Největší dobrodružství chlapů

mr_bily

Co bude posláním pravých chlapů v příštích sto letech? Hasit touhu po vnějším pokroku, v němž nám geny diktují chtít pořád víc, a zažehnout konečně touhu po pokroku vnitřním. Jinak nám nepomohou všichni popeláři světa.

Když jsem byl malý, chtěl jsem být buď hasičem, nebo popelářem. Jako kluka mě fascinovala požárnická auta, která se řítila ulicemi Prahy, a také každotýdenní chlapi, kteří zručně kouleli tehdy ještě kulaté a železné popelnice po jejich dolní hraně.
Svět vypadal jinak. Kousek za Smíchovem začínala divoká příroda, kterou jsme jezdili naším tudorem na chatu na Slapech. Tam bylo plno motýlů, hadů, ropuch a ohnivých salamandrů a občas jsme našli i vybělenou lebku nějakého většího zvířete. Soused rolník kosil své pole ještě kosou a my kluci jsme mohli od rána do večera běhat po lesích bez toho, že by o nás rodiče měli strach.
Na světě žily tou dobou přibližně dvě miliardy lidí, ale údolí Vltavy mezi Kamýkem a Slapskou přehradou bylo ještě docela prázdné. Rodičům se dařilo relativně dobře, tedy lépe než generaci prarodičů, především ze strany mého táty, neboť ten pocházel z opravdu chudé rodiny. Hnací motor většiny lidí se jmenoval „pokrok“, tedy příslib, že zítra bude lépe než dnes. Že budeme žít déle a šťastněji, pohybovat se rychleji, létat výše, potápět se hlouběji a především budeme mít pořád více. Rychle se rozvíjel těžký průmysl, obrovská kolečková rypadla dolovala ze země uhlí, těžil se smolinec a železná ruda a v Sovětském svazu křížil Ivan Mičurin stále větší a chutnější odrůdy jablek.
Hlavním paradigmatem té doby bylo nejen „dohnat a předehnat“, ale všeobecné (tedy i na Západě) sdílené přesvědčení, že člověk je tak výjimečný tvor, že si bez nejmenší pochybnosti smí a také může podrobit přírodu ke svému užitku. Že civilizace má přednost před divočinou. To nebylo nic nového. O primátu člověka byly předtím přesvědčeny stovky generací. Koneckonců v babiččině bibli stálo cosi o Bohem člověku svěřené moci nad všemi tvory. A bible měla i za komunistů ještě váhu.
Od té doby se díky obrovskému technologickému skoku událo něco nevídaného. Nadvláda se téměř podařila. Ovšem jen téměř, neboť jsme přehlédli jednu drobnou chybičku v našem vnímání světa. Tohle zpočátku malé a nevinně vyhlížející nedorozumění časem rostlo, aby se teď, když už jsem docela starý, ukázalo ve své děsivé velikosti.
Naše „lidská“ chyba je velice prostá: Protože jsme částí většího systému, protože jsme uvnitř a nikoli vně přírody, protože jsme děti Země a nikoli její rodiče, protože jsou naše fyzická těla z materie a jako taková závislá na přísunu živin z vnějšku, jsme vůči Zemi menší. Jenže hluboko v sobě jsme přesvědčeni o opaku. A naše stále ještě velice úspěšně se tvářící civilizace nás v tom utvrzuje. Na naše civilizačně-kulturní úspěchy počínaje vynálezem písma a konče lety do vesmíru jsme hrdí, ani si nevšímáme, že náš pokrok se děje na úkor všeho ostatního, živého i neživého. Spalujeme nejen uhlí, ropu a uran, ale chováme se k rostlinám a především ke zvířatům, jako by to vše byla jen surovina pro další výstavbu naší kultury. Pro to, co děláme, měli staří Řekové jméno: hybris. Tím označovali katastrofu jako následek toho, že se menší staví nad většího.

