Prázdniny v Římě Leoše Mareše & Petry Faltýnové

DSC_5074-copy

Moderátor Evropy 2 se svou přítelkyní na Španělských schodech 62 let poté, co se tu během Prázdnin v Římě potkali princezna Anna (Audrey Hepburn) s novinářem Joem (Gregory Peck)

Leoš Mareš & Petra Faltýnová zkoumali zákoutí věčného města a ve dne i v noci jim byl v patách ForMen. Památky byly prima, ale nezbýval na ně moc čas, protože ve vzduchu se tetelilo jaro. Pořádně „hot“ jaro.

Svetřík, Corneliani, 7300 Kč Džíny, Blažek, 2490 Kč Náramky a hodinky, Leošovy vlastní
Svetřík, Corneliani, 7300 Kč
Džíny, Blažek, 2490 Kč
Náramky a hodinky, Leošovy vlastní
Petra Šaty, Topshop, 2999 Kč Sandálky, Dolce & Gabbana, 23 190 Kč Náušnice, Mango, 299 Kč Leoš Sako, 7990 Kč Kalhoty, 2990 Kč Košile, 1990 Kč Kravata, 990 Kč, vše Blažek Boty, Salvatore Ferragamo, 12 999 Kč
Petra
Šaty, Topshop, 2999 Kč
Sandálky, Dolce & Gabbana, 23 190 Kč
Náušnice, Mango, 299 Kč
Leoš
Sako, 7990 Kč
Kalhoty, 2990 Kč
Košile, 1990 Kč
Kravata, 990 Kč, vše Blažek
Boty, Salvatore Ferragamo, 12 999 Kč
Triko, Dolce & Gabbana, 22 570 Kč Šortky, Diesel, 2990 Kč
Triko, Dolce & Gabbana, 22 570 Kč
Šortky, Diesel, 2990 Kč
Sako, 5990 Kč Košile, 2490 Kč Kalhoty, 2990 Kč, vše Blažek
Sako, 5990 Kč
Košile, 2490 Kč
Kalhoty, 2990 Kč, vše Blažek

V dávných dobách, než svět ovládl Facebook a Instagram, býval nejdůležitějším médiem pro teenagery pořad na Nově s názvem Eso. Po odchodu Terezy Pergnerové se na přelomu milénia strhl boj o nástupce. Jistý Leoš z Berouna zaujal producenty svou výřečností, ale když mu při natáčení pilotního dílu připravili rakev, ze které měl vylézt jako oživlý nebožtík, řekl jim, že je to píč…na, a vymyslel vlastní skeč. Producenti šokovaní tou drzostí už mu nikdy nezavolali.
„Vždycky jsem byl troublemaker. Říkají o mně, že jsem arogantní. Mají pravdu. Arogance ostatně často šetří čas. Mám doma spoustu videokazet s nahrávkami televizních pořadů, které jsem moderoval poprvé a taky naposledy. Sedm let jsem v televizi zkoušel prorazit a nešlo to. Až jsem si fakt myslel, že to nikdy nedám,“ říká mi Leoš Mareš. Je dvanáct hodin, sedíme v italském hotelu Assenzio naproti Evropě 2. Objednává si pivo s Jägermeisterem. Chápu ho. Moderoval v rádiu od šesti od rána, takže už má odpoledne.
Leoš jede. Po Marku Ebenovi uváděl Ples v Opeře („úvodní speech jsem tam měl anglicky i rusky, byla to taková chytristika“), v březnu si střihl Českou Miss, čekají ho Andělé a jeho spot na oblek od Blažka oslavující moderátorův hektický život ve stylu „jdi za svým snem“ si hoši ve finanční skupině OVB pouští jako motivační video. Muž, k němuž dal Forbes na obálce titulek „Byznysmen“, o sobě lišácky prohlašuje: „Já nejsem nejlepší moderátor. Jen nejdražší.“ Když šéf České spořitelny Pavel Kysilka mluvil v časopise ZEN o své kariéře viceguvernéra v České národní bance, padlo jméno… koho jiného než Leoše: „Jednou si dělal Leoš Mareš srandu na akci pro naše zaměstnance. Říkal: Ten váš generál podepsal dvousetkorunu. To je, jako byste leželi v nemocnici, přišel za vámi doktor s penicilinem a byl to Fleming.“

