Potkali jsme Krále

img_6049

Víte, kdo jsou v zahraničí  dva nejznámější čeští rockeři? S Ivanem Králem pohovořil Kay Buriánek!

Ten rozhovor jsem chtěl původně odmítnout. Nabídka přišla na poslední chvíli, měl jsem hodně práce a inkriminovaný den jsem navíc odjížděl mimo Prahu a měl strach, že s „hvězdou“ budou průtahy. Na druhou stranu mě setkání s legendárním českým hudebníkem, který byl částečně strůjcem nebo alespoň aktivním dohlížitelem kariér lidí jako Patti Smith, Iggy Pop nebo Debbie Harry z Blondie, lákalo, to je jasné.

Ivan Král už moc do Čech nelítá. Předloni měl nehodu, narazil do něj náklaďák, dlouho ležel v nemocnici a následky si nese dodnes. Měl jet turné ke svojí poslední vydané desce Always, ale doktoři mu zakázali koncertovat. Objevil se v Praze až teď, jako jeden z  hostů nového hudebního festivalu Metronome, společně s Jiřím Suchým. „Doktoři mi konečně řekli, je už načase, abys zase vyrazil,“ směje se Ivan a v očích mu zajiskří.

img_5771

Emigroval do Spojených států v roce 1966. Po USA se stěhoval mockrát, aby se nakonec usadil na východním pobřeží, mimo velká města, asi padesát kilometrů od Detroitu. Mimo civilizaci. Genetická konexe s Českem se zúžila už jen na pár sestřenic na Moravě. Jeho rodina pocházela z Olomouce a Přerova, moc z ní už nezbylo. O důvod míň vracet se. Nedalo se jinak a v kontextu s návštěvami v Čechách a Ivanovým vztahem k nim přišla hned v úvodu otázka na současnou politickou situaci. „Samozřejmě ji sleduju a zdá se mi dost bizarní. Je komplikovaná a myslím, že je lepší o ní mluvit s člověkem na ulici, popelářem nebo teď s tebou, protože politici i média zkreslují, tendenčně mlží nebo nepokrytě lžou. Dozvím se o skutečném stavu opravdu jenom tím, že si povídám s normálními lidmi, ne z televize nebo novin.“ Ale nevyhýbá se pochopitelně ani internetu a informačním kanálům jako BBC nebo Reuters. Internet? Upřímně řečeno, čekal jsem, že udělá odmítavé „nah“ a češtinou s měkkým americkým akcentem řekne něco v tom smyslu, že internet je pro jinou generaci a on si tím nechce svinit karmu. „Internet je cesta dopředu, nemůžeme se zastavit na tom, že jsme kdysi měli barevnou televizi, pak první mobilní telefon… I když, technologická novinka se opotřebuje brzy. Já si pamatuju, když lidi chodili s prvními boomboxy po Manhattanu, všichni na to ze začátku koukali jako na zjevení. Stejně je to s internetem. Díky němu se dneska můžeme dozvědět věci, které nám televize nebo noviny můžou klidně zamlčet. To je bezvadná věc. Ale myslím si, že jako komunikační platforma se to brzo opotřebuje. Obzvlášť pro tu věkovou skupinu lidí, která se do éry internetu narodila jako do něčeho normálního, to ale velmi brzo pozbude rozměr výjimečného.“

