jak jsem sám v Barceloně, smutný, posílám Daře zoufalé vzkazy. Celé ve stylu „hurá, je to tady, rozešli se“. Měli radost z cizího neštěstí. Čtyři štáby stály u našeho domu. A dokonce to řešili i v televizních novinách. A já si říkal – hezky vám to jebe. Věděl jsem, že druhý den dostanou obrovskou facku. Pojebali se mezi sebou, když jeden po druhém začali přepisovat informaci o našem rozchodu. Spustila se lavina. Blesk přišel s článkem s mojí citací, ve které jsem jim to prý potvrdil. Samozřejmě nesmysl. Teď se ještě tváří uraženě. Po všech těch nesmyslech, které o nás za ta léta napsali. Jejich šéfredaktor nám dal dokonce nějakou stopku, aby o nás jeho redaktoři nepsali. Hurá, konečně!!! (smích)

Co uděláte s tou svou mediální silou? Z toho může být dobro i zlo.

Uvědomuji si to vždy, když o tom přemýšlím. Formuje se to samo. Cítím v tom samozřejmě obrovský potenciál. Taky moc a zodpovědnost. Za ta léta jsem pochopil i další souvislosti, které můžu jako značka zhodnotit. Mluvím o skutečnosti, že mám nejprodávanější merch v Čechách i na Slovensku. To, o čem píšu, co řeším na svých kanálech, se odvíjí většinou od toho, co právě prožívám. Všechny tyhle moje nálady a pocity dávám právě tam. A samozřejmě do hudby. Vím, že můžu ovlivnit spoustu lidí. Momentálně mám prostě motivační mood. Pořád častěji si mě totiž zvou různé školy na motivační přednášky, takže uvažuji nad něčím vlastním. Možná vlastní workshopy, kde budu motivovat lidi…

I mě? Co o mně potřebujete vědět, abyste mě motivoval?

Nic. Chci jen lidem říct svůj příběh. Popsat svoji cestu za úspěchem. Mluvit k těm, kteří věci vzdávají při prvním neúspěchu. Motivovat ty, kteří nevěří tomu, že se to, co mně, může povést i jim. Zajímají mě lidi, kteří o sobě pochybují. Nemyslím si, že do této kategorie patříte zrovna vy…

Říkáte „makat, makat, makat“. Ale proč?

Protože bez práce nejsou koláče. Proto.

A dál?

Co dál? Chtěl bych mít rodinu, dítě nebo děti, žít harmonický život. Neřešit finance. A pro to všechno se chci udržet v tomhle vlaku. Moje práce mě pořád baví a naplňuje. To, že se mi daří, je důsledkem faktu, že nepolevuji. Je blbost končit, necítím se unavený.

Nic víc byste nechtěl?

Když se bavíme o práci, těch snů je pořád hodně, ale všechny se víceméně týkají toho samého. Udržet se co nejdéle v tom, co dělám. Přirozeně a se stejnou lehkostí jako doteď.

Každý raper asi sní o Americe.

I raper musí být reálný. Vždy jsem chtěl třeba do Polska. Mám tam velké plány, říkejme tomu třeba sny, co se právě plní. A taky mě oslovil indický producent.

Co bude dál?

To já nevím. Minulost je mrtvá, budoucnost není jistá, jsem tady a teď. A co bude za pět let? Možná budu jednou vychovávat děti, nejen ty svoje… Odevzdávat svůj odkaz, budu točit filmy? Možná, nevím. Co vím určitě, budu víc cestovat.

Rytmus CV
Sedmatřicetiletý hudebník je česko-slovenský nejen hudební fenomén. Má styl, ovlivnil několik generací a hudbu dělá na světové úrovni, což je vidět i na bezchybné a nákladné produkci. Od začátku 90. let se prakticky nezastavil. Začínal break dancem a přes freestyle a beatbox, se kterým sklízel úspěchy v Evropě, se dostal k rapu. Masivní hudební průnik přišel se skupinou Kontrafakt. Před jedenácti lety vydali pod značkou Sony Music album E.R.A., které se stalo jednou z nejúspěšnějších domácích nahrávek. Rytmus se pak osamostatnil, založil label Tvoj Tatko Records a pod ním vydává sólové nahrávky. Prodeje všech tří – Bengoro (2006), Kral (2009) a Fenomen (2011) – se pohybují v desetitisících. Na YouTube má více než 200 milionů zhlédnutí a linii oblečení s motivem Kontrafaktu nebo zkratkou JBMNT.

 

Pořádně se mediálně prezentoval v roce 2003 v pořadu Ladí neladí v České televizi i s Kontrafaktem. Tehdy čekali na svoje první album a utkali se se skupinou Chaozz, která vévodila žebříčkům prodejů a dostala hip hop do mainstreamu. Rytmus se vysmíval tomu, že jsou komerční. Dnes je to naopak, Chaozz, resp. jeho členové se přesunuli do undergroundu a za deset let se z Rytmuse stal špičkový mainstream se vším, co to obnáší – propůjčil tvář reklamě, fotil módu pro dámské magazíny a byl porotcem v talentové soutěži. Rytmus se od debutového alba Kontrafaktu E.R.A. (2004), které bylo v intru označeno jako „Zku.vená výpoveď“, posunul až k verši „Moje srdce mi hovorilo, že sme si súdení“ v písni 8. október. Tu v roce 2012 věnoval své partnerce Daře. Není to úplně přesně to, co obvykle produkuje, ale dobře to charakterizuje přerod od ostrého rapu k r´n´b popěvkům. Klasický zpěvák z něj asi nebude, ale je silný ve všem ostatním – na první sólové desce Bengoro se vypořádal s vlastní romskou identitou, Kral stojí na sebeshazování, i když formou přemíry vulgarismů, a zatím poslední sólovka Fenomen je spíše na efekt, do klubu. Přesto však na profesionální až světové úrovni.

foto-2-final

Text: Pavlína Wolfová
Foto: Petra Ficová

Styling: Andrej Kusalik