Přímý přenos forever

Když jsme přemýšleli o tváři na obálku Fashion Bible, byl Leoš v seznamu úplně nahoře. Jenže. Tři měsíce jsme ho naháněli. Sliboval, že ano. Pak se poněkud odmlčel. Nebylo možné ho polapit. Odevšad jsem slyšel, že je s ním těžké pořízení. Že se s ním na ničem dohodnout nedá. Na zoufalou osmdesátou esemesku našeho produkčního, zda má chuť fotit pro ForMen, odpověděl: „Chuť teď, kámo, mám. Na ženskou…“ To byla poslední kapka a já se rozhodl pro jinou alternativu. O pár dní později kupodivu zavolal Leoš sám. Bylo úterý. „Pojďme to vyfotit o víkendu. Udělal bych to s Petrou. Nafotíme to v Itálii. Prázdniny v Římě! Jo? Ale mám čas jen teď o víkendu.“ Jasně, povídám mu, super nápad! V duchu si říkám:
Do prdele, to bude drahý.
Následujících 48 hodin tráví náš produkční nad letenkami. Leoš si trochu pohrál s daty příletu a odletu, vyžádal si na focení speciální kadeřnici a řekl si o velmi pěkný honorář. Takže jsem zaplatil desetinásobek obvyklého rozpočtu na focení fashion. A vyposlechl si dobré rady několika lidí z branže, že jsem blázen, protože Leoš na to letiště možná ani nedorazí. „Leoš Fucking Mareš mi volal, že chce zase změnit letenku,“ informoval mě produkční u konce s dechem, když znovu předělával lety. Adrenalin!
Krátce před odletem do Říma jsme si s Leošem sedli. Právě opustil stůl se třemi slečnami od televize, které na něj hleděly s nábožným vytržením. Leoš před nimi nadšeně gestikuloval a vyprávěl historky, jako by byl v přímém přenosu. Tenhle chlápek asi nikdy nevypíná, říkám si. Má zvučný hlas a na sobě bílé tričko s etno náhrdelníky a džíny s výraznými teniskami. Má poměrně útlou, ne sice přímo vysportovanou postavu, ale působí zdravě a energicky. Poslouchá pozorně, co mu říkám, rychle se ptá, rychle chápe. Uprostřed věty mě bez upozornění přeruší, když mu někdo volá. U normálního člověka by to bylo považováno za neslušné.

„To nebyl Cézanne! Proč říkáš takový kraviny,“ rozčílí se Leoš. „To byl Picasso a jeho obraz Le Rêve.“ Hned ho ukazuje na iPhonu.

Pan Mareš je tak nějak zvyklý na to, že veškerá pozornost je soustředěná na něj. To ještě neví, že jeho ego podrobí zkoušce opodál sedící rozhlasový moderátor Luboš Xaver Veselý. To, když se Leoš od Prázdnin v Římě dostal k filmům z prostředí Las Vegas. „Já miluju Vegas, byl jsem tam dvacetkrát.“ „A Leoši,“ říká Luboš Xaver, „byl jsi v tom kině, kde ti lítaj lentilky emenems přímo do pusy? Nebyl? Tak to neznáš Vegas.“ Leoš se nakohoutí a na svém iPhonu mi ukazuje hotel Cosmopolitan, kde bydlívá, a dodá, že viděl, že Kanye West má „doma dvacet obřích tub emenems, což je kopie jednoho celého patra obchodního domu uprostřed Las Vegas, kde mají jen emenems“. Následuje půl hodiny, kdy se ti dva trumfují v tom, kdo byl ve kterých čínských masérských salonech
a na iluzionistických vystoupeních. „A když miliardář Steve Wynn, který postavil půlku Vegas, roztrhl to plátno od Cézanna…“ nadechuje se Luboš Xaver, ale to mu Leoš, už po druhém Jägermeisteru, skočí do řeči: „Ale blbost! To nebyl Cézanne! Proč říkáš takový kraviny,“ rozčílí se. „To byl Picasso. Šlo o jeho obraz Le Rêve. Sen.“ Hned nám ho ukazuje na iPhonu a já si uvědomuju, že jsem nikdy nikoho neviděl tak rychle pracovat s mobilem. Luboš Xaver kapituluje. „Já to musím vědět,“ říká Leoš. „Četl jsem to v knížce od režisérky Ephron, která tenkrát u toho byla!“ A na mobilu nám hledá článek o tzv. „elbow incident“. To se tehdy starý miliardář Wynn při vyprávění rozmáchl a před režisérkou a dalšími přáteli roztrhl svým loktem obraz za sedmdesát milionů dolarů. Leoš vtipně zakončuje historku, jak se onen boháč soudil s pojišťovnou, protože obraz měl být přece pojištěný, a nakonec ho opravený prodal za dvojnásobek, než za kolik ho koupil.
Z naší první schůzky odcházím s pocitem, že nevím, zda Leoš na letiště dorazí, ale každopádně ho uznávám jako předního pražského odborníka na Las Vegas.

