Nevěřte příručkám o šťastném životě. Věřte ForMenovi!

panslunce

SMUTNÁ PRAVDA O ŠTĚSTÍ

Co je to štěstí? Banální dotaz, ale zkuste ho položit kolegovi u stolu. „Štěstí je, ehm… když,“ vysouká ze sebe po minutě. Den se vleče, je únor, nejdepresivnější měsíc v roce. Kolega vstával za tmy a dorazí domů opět za tmy. Aby nezešílel, polyká antidepresiva a po večerech louská motivační knihy. Přinesou mu štěstí? Těžko říci. My přinášíme výběr metod, které opravdu fungují.

muska

Asi před pěti lety publikovala kanadská psycholožka Joanne Woodová výsledky výzkumu, podle něhož pozitivní proklamace typu „Mám se ráda taková, jaká jsem“ na některé lidi vůbec nezabírají. Naopak. Těm, jimž mají pomáhat nejvíce, tedy osobám s nízkou sebedůvěrou, mínění o sobě ještě zhoršují.
Článek v Psychological Science vyvolal odezvu pro odborné periodikum nevídanou. „Poslouchám motivační řeči už skoro deset let a fakticky se cítím pořád hůř!“ psal jeden čtenář. „Takže to nebyla moje chyba?“ divila se jiná žena. „Pořád jsem si lámala hlavu, co dělám špatně.“
Inu, Američané. Typická česká reakce pod článkem by vypadala dozajista jinak (neříkal jsem to celou dobu, muhehe?), přesto i za oceánem byla cítit jakási úleva. Ačkoli Woodová nezpochybnila motivační literaturu jako takovou, vyslovila zásadní námitku proti receptům na štěstí, které na vydavatelském trhu generují ročně miliardy dolarů. Nejsou prý založeny na žádných výzkumech. Jen na osobních zkušenostech lidí, kteří knihy píší.
Přeložme si to. Když už je někdo natolik šťastný, že si nemůže pomoci, aby svůj recept nesepsal do lapidární brožury, jíž se nakonec prodají miliony – což mu přidá důvod ke štěstí – o jakou osobu asi jde? O kancelářského maratonce, který za poslední týden nadělal čtyři přesčasy? Nikoli, takovým nepříjemnostem se uměl vyhnout, ještě než se dal do psaní. Náš autor je šťastná povaha! Všichni víme, že takoví lidé existují. Je to vědecky dokázáno.

Bůh je šprýmař

Co je to štěstí? Na první pohled to vypadá, že nejpřevratnější objevy v rozkrývání jeho podstaty se udály v 70. letech. Sociologové si povšimli, že životní úroveň lidí prudce roste, ale jejich subjektivní pocit spokojenosti zůstával zhruba stejný. S větší kupní silou rostla i očekávání, která vyvolala vyšší nabídku zboží a služeb, následkem čehož dále rostly tužby lidí.
Jev dostal vznešený název hédonický relativismus a jeho zkoumání se ujaly přední mozky světa. Bylo změřeno individuální štěstí tisíců lidí (zobrazované většinou na škále 1–7) a popsány tuny papíru, než se kapacity shodly na konceptu běžícího pásu, podle něhož musí člověk neustále pochodovat, aby si udržel stálý stupeň štěstí. Dnes víme, že mnohem šetrnější k životnímu prostředí by od výzkumníků bylo, kdyby prostě převzali asi tucet slov z učení jistého mudrce, který v Indii vysvětloval svým posluchačům tentýž jev slovy: „Vše v životě je strast. Příčinou strasti je touha a žízeň.“ Mudrc se jmenoval Buddha a citované věty jsou dvěma ze čtyř ušlechtilých pravd buddhismu.
Poznámka: Matka autora tohoto textu, jež se výzkumem štěstí nikdy oficiálně nezabývala, formulovala v 70. letech podobný postulát nezávisle na amerických vědcích: S jídlem roste chuť. Na tuto pravdu nepřišla sama, byla jí zjevena její vlastní matkou.
Bádání by možná uvízlo ve slepé uličce, kdyby nepřišel převratný objev o výhercích v loterii a lidech zmrzačených při autonehodě (viz hédonická adaptace na str. 36). Ten vedl k poznání, že štěstí každého jednotlivce je dáno geneticky a ustálí se kolem 16. roku života. V praxi to znamená, že hladinu pociťovaného štěstí nám v mysli udržuje jakýsi termostat, na jehož nastavení nemáme vliv. Z toho plynou celkem drastické důsledky.

