Prostříhat se k duši

IMG_4251-Edit

„Vy nosíte na téhle straně kabelku, co?“
„Ano, jak to víte?“
„No, jste na levé straně taková vypelichaná.“
Takhle mě přivítal Robert Starý. Svérázný kadeřník a vystudovaný psychoterapeut se specializací na dětské závislosti.

Podle Roberta Starého může být kadeřník sebešikovnější, ale když nebude mít dostatek empatie a schopnost komunikovat se zákazníky, nikdy nemůže patřit k mistrům svého oboru.

Ve svém salonu nedává slevy, nedává nic zadarmo a nečeše proto, aby jeho jméno propagovala média. A přesto má plno. Může si vybírat, koho bude stříhat. Má stálé zákazníky, nové nepřijímá. O svých klientech mluví s respektem. „Pokud si mohu vybrat, budu při stříhání poslouchat raději inteligentní lidi. Nevracím se pak domů vyčerpaný, ba právě naopak.“
„Dělejte si se mnou, co chcete.“ Takovou větu slýchává od žen patrně spousta kadeřníků. Ženy jim skáčou pod ruce jako laně a nechají své vlasy hýčkat, stříhat a dělat na nich výrazné změny. V tu chvíli je kadeřník alchymista, naslouchač a nejlepší kamarádka. „Když se někoho začnete dotýkat, překračujete jeho osobní zónu.
A v momentě, kdy mu saháte na tak citlivé místo, jako je hlava, a to opakovaně, tak se vám ten člověk začne sám od sebe otevírat,“ říká Robert a na otázku, jak se vlastně pozná dobrý kadeřník, odpovídá: „Kadeřník může být sebevíc talentovaný a zdatný, ale pokud nemá dostatek entuziasmu a empatie, tak bude vždycky pokulhávat za těmi, kteří mají dobré komunikační schopnosti a umí naslouchat. Zákazníkovi je vlastně nakonec jedno, jak přesně ho ostříháte, pokud se trefíte do nějaké jeho představy. Zbytek nechá na vás,“ říká Robert. Když stříhá, je velmi zábavný, v podstatě máte pocit, že ho znáte roky. Když u rozhovoru rozebíráme podstatu jeho práce, je soustředěný, odpovídá přesně a já hltám jeho psychoterapeutické postřehy ze světa módy.
Cesta k Robertovu současnému povolání byla poměrně netypická. Z rodiny teologů a psychologů se snažil nejprve „utéct“ k restaurátorství. „Nakonec mi ta škola pomáhá dokonce i při střihu,“ říká s úsměvem. Pomohla mu i s podobou vlastního salonu, který si navrhl. Prosklenému studiu v centru Prahy dominuje dřevěná podlaha, kterou doplňují černá kadeřnická křesla, pár betonových příček a třeba i kabely od fénů jsou do interiéru poctivě zakomponovány.

Umění střihu

Jako příslovečné jablko poblíž stromu ani Robert nezůstal u restaurování a rozhodl se studovat psychoterapii. „Nechtěl jsem ale studovat tady, kde měli naši spoustu kontaktů a známých.“ Nastoupil tedy na obor psychoterapie v Německu. „V prváku jsem si zašel do jednoho z tehdy nejslavnějších vlasových studií, k Udo Walzovi. Za střih jsem zaplatil 72 marek, což byly tehdy velké peníze. Jenže když jsem přišel domů, došlo mi, že jsem chtěl úplně něco jiného. Vzal jsem nůžky a dostříhal se sám.“ A na rozdíl od 90 procent všech ostatních, kteří si takto zanechali na hlavě střapaté schody, Robertovi to vyšlo. Při bloumání u zrcadla ještě netušil, že příští měsíce bude úspěšně studovat na škole Vidal Sassoon, což je jedna z nejprestižnějších, chcete-li se stát kadeřníkem. „Řekl jsem si, co je na té práci tak složitého? Jasně, musíte mít cit, musíte být zruční a musíte umět dobře komunikovat. Já to chtěl vyzkoušet.“ Už po prvním roce studia si ho pozvali jako vlasového stylistu na focení pro Vogue. „Celý ateliér byl plný lidí. Já se v tom tehdy vůbec neorientoval, nevěděl jsem, kdo je ta modelka, ani jak známá je vizážistka. Přinesli mi fotku, podle které chtěli modelku učesat. Já se na ni podíval a polilo mě horko. V té době už jsem uměl celkem slušně stříhat, studiová kadeřničina pro mě ale byla zatím velkou neznámou. A tak jsem jim řekl, že buď si mě pozvali, abych něco kopíroval, nebo kvůli tomu, že chtějí něco originálního. Nastalo asi dvouminutové ticho, načež to všichni, byť těžce, akceptovali. Neměli totiž jinou možnost. Narychlo už by nikoho nesehnali.“ Na focení nakonec sklidil úspěch a brzy přišly další návrhy na spolupráci. „Jenže já je odmítal, nechtěl jsem dělat něco, co jsem podle mého ještě úplně neuměl. “
Mezitím co v Německu studoval psychoterapii, zdokonaloval se v kadeřnickém oboru a pendloval mezi přehlídkami ve Vídni, Curychu a Londýně, kde česal například pro značky Joop!, Jil Sander nebo Bogner. V Německu si vybudoval slušné postavení a o nabídky práce rozhodně nouzi neměl. A pak najednou střih. Vrátil se do Česka a jak sám říká, byl už prací kadeřníka unaven. „Víte, je to prostředí, kde vás každý velebí a líbá a jakmile se otočíte, začne vás tvrdě pomlouvat. Navíc, ačkoli jsem se tam velmi slušně uchytil, stejně jsem měl nálepku cizinec.“