To byl rokenrol!

Nejenže na letiště přijel, ale o víkendu v podstatě převzal kontrolu nad celým focením. V sobotu a neděli mi tenhle chlapík, kterého jsme měsíce marně naháněli, volal několikrát denně. Slušně požádal o souhlas, aby se fotilo nejen přes den, ale i v noci, což se mimochodem ukázalo jako správný tah. Členům týmu, kteří měli slíbený honorář jen za jeden den focení, zaplatil z vlastního, aby se pracovalo dva dny. „Jsme tady všichni nabitý a fotíme na Španělských schodech,“ psal mi. Za všechny zaplatil jídlo. „Já jsem si to tak užil,“ smál se později. „Chtěl jsem být s Petrou v Římě. Chtěl jsem krásný fotky. Všichni z týmu byli skvělí!“ Vrcholem římských prázdnin se zřejmě stala noční scéna na pokoji, z níž uveřejňujeme jen pár fotografií, ty ostatní jsou spíš do soukromého alba. Petra tam grandiózně sehrála hodně provokativní polohu. Leoš držící v ruce nafukovacího panáčka Kalimera je hluboce ponořen do jejího sex-appealu. Fakt je, že člověk se mu při pohledu na Petru nediví. „To byl rokenrol,“ směje se Leoš. „Okolo běhal make-up, styling a produkce, ale já měl oči jen pro ni. Bylo to nádherný.“ A že to bylo fakt nádherný, se ještě o víkendu dozvědělo i 80 tisíc jeho přátel na Instagramu, které zásoboval z Říma selfies. Fotky převzal Blesk a další bulvár. Celá Praha věděla, že Leoš fotí s krásnou Petrou pro ForMena v Římě. Přesně to jsem chtěl.

Leoši, co dál?

Když jsem šel na schůzku s Leošem po focení, znovu do stejného hotelu, říkal jsem si, že ho mám vlastně docela rád. Než jsem ho potkal naživo, slyšel jsem o něm jen to, že se s ním nedá pracovat. Já zažil pravý opak. Žádná celebrita, kterou jsem kdy fotil, neinvestovala do spolupráce tolik energie. Žádné jsem ovšem taky nemusel za focení platit. Takže to bylo fifty-fifty. Leoš mi vypráví, jak maniakálně přetáčel scény z pořadu QI, které loni moderoval na Primě. „No, byl to propadák,“ uznává, když mu říkám, že pořad neměl dobrou sledovanost. „Já byl od pondělí do soboty i přes noc ve střižně, pořád jsem to předělával. Ze střižny jsem jezdil rovnou do rádia. Ve finále jsem do toho dal vlastní peníze, platil jsem si střižnu, chtěl jsem to mít dokonalé. Jako Cameron, když se mu nelíbil jeden záběr v Titaniku a studio už mu na to nechtělo dát prachy, tak vzal dva miliony dolarů ze svýho a natočil to znovu.“ Na rozdíl od Camerona za své dílo Leoš nedostal Oscara, ale sklidil spíš kritiku. „V Británii QI moderuje Stephen Fry, v Londýně jsme o tom spolu několikrát mluvili. Bohužel není důležitý, jak to myslíš a jak to uděláš, ale jak to lidé vnímají. Já se tam představil jako intelektuál. Ale i když jsem sečtělý, lidi mi to nevěří. A co jsem mohl dělat? Leda mlátit hlavou o stůl.“
Pravdou je, že Leoš kdysi nasbíral nejvíce bodů v soutěži na Nově, kde se měřila inteligence celebrit.