  1. Podobně jako jsou lidé hubení a tlustí, lze je též dělit na šťastné a nešťastné.
  2. Hmotnost i štěstí lze soustředěným úsilím vychýlit. Do několika měsíců se však vrátí na původní úroveň.
  3. Když nešťastník získá bohatství, přibude mu důvod k neštěstí. (Taková zodpovědnost!)
  4. Když šťastlivce kousne krokodýl, má o důvod k radosti navíc. (Nový náhled na svět!)
  5. Bůh má smysl pro humor.

V 90. letech někoho napadlo změřit individuální štěstí identických dvojčat, čímž se zjistilo, že si z nás střílí nejen Bůh, ale i genetické zákony. Dvojčata, která žijí ve stejné domácnosti, mohou mít termostat nastavený jedno na dvojku, a druhé třeba na pětku. Stejné DNA, úplně jiné prožívání. Od té doby se obvykle uvádí, že asi 50 procent individuálního štěstí je dáno dědičně, 10 procent připadá na životní okolnosti a se zbývajícími 40 procenty se dá – s větším či menším úspěchem – pracovat.
Jak? To je problém starý tisíce let. Nejvědečtějším přístupem by bylo jednou provždy definovat, co to vlastně štěstí je. Přední kapacity by to však zaměstnalo na dalších 30 let a výsledkem by byl nějaký chemický vzoreček, který by notně otrávil básníky a příbuzné profese. Zajímavější možností se jeví sledovat, čím se šťastní lidé liší od nás ostatních, věčně podchlazených skuhralů.

Co dělají šťastní jinak?

Výzkumnice Sonja Lyubo-mirsky z Kalifornie měla pádné důvody, aby návyky přirozeně šťastných lidí důkladně prozkoumala. Z lekcí, jak je napodobit, si udělala výnosnou psychoterapeutickou živnost. Deset nejčastějších vlastností šťastlivců jsou podle ní tyto: vděčnost, přejícnost, dobrosrdečnost, přátelskost, ochota promíjet, otevřenost, schopnost žít duchovně, schopnost žít v přítomnosti, meditovat a milovat. Jestli daný popis sedí na někoho, koho znáte, tak vězte, že mu do levé poloviny čelního laloku proudí mnohem více kyslíku, než je běžné třeba u závistivého materialisty.
Yongey Mingyur Rinpoche získal přezdívku „nejšťastnější člověk planety“, když jeho mozek prozkoumala laboratoř Richarda Davidsona ve Wisconsinu. V levé hemisféře prefrontálního kortexu, kde pramení pocity radosti a štěstí, mu počítač naměřil o 100 procent vyšší aktivitu, když láma dlel v myšlenkách plných laskavého soucitu. Něco podobného, říká Davidson, dokáže jen člověk, který v životě meditoval 50 tisíc hodin a více.
Jak se takový jedinec chová navenek? Většinu času se usmívá, směje, případně chechtá. Sprchuje se zrovna v hotelu a dojde najednou teplá voda? Yongey si dřepne do vany a zalyká se smíchem. Dělá rozhovor a ujede mu židle, takže dopadne se žuchnutím na zem? „Když tatáž židle zradila mě, klel jsem snad ještě minutu. Láma se jen nakrátko zachmuřil a vzápětí byl opět samý úsměv. Z každé nepříjemnosti se rychle zotaví,“ popsal chování čtyřicetiletého Tibeťana autor Daniel Goleman.
Šťastní lidé v problémech, jakkoli reálných, duchem nedlí a jsou schopni se úplně „ztratit“ v přítomnosti. Nešťastní to dělají naopak. Podle Eckharta Tolleho, duchovního učitele a autora světového bestselleru Moc přítomného okamžiku, podléhají té části vlastního já, pro niž razí termín „bolavý dvojník“. Znáte ho všichni, bolavý dvojník vám sedí na krku a žvaní. Hlavně o dávných neúspěších a křivdách. Je závislý na průšvizích, takže vás brzy zase do nějakého dostane. Ví, jak vytočit partnerku, takže ji kopnete do achilovky ještě dříve, než si stačíte rozmyslet proč. Kam před tím prťavým mizerou utéct? Do přítomného okamžiku, radí Eckhart. Tam jeho moc nesahá. Zbaveni tíhy minulosti si můžete říkat a dělat, co si namanete. Poletovat jako muška. Vždyť co je to štěstí?