Jsme v holešovické maríně. Ivan sedí na kraji zrezivělé lodi a společně pozorujeme průrvu mezi jejím bokem a betonovým břehem, ve které na hladině špinavé Vltavy fosforeskuje olejová skvrna. Žádné blýskání na lepší časy. Uvědomuju si, kolik toho má tenhle drobný člověk za sebou, s kým vším spolupracoval a kolik toho musel zažít. V 90. letech začal častěji jezdit zpátky do Čech a produkovat českou hudbu. Na otázku, jestli i dnes sleduje, co se na české hudební scéně děje, odpovídá trochu vyhýbavě, ale diplomaticky: „Sleduju, ale už ne tolik, protože toho moc zajímavého a nového neslyším. Tehdy byla jiná doba, optimističtější. Mně se třeba stává, že matka přivede svého syna a tvrdí o něm, že je nový Jimi Hendrix. Je mu třináct let, načesaný, všechno vypadá super, nová perfektní kytara, hraje tak, že já sám bych takhle hrát nesvedl ani náhodou. A tak ho natáčím ve studiu, a jak říkám, kluk je fenomenální, a on najednou povídá, pane Král, mohl byste se kousek uhnout od toho monitoru? A já se ptám proč jako, a on na to, že se musí přece vidět. Prostě shledávám, jak ta vidina, být přes noc hvězdou, nakazila hrozně moc lidí a vytratila se originalita, výjimečnost a skutečný talent už nejsou tím nejdůležitějším. To se samozřejmě ale netýká jenom české scény, s tím se setkávám i v Americe.“ Zajímá mě, jestli může přijít v hudbě ještě něco revolučního, anebo jestli se prostě musíme smířit s tím, že všechno už tu bylo, a my jsme odsouzeni k nekonečné recyklaci a eklekticismu.

 „To už mi říkala babička z Olomouce a pak máma… Ivánku, ten Mozart a Chopin se neztratí. To byla jejich hudba, měly pocit, že tím všechno končí, že už nemůže přijít nic převratného. Pochopitelně se objevují noví talenti, a není to jenom otázka nějaké brilance, hudební nadčasovosti nebo třeba ovládání nástroje. To člověk, má-li k tomu alespoň trochu dispozice, vycítí, že jsou to lidé, co mohou změnit hudbu navždy. Například Iggy Pop, který už je dneska asi spíš pro starší generaci. Z něj, když přišel, sršelo tolik energie, že bylo zjevné, že ten člověk je prostě nenapodobitelný originál. Nebo když půjdeme pro názornost do současnosti, tak třeba Adele, to je sice komerční věc, ale je to tam. Taky jsem to kouzlo jedinečnosti objevil u jedné zpěvačky z Anglie, Duffy se jmenuje. To jsem musel takhle jednou v autě zastavit, jak mě to dostalo. Poslouchat rádio je vlastně hrozně fajn. Není to jako: mám rád U2, tak budu pořád dokola poslouchat U2. V rádiích hrají nekonečné toky hudby, která může být stereotypní, ale pak se právě objeví něco, co z toho vybočuje, a to je ta malá hudební revoluce. Ty velké revoluce v hudbě už sice asi nepřijdou, ale malá revoluce, taky revoluce, ne?“

Co je tedy ten „key point“, ve kterém člověk přeskočí průměrnost a upoutá na sebe pozornost?  Ivan jako by mi četl myšlenky, pokračuje: „S trochou citu a hodně zkušenostmi člověk intuitivně po pár skladbách pozná, že konkrétní interpret prostě jenom něco nebo někoho kopíruje. Ale čirý talent ti zlomí srdce, přinutí tě brečet, prostě nějak si uzme tvoje emoce a donutí je se k tomu vyjádřit. V tom je právě kouzlo kombinace charismatu a talentu. Pak vyvstává spousta dalších otázek, jestli to ustojí, jestli zvládne pozornost a obdiv, jestli vůbec může jet na turné a tak.“

img_6032

 