shutterstock_158709539

Jak jsem už napsal, jako malý kluk jsem miloval hasiče a popeláře. Tehdy jsem ještě nechápal, že tato dvě povolání jsou v jakémsi absurdním, leč logickém sledu: popeláři přicházejí tam, kde hasiči neuspěli. Malý Jenda byl nadšen – obé povolání pomáhalo v mých očích odstraňovat hrozící katastrofy. Sžírající oheň a zalknutí se vlastními odpadky. Později jsem byl postupně vědcem, umělcem a tvůrcem reklamy (coby syntézy vědy a umění), abych skončil jako odborník na rozvoj osobnosti. Lze tedy říci, že jsem zůstal věrný „pokroku“. Ale celý život jsem se ptal, co je moje poslání.
Poslední dobou se na svých seminářích setkávám s čímsi, co bych nazval největším dobrodružstvím speciálně pro nás muže na příštích řekněme sto let. Takové mega poslání. Je to změna našeho vnitřního paradigmatu nadřazenosti. Nebo, lidově řečeno, sestoupení z arogance moci, pochopení naší hybris. Je to jeden z nejtěžších úkolů, před kterým jsme kdy stáli. A bude to podobná mela, jako byla agrární revoluce na úsvitu lidstva nebo nástup křesťanství. Poteče spousta krve, budou padat hlavy a dogmata a kdoví, nebudou-li nás na konci zase ony dvě miliardy. Prostě něco pro chlapy.
Počátky této odysey jsou dneska vidět už téměř všude. A podobně jako se Odysseus musel valnou část své cesty potýkat s překážkami a nebezpečím, i naše cesta k novému paradigmatu, které nám, druhu homo sapiens, umožní přežití v rámci Gaii, živého nadorganismu matky Země, bude svízelná. Bude provázena krizemi vztahů, ztrátou smyslu našich zaměstnání, depresemi z dezorientace, mlhou a agresivními konflikty mezi těmi, co chtějí dál, a těmi, co se drží zuby nehty starých vzorců. Ale to vše už prostě patří k opravdovému dobrodružství. Bohužel jsme si za ta léta blahobytu, který jsme žili na úkor budoucnosti, zvykli na zabezpečení, na ochranné pomůcky, airbagy, helmy a zajišťovací lana, na miliony bezpečnostních norem. Téměř vše nebezpečné vně nás jsme eliminovali. Nyní zjišťujeme, že největší nebezpečí číhá v nás samých.
Během naší cesty budeme muset oželet nejen mnoho našich milovaných pohodlností – každodenní horkou sprchou počínaje a dovolenou v Karibiku konče, ale především zpochybnit tři základní pilíře našeho světa: bezmezný individualismus, nesmírné plýtvání zdroji a víru v nekončící materiální expanzi člověka. Budeme muset vymyslet, jak udržet jisté minimum komfortu, aniž bychom krmili naši civilizaci zdroji, které nám nepatří. Budeme muset znovu objevit nepohodlnou cestičku zpátky k přírodě, bez které nemůžeme přežít. Budeme se muset dlouhé hodiny modlit za ty miliardy tvorů, které jsme v našem zatemnění srdce použili coby industriální produkty, aniž bychom uctili jejich duši a všimli si utrpení, které jsme jim způsobili. A především budeme muset nalézt cesty k sobě, upřímné, pravdivé a odvážné cesty na hraně, cesty s láskou a k lásce, s dechberoucí přítomností.
Všechny ostatní problémy, sociální, politické, environmentální, problémy s mocí korporací, s ekonomikou a penězi se mi zdají ve srovnání s dobrodružstvím pokory nedůležité, druhotné a relativně jednoduché. Kdesi na obzoru mého vnímání se rýsuje takové pravé poslání, ze kterého by možná můj „vnitřní malý kluk“ měl radost: Musíme se stát jakýmisi podivnými hasiči. Musíme uhasit vše spalující oheň naší touhy po vnějším pokroku, po tom biologicky a geneticky fundovaném „chci víc!“, a zažehnout oheň touhy po pokroku vnitřním. Pokud se nám to nepovede, nebudou stačit všichni popeláři světa na úklid toho, co po nás zůstane.

*

Budeme se muset dlouhé hodiny modlit za ty miliardy tvorů, které jsme v našem zatemnění srdce použili coby industriální produkty, aniž bychom uctili jejich duši a všimli si utrpení, které jsme jim způsobili.

*

Jan Bílý je propagátorem metody systemických konstelací a autorem psychologických knih. Systemické konstelace jsou metodou osobního růstu, kde se z libovolných lidí staví model dotyčného systému (rodina, firma, společnost…). V takto postaveném modelu se řeší vztahové problémy. Více na www.konstelace.info

*

Text: Jan Bílý
Foto: Shutterstock.com