Líná kočka

Než se po těchto radách odlepíte od země a zamáváte zlatými křidélky, ještě jednou se zamyslete. Duše západního člověka má oproti duším buddhistických mnichů trochu jiné parametry a mohla by se při mentální akrobacii orientálního stylu potlouci. Aniž si to bezprostředně uvědomujeme, jsme pořád děti křesťanské tradice. Pro tu je přítomný okamžik prakticky bezcenný a jediné, na čem doopravdy záleží, je poslední soud. Kristovu laskavou nabídku, že nám pomůže ke spáse, sice můžeme s díky odmítnout, tím ale nezrušíme platnost zákonů Starého světa. V něm na rozdíl od Orientu, kde má každý k dispozici takřka neomezené množství času, všude tikají hodiny a někomu něco odpočítávají.
Navíc tu řádí záhadný jev, který dostal – snad aby toho hédonismu nebylo dost – název hédonický paradox. Wikipedie o hédonickém paradoxu praví: „Etický koncept, podle něhož štěstí a potěšení nepodléhá běžným zákonům. Nelze proto štěstí dosáhnout přímo, nýbrž jen oklikou.“ Co to znamená? Asi tolik, že štěstí je jakýsi vedlejší produkt, který vzniká tehdy, když věnujeme úsilí vznešenějšímu cíli. Tím však nesmí být potěšení samotné.
„Zeptejte se sami sebe, zda jste šťastní – a přestanete být,“ píše třeba filozof John Stuart Mill, jehož lze jinak těžko podezřívat z pověrčivosti. Prchavá podstata potěšení děsila i rakouského psychiatra Viktora Frankla: „Čím více muž demonstruje potenci a žena schopnost dosáhnout orgasmu, tím menší mají naději na úspěch.“ Čili běda nám, když na zlatou mušku půjdeme se síťkou.
Svéráznou definici štěstí nabídl někdejší ministr školství v Reaganově vládě William Bennett: „Štěstí je jako kočka. Když se jí pokusíte vlichotit, bude vás ignorovat. Ale když si jí nevšímáte, začne se vám otírat o nohu a skákat do klína.“ Podle psychologa izraelského původu Daniela Kahnemanna je štěstí slovo „s nízkým rozlišením“. Může znamenat ledacos a lidé s ním nakládají lehkovážně. Nejčastěji jej zaměňují za jiné dvě emoce: radost (pociťovanou v daném okamžiku) a spokojenost (projektovanou do minulosti či budoucnosti). Co je tedy štěstí?

Fuška

Představte si vlastní prababičku, jak chodí po lese s nůší a sbírá šišky. Přistoupí k ní tazatel z ústavu měřícího úroveň štěstí populace, nahlédne do šanonu s papíry a spustí: „Pozdrav pánbůh, panímámo. Někteří lidé nejsou obecně šťastní. Ne snad přímo deprimovaní, ale nezdají se být tak spokojeni, jak by mohli být. Do jaké míry to charakterizuje vás osobně? Vybírejte prosím na škále 1 až 7, kde 1 znamená ‚ani trochu‘ a 7 ‚skoro úplně‘.“ Prababička se zamyslí. Nebyla nikdy u moře, nezažila vícenásobný orgasmus. Nešňupala kokain a nevyzkoušela koučink osobního rozvoje. Neumí si však pomoci – sbírání šišek ji stejně baví. „Jakápak deprivace, mládenče. Napište mi za jedna.“
Ta Bohem požehnaná žena byla uchráněna od života v sociálním státě, který by jí poskytl dostatek volného času k přemítání nad štěstím v teoretické rovině. Pak by jej mohla začít chápat jako soubor zkušeností, jež se dají třeba abstrahovat či analyzovat. Sbírala šišky, aby se cítila na stáří něčím užitečná. A dobře dělala. Podle Sonji Lyubomirské je dlouhodobá práce pro blaho vyššího celku (v babiččině případě hospodářství, na němž jí poskytli vejminek) jedním z mála způsobů, jak termostat štěstí trvale vychylovat do polohy štěstí. Vzpomínáte na těch 40 procent? Polovinu obstarají geny, 10 procent okamžité okolnosti a na zbytku se musí pracovat. Smutnou zprávou o štěstí je, že to dá fušku. Dobrou zprávou je to, že hédonický paradox nás za toto úsilí odmění štěstím.

***

Štěstí každého jednotlivce je dáno geneticky a ustálí se kolem 16. roku života. V praxi to znamená, že hladinu pociťovaného štěstí nám v mysli udržuje jakýsi termostat, na jehož nastavení nemáme vliv.