O tom by Ivan Král mohl vyprávět svoje. Hrál s legendami, skládal pro ně písničky, byl s nimi na turné, viděl jejich vzestupy a pády, lesk slávy, který dopadal i na něj, a zároveň ten méně líbivý škleb egocentrismu, ztráty identity, alkoholu i drog. Znovu myslím na Iggyho Popa, který ten večer na festivalu vystupuje, a zajímá mě, jestli si ho Ivan nechá ujít, protože únava z jetlagu začíná být viditelná. Sotva znatelně se usmívá, ale spíš než cokoli jiného je v tom blahosklonné šibalství. „Čas od času se potkáváme. Plácneme si ‚high five‘ a vzájemně si jeden druhého dobíráme řečmi o tom, jak skvěle na svůj věk vypadáme. Ona je to trochu ironie, ale Iggy opravdu jakoby nestárnul. Určitě se na něj večer půjdeme se Cindy podívat.“ Ze břehu k nám doléhá nenucený smích bezprostřední Ivanovy přítelkyně, která čile konverzuje s produkčním Františkem a fotografkou Ivy. Přemítám, jestli ty doby, kdy Ivan hrál se všemi – od Blondie po Patti Smith, byla opravdu tak divoká, jak se o ní vypráví. „Iggy Pop si vždycky dělal, co chtěl, a vždy mu bylo odpuštěno. Já jsem ho chtěl ze začátku pořád nějak intuitivně a dost naivně zachraňovat, asi jsem měl strach, aby mi nakonec nezemřel v náručí, obrazně i doslova řečeno. Dával jsem mu dohromady stále dokola nové kapely, hledal nové hudebníky, a oni tomu stylu života propadli téměř okamžitě. Nabízím jim – nechceš vidět Madrid, Barcelonu… a oni jenom ‚I can’t, I can’t!‘ Snažili se ho ve všem napodobovat, ale neuvědomovali si, že nejsou jako on. Mockrát jsem přemýšlel nad tím, čím to je, že je jakoby nezničitelný. On třeba každý večer vypil láhev whisky a pak se dožadoval spousty kokainu. Jenže potom vylezl na pódium a všechno ze sebe vypotil. Jeho koncerty byly tak intenzivní, že mu alkohol a drogy jen tělem prošly. On je anomálie, neexistuje žádné logické zdůvodnění toho, proč je pořád na světě, navíc ze sebe pořád dokáže vydávat tolik energie.“

Vyptávám se Ivana, jak se těší na svůj koncert s Jiřím Suchým a jestli má ještě někdy po těch letech trému. „Těším se hrozně, spíš než trému mám vždycky respekt před pódiem i před obecenstvem. Pro mě je třeba i ten jeden čtvereční metr na pódiu něco jako božské místo, taková svatyně. Zpívat věci, které má člověk rád, navíc s panem Suchým… Taková kombinace se skoro nedá ani popsat. On mi připomíná moje mládí.“

Při hovoru o Osvobozeném divadle, Semaforu a vůbec předválečné české kultuře mě napadne, jestli Ivan nelituje, že byl vtažen do porevolučního produkování tehdejších českých talentů, z čehož asi nejlépe dopadla spolupráce s Lucií. Jejich společná deska Černý kočky mokrý žáby z roku 1994 byla jeho kariérním „highlightem“ coby producenta tuzemského popu a dokonce byla Akademií populární hudby zvolena albem dvacetiletí. Vím, že i on patřil k těm, kteří se snažili o to, aby mezi sebou ti čtyři egomaniaci zakopali válečnou sekyru a vrátili se zpět na výsluní, do hal i do studia. „Já mám Davida Kollera hrozně rád,“ začíná zvolna, možná i s nepředstíraným smutkem v hlase. „Ale ty vztahy mezi nimi jsou napjaté pořád tak, že jsem o tom přestal mluvit a přestal se i ptát. Já nevím proč. Peníze, ego, kdoví. Dodnes mají sílu oslovovat, jen těžko říct, jestli je možné navázat a pokračovat.“

img_5779

Povídali jsme si ještě dlouho. Stihli jsme probrat i moderní technologie, americkou politickou situaci, jestli by měla hudba být a priori politická nebo spíš jen bavit, a jak jsme ve své pohodlnosti a blahobytu podobní Římanům, kteří si během nepřetržitého mejdanu ani nevšimli, že Řím padl. Mluvili jsme o tom, jak nás netlačí kamínky v botě, proč bylo možné být pyšný na Václava Havla… A jak Ivana Krále nikdy nelákala Kalifornie a Los Angeles, protože je moc „pretentious“, hudebníci, se kterými tam hrál, chodili i na zkoušky namalovaní, ale když se jich ptal, kde jsou písničky, nedokázali mu odpovědět. Přiznal také, že se už sám cítí být příliš starý na turné. Připomněl, že to byli Rolling Stones, kteří černé blues vrátili zpátky Americe. Mluvil o síle gospelu… Prostě a jednoduše. Odpoledne plné paradoxů a vtahujícího povídání, že jsem se cestou domů sám sebe ptal, jak jsem jen mohl uvažovat o tom, že bych si tu příležitost nechal ujít.

Foto: Ivy E. Morwen