Předvolební fuck-off Petra Holce

_poj7044_cb

Při pohledu na lídry volebních kandidátek mě přepadl podobný smutek, jaký vás kdysi přepadl při pohledu do vitrín komunistických obchodů: tolik zboží, a všechno stejné a stejně deficitní. Logicky: komunismus ukázal, že jím hlásaná rovnost v praxi znamená rovnost v bídě. Teď nám podobnou rovnost v bídě politického výběru dopřává i demokracie. Mezi spíš ošklivějšími tvářemi (showbyznys pro ošklivé) volebních lídrů nevidím jedinou, co by mě dokázala aspoň trochu nadchnout.

A nemyslím programem. Ten je u nás, kde vládnou zoufale slepené koalice různých stran, jejichž největším úspěchem bývá, když aspoň dovládnou bez policejního zásahu, dobrý leda pro televize. Myslím nadchnutí osobním charismatem, šarmem, vtipem, vkusem nebo originalitou. Ano, zevnějšek klame: osobní charisma, šarm, vtip i vkus mívají i nejhorší zločinci. Na druhou stranu právě tyhle emotivní atributy vás dokážou nadchnout u politiků, kteří ostatně ke zločincům nemívají příliš daleko.

V podstatě jde o to, že prostě z daného politika cítíte, že žije v podobném světě jako vy, což mimochodem rozhoduje volby víc než sebelepší program nebo sebehorší billboard. Podívejte se ale na naše volební lídry: ČSSD vede téměř marxistický důchodce Lubomír Zaorálek, který už čtvrt století vykřikuje dvě stejné věty. Pravda, teď přidal i třetí o podnikatelích „darebácích“. V TOP 09 šéfuje Miroslav Kalousek, který sice umí být vtipný, v politice ale působí stejně dlouho jako Zaorálek. Oba dávno přesluhují.

Ano, lídr ODS Petr Fiala je mladší a v politice dokonce jeden z nejmladších, nadchne vás ale zhruba stejně jako dvě stejné konzervy s lančmítem. Mladý (aspoň na politika) je i šéf lidovců Pavel Bělobrádek, jeho zářivě žlutá kravata s logem KDU-ČSL ve mně ale otvírá spíš horší čakry než dobro. Tomia Okamuru, Františka Ringo Čecha, komunisty i další samozřejmě beru jen jako důkaz, že je fakt zle.

Naše politika zoufale potřebuje nového mladého lídra, z nějž se ovšem přes noc nestane Stanislav Gross! Podívejte se na Mattea Renziho, Emmanuela Macrona, Tonyho Blaira nebo Baracka Obamu: všichni se dostali do vrcholných premiérských nebo prezidentských funkcí jako čtyřicátníci. Všichni dokázali nadchnout voliče (Renzi jen jako primátor Florencie, premiérem se stal bez voleb) tím, že prostě jinak vypadají, jinak mluví a jinak se i oblékají.

To vůbec neznamená, že vždy změní svět: aspoň ale nabízejí nový výběr. Nebo naději, mám-li být lyrický. Všichni zmínění totiž i jinak myslí – postideologicky. Labourista Blair kdysi nadchl mladé (mou generaci), protože nenosil montérky. A ty bohatší ujistil, že vydělávat peníze je cool (sám je miluje), takže ač labourista, nepřichází loupit. Stejně neideologický je i Macron, bývalý bankéř.

Nechci svého premiéra vidět na uplakaných summitech stále východnější V4, protože Česko je z téhle toxické party jedinou zemí, jež historicky patří na Západ. Taky od něj nechci pseudovlastenecký brek a zbrojní pas, ale národní sebevědomí. EU, na níž rádi nadáváme, totiž není nic jiného než pokračování války mezi státy, jen místo na frontě v Bruselu u foie gras a lahve vína. Říkejme tomu pokrok. Malé a relativně chudé Česko nikdy nebude rovné Německu, to je frustrující utopie.

To ale neznamená, že nemáme realisticky hájit své zájmy. Jenže Česko se poslední dobou uzavřelo do sebe a spásu hledá ve vlasteneckých mýtech, které často diktují hrdost na vlastní nedostatečnost. Proto potřebujeme mladého politika, co předčasně nezestárl na partajních schůzích, které ve vás vždy ubijí i zbytek originality a na zadku vám vyleští kalhoty od nepadnoucího obleku. Ostatně nevyleštěný zadek kalhot a padnoucí oblek by mohly být první známkou naděje. A taky nápovědou.