(punkový táta) Dangerous fashion

punkovy tata POUZIT

Před několika lety jsme si v práci mysleli, že jeden kolega je nácek. Ne snad proto, že má málo vlasů. Ani proto, že se nikdy nechce bavit o politice. Bylo to kvůli tomu, co měl na sobě!

Kolega měl několikrát na sobě tričko s německým nápisem. Německy umím dobře, takže jsem slovo „Kontaktfreudig“ na červeném tričku pocho- pil. Když je někdo „kontaktfreudig“, zna- mená to, že rád vyhledává kontakt, ale je to v podstatě eufemismus pro někoho, kdo chce ostatním dát přes držku, a používá se třeba mezi fotbalovými hooligans a dalšími kate- goriemi mládežnických subkultur v němec- ky mluvícím prostředí. No dobře, řekl jsem si, sice na hooligana nevypadá, ale nebudu soudit knihu podle obalu. Koneckonců, je- den z mých dobrých kamarádů je víkendový hooligan: přes týden maká jako manažer ve velké a seriózní fi rmě a o víkendech si občas zajde na fotbal dát si s někým přes držku. Kdybych to o něm nevěděl, myslel bych si, že je prostě jen manažerem. Tak jsem si o kole- govi myslel své a nechal jsem to být. Jenže…

Jenže pak jednoho dne přišel další kolega při obědě s tím, co prý uděláme s faktem, že s námi v kanclu sedí nácek, a jak na to hodlá- me reagovat. My na to: Proč nácek? On zase, že přece nosí náckovské tričko. Já mu vysvět- lil, že to není náckovské tričko, jen hooligan- ské. Avšak pak mi ten druhý kolega doporu- čil, abych tričko prozkoumal zblízka. A ono se ukázalo, že kromě nápisu „Kontaktfreudig“ tam byly stylizované kapky krve, ale hlavně i další nápis: „Thor Steinar“. V tom okamži- ku se mi to začalo zdát divné, protože kolega nevypadá na rváče, a na nácka už určitě ne. Je milý, empatický, má smysl pro humor, in- teligenci sociální i tu v běžném slova smyslu. Věřil jsem, že všechno je jinak. A nyní vsuvka pro ty, kteří žijí v lepším a veselejším světě než já a nevědí, co je Thor Steinar: jde o německou značku oděvů, kte- rou kupují skoro jen náckové, protože logo a v podstatě všechny symboly na oblečení jsou nějak náckovské. Původní logo Thor Steinar – než ho zakázali – bylo hodně po- dobné hakenkreuzi a jedny džíny Thor Steinar se jmenují Rudolf. Ale s Rudolfem Hessem to samozřejmě nemá vůbec, ale fakt vůbec nic společného…

FMN1702036_Krcmar.inddNÁCEK A PÁR FACEK

Nějakou dobu nám to nedalo spát, až jed- noho krásného dne přišel zase další kolega a velice nediplomaticky na celou místnost prohlásil: „Ty vole, ty seš nácek?“ Abych to zkrátil: kolega s tričkem samozřejmě nácek není, vůbec nevěděl, která bije, a ukázalo se, že mu tričko dala přítelkyně jako dárek, když byla na víkendu v Německu, a ani ona nevě- děla, co tričko reprezentuje. Příhoda názorně ilustruje, jak nebezpeč- né a zákeřné může být oblečení. Ale může to mít i fatálnější následky. Před lety mi manžel kamarádky mé sestry vyprávěl, co se mu při- hodilo v Linci. Pro představu: bylo mu kolem pětačtyřiceti, středně velký a středně silný chlap, elegantní, pod nosem slušivý černý knír. Byl technickým inženýrem a obecně velice sofi stikovaným člověkem. Pracoval jako technický konzultant v Linci, kde sídlí mnoho fi rem z těžkého průmyslu. A jednoho dne v zimě ho chtěli tři chlapi v Linci zmlátit. Pán byl verbálně velice zdatný, a tak se mu podařilo zmlácení odvrátit a zeptat se těch chlapíků, co je to popadlo. Ukázalo se, že měl na sobě špatnou bundu. Byla totiž zima a on si chtěl koupit dobrou zimní bundu, a v ob- chodě se mu líbila krásná, teplá černá bun- da značky Stone Island. Tato značka, pokud ji neznáte, je proslulá tím, že má na levém rukávu odepínací štítek s nápisem a logem, které vypadá jako logo NATO.

Značku Stone Island si oblíbili nejen kon- zultanti v průmyslu, ale před mnoha lety i fotbaloví hooligans. Když britští fotbaloví fanoušci přestali nosit barvy a dresy svých klubů a místo toho utráceli za drahé znač- kové oblečení a z hooligans se stali casuals, Stone Island patřila k oblíbeným značkám. Štítek s logem byl pro ně identifi kační znač- kou. Bundy Stone Island byly drahé a nešlo je zpočátku koupit v každém obchodě, muse- ly se obtížně shánět – i na Západě. Pro kultu- ru casuals, která byla kromě násilí a fotbalu založena z velké části i na soutěži v tom, kdo má lepší oblečení a vzácnější značky, byla italská Stone Island jako stvořená. Někteří casuals štítek s logem dokonce využívali jako komunikační prostředek: když si ho někdo z rukávu sundal, nechtěl se zrovna mlátit, pokud ho ale na rukávu měl, tak hrrr na něj. A tak se stalo, že respektovaný inženýr se v Linci málem stal terčem mladých casuals, kteří v něm asi viděli původního příslušníka jejich scény z osmdesátých let, veterána, kte- rý si chtěl zavzpomínat na mládí a s někým si dát do huby.