IMG_4183-Edit
Robert nyní používá převážně značku Kevin Murphy, pro kterou také působí jako školitel.

Nelehký konkurz

Robert se rozhodl, že přehlídky a kampaně už česat nechce. V Česku se tedy věnoval práci školitele pro značky Tigi, později pro Schwarzkopf. Předával zkušenosti a znalosti o produktech, barvách, důkladnosti technik střihu a preciznosti. Ale asi je to osud –
trvalo to pár let a vrátil se zpátky ke své vášni, a to jak jinak než střihem. V roce 2008 si založil salon Robert Starý a dnes se může chlubit stabilním týmem 8 kadeřníků, které sám pečlivě vybírá. Na poslední volné místo se mu přihlásilo přes 480 lidí, ze kterých si po devíti měsících nakonec vybral. „Vždy si nejdříve analyzuji zaslané životopisy. Pokud mě nějaký zaujme, toho člověka si pozvu a deset minut si s ním povídám. Pak mu předložím štos různých fotek účesů, ze kterých má udělat tři hromádky podle vlastních preferencí. Pokud je roztřídí v souladu s preferencí a filozofií našeho salonu, pozvu jej na hodinový pohovor. Když obstojí, čeká ho závěrečná zkouška, na kterou si přivede modely, na nichž předvádí kadeřnické techniky.“ A je to všechno? Robert se na mě zadívá a pak mi s profesionálním klidem odpoví: „Pokud mi dokáže rozumně vyargumentovat, proč a co jak dělá, a já už z předchozích pohovorů vím, že je nejen šikovným kadeřníkem, ale má i dobré komunikační schopnosti a není konfliktní typ, může u nás začít pracovat.“

Dáma s bišonkem

Do salonu vešla asi padesátiletá žena držíc cosi chundelatého v podpaždí. Sundala si kabát a posadila se do křesla. Vydechla. Po chvíli pravila, že chce mikádo v barvě svého psa –
bílého bišonka. „Ta paní měla asi metr šedesát a byla trochu při těle. Já jsem jí vysvětlil, že to nepůjde, že v tom bude vypadat jako meloun. Půl hodiny jsme se o tom bavili. Nakonec jsem ji ostříhal podle jejího přání, ale bílou barvu jsem jí neudělal. Vlasy bych jí zničil.“ Robert nedělá „trendy“ účesy, pracuje šetrně, s ohledem na rysy tváře, osobnost a má cit i pro vnitřní rozpoložení zákaznic. „Ptám se klientek, jestli to, že je opustil manžel, stojí za to, abychom z krásných dlouhých vlasů udělali mikádo. Vlasy za to nemůžou a koneckonců ze zkušenosti vím, že klientka pak přijde domů a bude nešťastná nejen z rozpadu manželství, ale právě i z té unáhlené změny účesu.“
A jaké účesy se budou nosit v nadcházející sezoně? „Trendy nemají být diktátem, ale návodem. Díky reklamní masáži si lidé těžko vytvářejí originální styl, ale zastávám teorii, že třebaže v daný moment můžete být out očima módních kritiků, jestliže se ve svém oblečení či účesu budete cítit dobře, sebevědomě, můžete to být právě vy, kdo začne trend udávat.“

Text: Viola Černodrinská
Foto: Petr Hricko