(očima ženy) Sny a noční můry

portretovka

Jak se lehko zapomíná, když chcete, a jak moc těžko, když to chce jenom ten druhý… Je to paradox. Především proto, že to, co bylo fakt krásný, kolikrát dokážeme hodit za hlavu až příliš rychle, a hnusný časy se nám vrací do paměti každou chvíli…

Přemýšlím, jestli jde o lidskou blbost, nebo za to jako lidi vůbec nemůžeme, jenom se v tom musíme nějak chovat, je to nastaveno od přírody… Asi by v prvním případě musel být na světě každý jeden člověk blbec, a to se mi tak úplně nezdá. I když kolikrát ten pocit vlastně máme, co si budem povídat…

Znáte to, zdá se vám něco úžasnýho, probudíte se do skvělý nálady, ale absolutně netušíte, co to vlastně bylo. Na druhý straně stojí noční můry, který vás dokážou strašit týdny, někdy i roky… S bývalými vztahy je to vlastně podobně. Přemýšlím nad jejich konci. Jak si člověk ty konečné momenty uvědomí, zjistí jediné: vždycky se to řídilo podle toho, jak se jednomu z těch dvou hodilo. A ten jeden většinou chtěl rychle zapomenout a jít dál, za druhým se to táhlo jak koule na noze.

Věděla jsem, že jsou ve hře další a další holky, dokonce je i znala, a neuměla si přiznat, že to tak prostě nepůjde, pokud nepřijmu ten primitivní „volný vztah“. Dodnes nějak nepobírám, co to vlastně znamená. Jak říkám, jakmile se něco vymyká standardu, minimálně jednomu ze dvou to ublíží. Třeba i víc partnerek, než by bylo záhodno. Odešla jsem, ale nikdy nezapomněla, pořád se k tomu musím vracet.

Pak jsem zase žasla nad tím, jak ze vztahů, které trvaly sotva pár týdnů, setrvávám v něčem, co trvá několik měsíců, a on přilévá olej do ohně třeba velkolepými plány na léto… Nutno podotknout, že to ‚něco‘ byl milenecký vztah, kdy jsem po určité době, kdy se i plány naší malé hezké budoucnosti nějak rozutekly, usoudila, že to snad nemám za potřebí. Pa pa, ale bylo to krásný, o to nic.

Jednou jsem sama od začátku věděla, že to opravdu nikam nepovede, a nechala v tom zase naopak plavat onoho muže. Dokonce mě to neskutečně podle bavilo. Nebylo to fér, a už vůbec nebylo hezký ho pak poslat kamsi, když přišel s vyznáním lásky. Jenže to pro mě v tu chvíli představovalo právě noční můru…

Ale (!), upřímnost nade vše. Upřímnost je vždycky cesta. Není cesta něco předstírat, zapírat, nebo lhát. To je regulérní shit, který akorát veškerý situace ztíží. Jenže stejně tak, jako rychle zapomínat na mnohdy nejkrásnější momenty našeho života, a vzpomínat na ty chvíle, který se neměly stát, budeme stejně dál podvádět ty nejbližší lidi lží a neupřímností v domnění, že to je lepší. Jenomže není, tak jsem zvědavá, jestli na to jednou jako společnost přijdeme a všechno se ve správné obrátí. Ať už se nikdy nemusíme potit ani ve spánku, ani když vymýšlíme nepravdivý věty „pro něčí dobro“.

P.S. Jen si to zkuste, udělat teď aspoň jednu věc správně, upřímně. Netahat někoho za nos. Je to dost osvobozující.

Text: Simona Redlipska