Hvězda Evropy 2 říká: Já jsem Obelix! Prostě jedu naplno, takže si lidé myslí, že něco beru.

A právě díky jeho intelektuálnímu výkonu mu tehdy po letech čekání konečně nabídli práci v Esu. „Nemyslíš, že by ses měl posunout do zralejší podoby?“ ptám se ho. „Aby o tobě člověk pořád jen nečetl, že máš novou holku a někde paříš. Proč se nespojíš třeba s filantropií?“ „Chodím na dětskou onkologii do Motola,“ říká. „V každým pokoji jsem hodinu. V každým ze sebe dostanu to nejlepší. Dětem to udělá obrovskou radost a doktoři mě mají rádi. Ale nikomu to neříkám. Charita je akt nejvyššího sobectví. Dostáváš za to dobrý pocit, to je ještě lepší než prachy. Na tu onkologii chodí spousta politiků a lidí, co chtějí být vidět. To nedělám.“

Jsem otevřený. Všemu

„Ty, Leoši,“ řeknu mu otcovsky. „Jeden z odborníků na pánskou módu, které jsme oslovili do Fashion Bible, nám řekl: V Česku chtějí být mladí chlapi jako Mareš. Chtějí mít účes jako on, stejné hadry, stejné holky a brát od stejného dealera. Hodně lidí mi říká, že si rád dáš…“ Nereaguje jako člověk, který by měl problém o tomto tématu hovořit. Mávne rukou. „Víš, jak je to v Asterixovi? Když chtějí mít sílu, musí se napít kouzelného elixíru. Kromě Obelixe, kterej do hrnce s elixírem spadl jako malej a nepotřebuje ho. Já jsem Obelix! Mám pocit, že lidi zažívají na drogách stav, který já mám normálně. Prostě jedu pořád naplno, takže si spousta lidí myslí, že něco beru.“ Je poledne a dává si znovu panáka. Tentokrát ne „jégra“, nýbrž whisky. „A co to pití?“ ptám se. „To musím trochu krotit,“ pokývá hlavou. Ale pak řekne něco, co moje pochyby o Leošově budoucnosti rozptýlí.
Mluvíme o stylu, ale svým způsobem i o existenciálních otázkách. Spojení se značkou Blažek upevnilo Leošovu pozici vrchního pražského stylaře. Blažek je podle výzkumu pro ForMena nejlépe vnímanou tuzemskou značkou. „Vyměnili jsme si cílovky. Oni po pětadvaceti letech, kdy jsou na trhu, potřebovali oslovit ty mladší. A lidi, kteří mě mají rádi, se mnou naopak zestárli. Teď si kupují dobrý oblek.“ Přitom ještě před pár lety nebyl Leoš vnímaný jako někdo, kdo by v oblékání nějak extra vynikal. Ovšem díky dlouhodobé spolupráci se stylisty, jako je Filip Vaněk, se v médiích postupně vyprofiloval jako trendsetter. A pak přišel Blažek a s ním i skvělá reklamní kampaň. „Ale já to neplánoval. Když se to podepisovalo, nevěděl jsem, že to vzbudí takový ohlas. Ono je to v mém životě takhle se vším. Všechno jde tak nějak přirozeně a samo.“
Leoš vypráví, že na podzim, kdy točil QI, měl trochu krizi středního věku a přemýšlel, zda by se neměl někam posunout. Vždyť mu bude za dva roky čtyřicet a čas mu namaloval na čele a kolem očí pěkných pár vrásek. Neúspěch pořadu ho ale utvrdil v tom, že se má držet osvědčené životní strategie: nechat věci plynout. „Jsem úspěšný, protože jsem otevřený. Otevřený všemu. Nasávám ze světa všechno, co můžu.“
A já už vím, proč ho mám rád. Po 20 letech studia filozofie západních i východních směrů jsem došel k prostému závěru, že svět nám vrací to, co do něj vysíláme. A pokud jsme veselí, plní energie a očekáváme, že nám toho hodně nabídne, nejspíše se tak i stane. Dokud bude Leoš věřit ve svou šťastnou hvězdu, šťastná hvězda jej nezklame. Je v něm něco, co Češi obvykle nemívají. Bezstarostnost. Nedělá si hlavu například ze závisti. „To není pravda, že lidi v Čechách extra závidí. To se děje všude. Ať mě kritizují. Já taky kritizuju jídlo v restauraci, které mně nechutná.“ Ředitel jedné mediální korporace mi o Leošovi řekl: „Znám jej z ekonomky. Byl z ročníku nejchytřejší na matiku. Ještě než přednášející dopsal rovnici na tabuli, věděl výsledek. Ale myslím, že mu z té slávy trochu jeblo.“
Jeblo? Leoš krčí rameny. Je zvyklý, že mu lidé věští špatný konec. A v tu chvíli opět přichází do hotelu Luboš Xaver Veselý. A debata o Las Vegas, protože Luboš Xaver oznamuje, že začal psát o městě hříchu knihu. „Říkám tam, že kromě mě zná Vegas jen pár lidí v republice. Leoš a Horáček. Leoši, dáš mi tam rozhovor?“ „Jasně,“ říká Leoš. „Kolik za to?“ Chvíli mi trvá, než pochopím, že to byl vtip.
Nebo nebyl? Leoš bere telefon a volá svému řidičovi, který pro něj jezdí v bílém Porsche Cayenne. Řekne jen jedno slovo. „Přijeď!“ Žádné prosím a děkuji. Inu, hvězda.