*

Na Západě řádí záhadný jev zvaný hédonický paradox. Štěstí je prý vedlejší produkt, který vzniká tehdy, když věnujeme úsilí vznešenějšímu cíli. Tím však nesmí být potěšení samotné, to by nefungovalo.

***

Blahobyt a štěstí

Výzkumy též odhalily, že spokojenost zaměstnanců s jejich prací závisí na změnách platu, nikoli na jeho absolutní výši. Od určité úrovně bohatství už materiální blahobyt k životní spokojenosti nepřispívá, někdy ji dokonce může snižovat. Například v Japonsku se v letech 1958 až 1987 příjmy obyvatel zpětinásobily, ale udávaná úroveň štěstí Japonců zůstala po celou dobu stejná. V USA dokonce znají absolutní výši ročního příjmu jedné domácnosti, po němž již přestává růst hladina emocionálního štěstí jejích členů – v současné době činí 75 000 dolarů. S růstem této částky se sice nadále zvyšuje celková spokojenost se životem, ale již pouze nepatrně.

suicidegirl

Zimní smutek

Sezonní afektivní porucha (SAD). Lidově řečeno „zimní smutek“, deprese způsobená nedostatkem slunečního záření. V Česku postihuje 4–9 % populace, mnohem častěji ženy (60-90 % pacientů). Až 20 % lidí může trpět smutkem bez propuknutí deprese.
Příznaky: letargie, pokles libida, hypersomnie, přejídání, přibírání na váze, nekoncentrace a kolísání v náladě se zhoršením v odpoledních hodinách. Předrážděnost, zhoršené soustředění a sklony k afektivním výbuchům, sporům a hádkám. Obvykle přichází po třicítce.

Proti obyčejnému zimnímu smutku pomáhá každodenní rytmicita, aerobní cvičení a ranní studená sprcha. Pakliže propukne deprese, je třeba zahájit „fototerapii“, tedy terapii světlem o síle alespoň 2500 luxů (dvě hodiny denně) až 10 000 luxů (půl hodiny). Funguje lépe ráno než večer. Při fototerapii si lze číst, povídat a sledovat video. Příznaky odezní do dvou týdnů, zlepšení je ale patrné už za několik dní.

svejk,-konecne-reseni

Hédonická adaptace

Psychologický výzkum z roku 1978 porovnával spokojenost lidí, kteří vyhráli v loterii, se subjektivními pocity štěstí lidí, kteří při nehodě ochrnuli a skončili na vozíčku. Přestože logika napovídá, že výherci jsou šťastnější, výzkum překvapivě konstatoval, že handicapovaný jedinec (schopný se o sebe starat) se emočně navrací na původní úroveň štěstí během dvou let po nehodě. I u těžce invalidních lidí míra štěstí postupně narůstá, ačkoli se na původní úroveň již nedostane. Výherci vyšších částek se po krátkém období radostné euforie průběžně vrací na stejnou úroveň jako před výhrou. Obě zkoumané skupiny tak po určitém čase dosahují obdobné míry subjektivního pocitu štěstí a spokojenosti.

rinpoche

Co opravdu funguje

MEDITUJTE.
Nejspolehlivější cesta k aktivaci levé hemisféry čelního laloku, kde vznikají pozitivní emoce. Půlhodina denně strávená v duchovním rozjímání, koncentraci na mantru či v laskavých myšlenkách stačí k tomu, aby se meditující člověk cítil šťastnější již za dva týdny. Mozek se otevře změnám a uvědomíte si, že štěstí je VE VÁS, nikoli MIMO VÁS.

TROUFEJTE SI.
Studie ukazují, že lidé ke stáru mnohem více litují věcí, které NEUDĚLALI, než těch, které UDĚLALI. Dokonce i velmi nepříjemné zážitky budete později díky překonaným těžkostem nahlížet pozitivně. Jestliže i tak dáváte přednost nečinnosti, děláte chybu. Takže JDĚTE DO TOHO, oslovte tu ženu u vedlejšího stolu.

FANTAZÍRUJTE.
Představte si sebe s ideálními vlastnostmi, jež byste si přáli mít (například laskavost či vstřícnost) a zkoušejte se chovat, jako byste je už měli. Nevadí, že si danou vlastnost teprve osvojujete, počínejte si jako HEREC, KTERÝ PŘIJAL ROLI v divadle.

TEXT: Lubomír Heger
Ilustrace: Richard Fischer