(očima ženy) Miláčku? Co?!

portretovka

Pátý pád. Oslovujeme, voláme. Pane bože, vždyť to všichni známe z jaké, ze třetí třídy? A najednou, v tom jediném případě, kdy bych chtěla, to prostě nejde.

Věděla jsem, že ho mám strašně moc ráda. Nemiluju, ale citové pouto je silné. Už to postrádalo smysl, jiskru, všechno to hezké. Zbylo pouto – to nejsilnější, ale nejmíň atraktivní. Fascinovalo mě to. S nechutí jsem tedy dávala dohromady láskyplnou, ač pro mě nemilou a otravnou zprávu o tom, jestli má tedy ještě vůbec smysl se znát.

A pak to přišlo – toužila jsem ho, byť naposledy, hezky oslovit, napsat (!) tam to milé slovo, které by značilo sladkou tečku za něčím, co bylo hezké, ale už vypršelo. A jako pitomá holka jsem musela vzpomínat, jestli jsem ho vůbec někdy oslovila jinak, než jménem, nebo vůbec nějak…

Všechna ta slova najednou zněla tak fádně, směšně, trapně, nevím jak ještě, jenom se mi příčila. Varianta jména mi přišla nejdřív rozumná, ale tak naškrobená, že vůbec nekorespondovala s tím, co chci sdělit. Tolik jsem chtěla použít oslovení, a nepoužila. Nešlo to.

Zdá se to být úplná blbost. Vždyť si ani nevšimne, jestli oslovím, neoslovím. Ale jenom já viděla ten rozdíl. Možná to řeším příliš sobecky…

Vždycky byla sranda povídat si s holkama o tom, jak kdo koho oslovujeme, jak na koho voláme, a jak nám je jedno, že tomu a tomu raději vůbec nijak neříkáme. To proto, že ti oni pro nás absolutně nebyli důležití – je to tak. Když už jsem v těchhle případech oslovení použila, bylo to maximálně tak ve chvílích, kdy už nevíte, co říkáte, natož abyste si to pamatovali… A pak se dostanu do situace, která důležitostí přetéká, a jsem, mírně řečeno, v háji.

Nakonec ale stejně jako zmizí jiskra, vytratí se i pocit bezradnosti z oslovování. Jen pořád doufat, že až přijde to ONO, nebude žádné oslovení tak debilní, jako jsou teď všechny, a nějak to půjde.

Text: Simona Redlipska