Šaty Karen, Millen, 6800 Kč Boty, ZARA, 1999 Kč Brýle, Max Mara, 5600 Kč
Šaty Karen, Millen, 6800 Kč
Boty, ZARA, 1999 Kč
Brýle, Max Mara, 5600 Kč
Polokošile, Corneliani, 7700 Kč Sako, Cinque, Van Graaf, 5799 Kč Šortky, JOOP!, Van Graaf, 2990 Kč Boty, Tom Ford, Leošovy vlastní
Polokošile, Corneliani, 7700 Kč
Sako, Cinque, Van Graaf, 5799 Kč
Šortky, JOOP!, Van Graaf, 2990 Kč
Boty, Tom Ford, Leošovy vlastní
Košile, 2490 Kč Sako, 7990 Kč Kalhoty, 2490 Kč Kravata, 990 Kč Boty, 7990 Kč, vše Blažek
Košile, 2490 Kč
Sako, 7990 Kč
Kalhoty, 2490 Kč
Kravata, 990 Kč
Boty, 7990 Kč, vše Blažek
Šaty Petřiny vlastní Boty ZARA, 999 Kč
Šaty Petřiny vlastní
Boty ZARA, 999 Kč

DSC_5221-copy

Italská lekce: O mužích s Petrou Faltýnovou

Modelka, která hodně času tráví v cizině a móda je její velké hobby, nám o úrovni pánského stylu v Česku řekla svoje…

Jak se podle tebe vyvíjí styl českých mužů?
Mnohem více mužům na něm konečně začíná záležet. Až dosud působili, jako by neměli motivaci.

Motivaci?
Třeba v Itálii se muži oblékají proto, aby se líbili ženám. Ital ráno vstane a po celou snídani přemýšlí, co si vezme na sebe. Vydělává peníze na to, aby je utratil za módu nebo šel na večeři. Prostě aby si užil života. Aby nasál všechno, co život dává.

Což Češi neumí?
Ti se celý den v práci těší, až půjdou domů, sundají sako, navléknou kraťasy a dají si lahváče. Jenže život je venku…

A jak je to s oblékáním v českém showbyznysu?
Často bohužel přijde pán s červeným kapesníčkem, červeným páskem a v červených botách a myslí si, že to je styl. Je škoda, že si lidé v branži nevyhledají víc stylisty. Ani já nejsem takový profík, abych si nenechala poradit.

Chodíš s Leošem nakupovat?
Ano. Leoš je mezi muži asi výjimka, protože ho to hrozně baví. (Leoš: Já to úplně nesnáším! Tedy chodit sám. Když jdu s Péťou, tak mě to baví, protože se jí chci líbit.)

Co pěkného ti třeba Petra vybrala?
Leoš: Miluje pruhovaná trika.
Petra: Přesně tak, Coco Chanel.