ČÍRO UČÍSNUTÉ MASTERCARDEM

Seznam problematických značek je del- ší. Když jsem vyrůstal, kdokoli s tričkem Lonsdale byl také nácek, protože náckům se líbilo, že když měli rozepnuté bundy, z ná- zvu Lonsdale byla vidět jen písmena NSDA. Sice tam nebylo „P“, ale to náckům nevadilo. Lonsdale se od této konotace hned distan- covala, ale nic to nemění na tom, že na řadu nic netušících lidí, kteří oblékli její trička, se okolí dívalo přes prsty. Občas to prostě není tak jednoznačné a jednoduché. Jako když třeba chcete jít za skinheada na kostýmovou párty s tématem osmdesátých let. Máte mar- tensky, košili Fred Perry, kšandy a playlist na telefonu plný reggae a ska. A stejně si lidé budou myslet, že jste příslušníkem extrémní pravice. Když ze mě jednou na ulici Oi!skin vytáhl pár peněz na pivo, kamarád na mě řval, proč dávám peníze náckovi. Trvalo mi dlouho, než jsem mu vysvětlil, že skinhead není automaticky nácek, že to byla prostě původně dělnická subkultura. Bylo to v době před smartphony, tak jsem nemohl hned vy- googlit fotku černého skinheada a příslušný článek na Wikipedii.

Mimochodem, skinheadi mě přivádějí k další problematice oblékání: na gymnáziu ve Vídni jsem seděl vedle punkerky, která celý týden řešila, jaké si má koupit do mar- tensek tkaničky. Martensky měla dvoje, jed- ny černé, jedny vínové. Nechtěla černé tka- ničky, ty nebyly v černých botách vidět. Bílé nešly, ty nosí náckové. Punkeři nosí žluto- černé, ale ty se jí nelíbily. Chtěla modré, ale to zas nešlo, protože modrá je barva rakous- kých Svobodných… Vůbec nebylo jednodu- ché rozluštit všechny možné barevné kombi- nace, každá něco znamenala nebo by mohla být chybně interpretovaná. A tak si koupila přece jen ty žlutočerné a jela smutně domů. Mimochodem, bydlela ve vesnici Obersdorf u Vídně, kde kromě ní bydlelo asi dvacet dal- ších punkerů. Pět z nich chodilo k nám do třídy. Všichni byli přibližně stejně staří, asi si jednoho dne mládež v Obersdorfu řekla, že budou všichni punkáči, a tak se z malé ves- nice Obersdorf stala punková exkláva. Z těch pěti punkerek z naší třídy dnes tři pracují v marketingu, jedna píše pro fi remní časopis Mastercard a jedna odjela do Indie, odkud se nevrátila. To jen tak mimochodem.

TKANIČKY PRO NEBO PROTI

Je svým způsobem fascinující, že koncept dress code je v podstatě univerzální. Nejen v high society vám někdo nutí, co si kdy vzít na sebe a co rozhodně ne, a potřebujete k tomu knížku a zvláštní kurzy. Dress code platí i na fotbalových stadionech a mezi pun- káči v malé rakouské vesnici. Já sám jsem o dress code punkerů věděl dřív, než jsem zjistil, že black tie event není pohřeb. Jsou tu však rozdíly v důsledcích; když jdete na ples trochu over- nebo underdressed, hrozí vám šuškanda za vašimi zády. Když si ale na fotbal vezmete špatnou bundu, dostanete do držky. Když na garden party půjdete v příliš tma- vém obleku, možná se budete potit. Jestliže ale před punkovým koncertem navléknete do martensek špatné tkaničky, hudební udá- lost si moc neužijete. Proč ale i dělnické třídy a subkultury zalo- žené na antiestablishmentarianismu a boji proti systému převzaly striktní a nesmyslná pravidla systému, proti kterému chtěly bojo- vat? Asi to bude tím, že jako lidi se rádi dru- žíme s lidmi, kteří jsou nám blízcí. A pokud můžeme zjistit, kdo je „náš“ a kdo náš není, aniž bychom se s ním museli bavit, tak růz- nobarevné tkaničky v botách jsou ideálním nástrojem. Mimochodem, kolega v práci to tričko od té doby už nevzal na sebe. Sice nevím, co s ním udělal, ale tajně doufám, že ho dal na charitu a že teď někde po Evropě chodí syr- ský uprchlík v tričku Thor Steinar. Jestli ho potkají náckové, možná je to zmate natolik, že se raději dají na buddhismus.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 2/2017.