Co se ti dál na mužích líbí?
Mám ráda italský styl, protože zahrnuje expresivní prvky, třeba velký šály, prošívání barevnou nití…

Kratší kalhoty se ti taky líbí?
Tak tomu jsem ještě nepřišla na chuť. Když někdo měří dva metry a nosí krátké kalhoty, vypadá přece komicky.

Leoši, ale ty máš také krátké kalhoty?
Leoš: Když se podíváš na všechny přehlídky v Evropě, tak kalhoty se neustále zkracují. Všichni, Petru nevyjímaje, si ze mě dělali legraci, že čekám velkou vodu. Ovšem trend velí kalhoty ještě zkrátit. Už jsou skoro do půli lýtek! Ale to nemůžete nosit ponožky. Lidi z toho bývají v šoku, myslí, že jsem na ně zapomněl. Jenže já je přestal nosit už před lety.

Petro, chodíš nakupovat i s jinými muži, třeba příbuznými?
Řeknu to ironicky: Chodím nakupovat s tím, kdo má v ruce kreditku!

Do Pařížské?
S Leošem tam občas zajdu. Třeba miluju na mužích hodinky! Jestli má žena kabelku, tak chlap má mít hodinky. Ale pozor, jsem pověrčivá. Když někomu daruju hodinky, je to jako odpočítávat čas do chvíle, kdy se rozejdeme. Takže Leošovi je nedám.

Zajímají tě pánské šperky?
Mám ráda, když jsou šperky zkombinované s jinak relativně obyčejným oblečením. Muž má třeba hodinky, k tomu drahý náramek a k tomu ještě takovou úplně obyčejnou tkaničku, která pro něj něco znamená. Tyhle věci mě baví, připadají mi hodně lidský.

Líbí se ti hodně nějaká česká značka pro muže?
To nemůžu říct. Z cizích se mi líbí třeba Zegna. Ale nejraději mám „no name“ obchody, mají tam krásný věci a každý se mne ptá, kde jsem to pořídila. Malý obchody si dají záležet na výběru zboží, člověk se tam cítí dobře a nemusí tam nechat velké peníze.

Co bys poradila českému muži, který se chce stylově někam trochu posunout?
Že méně bývá více. Že bílý ponožky jsou jen na tenis. A že džíny nejsou společenský oděv. Každopádně chlap se v oblečení musí cítit dobře, musí se v něm umět hýbat. Potom z něj bude vyzařovat osobnost. Když bude upnutý v nějakém umělém saku, nemůže to fungovat. Někdy je lepší jít v obleku bez kravaty, aby to mělo koule. Stačí výborné sako a košile. Anebo se mi strašně líbí, když si chlap k obleku vezme tenisky.

Pokud jde o Leoše, řekla bys, že se jeho styl v posledních letech vyvinul?
Už tomu dost rozumí. A má kolem sebe pořád odborníky, takže nemůže udělat chybu. Až mě to kolikrát mrzí, když si uvědomím, kolik stály určitý kousky, které má v šatníku a už si je nikdy nevezme na sebe.

Pobýváš často v Miami. Jak bys popsala vztah Američanů k módě?
Tam je to jedna velká škatulka. Ti úplně nejbohatší na ni vlastně kašlou. Nosí džíny, triko a jedny boty. Když přijde zima, vezmou si jeden univerzální svetr. Ti, co ještě o něco bojují, mají nejlepší vypasovaná saka a obrovské hodinky. O módě americké střední třídy se nebudeme bavit, že ne? Ta je ještě horší než ta naše. Ale Miami není zrovna typická Amerika. Tam si můžeš dovolit absolutně všechno. Kdyby sis vzal na hlavu kondom, nikdo se neotočí. Ovšem když přijdeš do klubu, všichni jsou ukázkově oblečení. Holka by si tam nikdy nevzala džíny a tenisky.

Amerika přece vynalezla neformální módu. Až do Jamese Deana se bílá trička vůbec nenosila.
Bílý tričko v kombinaci s džínami je úplně nejvíc!

Košile, Dolce & Gabbana, 6890 Kč Kalhoty, Leošovy vlastní
Košile, Dolce & Gabbana, 6890 Kč
Kalhoty, Leošovy vlastní

Foto: Ben Renč
Text: Jan Müller
Styling: Jan Pokorný
Make up a vlasy: Lucie Janků
Vlasy Leoše: Jana Langmajerová