(punkový táta) Domácí nemocnice

frmn rambovi
Poznámka na úvod: Tento text vyšel původně v lednovém ForMen. Když jsem ho psal, netušil jsem, že článek o problémech práce z domova s dětmi, bude teď opět aktuální.


Zpravidla tyto své povídky o otcovství zakončuji upozorněním, že v nich možná trochu přeháním. Aby na mě nikdo neposlal sociálku nebo rovnou norský Barnevernet. Tentokrát dám svůj obvyklý disclaimer raději hned na začátek. Děti – ale i rodiče – v něm budou totiž dost trpět.

První krev

V roce 1982 se v kinech poprvé na plátně představila legenda John Rambo. Film, ve kterém válečný veterán bojuje proti sadistické policii, se ale nejmenuje Rambo I, jak si mnoho lidí myslí, ale First Blood. Co to má s čím společného? Víte, obecně lze rodiče malých dětí podle mě rozdělit do dvou kategorií. Jsou tu ti, kteří už mají za sebou První krev, a ti, které to teprve čeká. Když vám poprvé doma miminko zakopne nebo uklouzne nebo spadne nebo přes něj zakopnete a dítě flákne svým roztomilým obličejíčkem na parkety tak silně, že začne téct krev, pak teprve poznáte, jak reagujete v krizové situaci. Zda zachováte klid, zjistíte, odkud krev teče, zda jsou v pořádku první zuby, na které jste tak dlouho čekali. Zda je krev na bílých dupačkách, zda dítě umíte uchopit tak šikovně, že zabráníte krvácení na vaše vlastní oblečení. Anebo zda ho odnesete jeho matce s komentářem: „Asi jsem ti rozbil dítě.“ Teď jen malou vsuvku.

Pokud si slabší povahy říkají „chudinky děti, on je týrá a fláká s nimi o zem“, chci jim tuto naivitu hned sebrat. Největšími agresory v domácnosti jsou totiž právě děti. Miminka vám v náruči dají tolikrát hlavou do nosu, že už to ani nepočítáte. Žádné „Berany, berany, duc“, ale „Berany, berany, křáp“! Když jsou pak větší a zalezou si v noci roztomile do postele mezi rodiče, tak vás kopnou tolikrát do koulí, že se divíte, že se pak ta sestřička ještě vůbec narodila. A podle nedávného článku v The New York Times děti s oblibou útočí na vzhled rodičů, ideálně prstem do oka. A to ještě pomlčím o zážitku, kdy v noci při somnambulním výletě na záchod šlápnete na nějakou hodně hranatou kostku. Takže žádné zbytečné slitování a zpět k textu. Je jedno, jak se při prvním zranění zachováte. Tak nebo tak, pohled na krev na miminku vám sebere poslední zbytky rodičovské nevinnosti. A ať reagujete jakkoli, rychle zjistíte, že ani u miminek to většinou nic není a za pár minut je zpravidla po nářku a krvácení. V následujících letech budete na tyto situace nostalgicky vzpomínat jako na brnkačku, kterou jste zvládli levou zadní. Ani krev totiž není nic proti takové jednoduché dětské rýmě.

Red Bull pro děti

Jsme uprostřed zimy, tedy období, kdy se lidé doma a v kancelářích hádají, zda je lepší zdržovat se v chladných, ale dobře větraných prostorách plných zdravého čerstvého vzduchu, anebo v přetopených kancelářích, ve kterých by se okna až do poloviny června měly ideálně zaspárovat betonem. Pozorný čtenář možná z poslední věty chytře vyčetl, ke které variantě se já osobně přikláním. Zima je období nachlazení, i když to se zimou nemá samo od sebe nic společného. Pro rodiče menších dětí je to ale i období pravidelných hádek s babičkami o tom, zda děti patří po prvním zakašlání do postele pod dvě peřiny z merino vlny, ideálně vedle radiátoru, anebo lépe na procházku na čerstvém vzduchu. Když totiž na dítě leze něco nepříjemného, je naprosto zásadní ho z toho co nejrychleji vyléčit. Není nic horšího než nemocné dítě doma. Nemusí být při tom ani vážně nemocné, stačí, když je nastydlé. I trochu nakřáplé dítě vám totiž dokáže postavit život na hlavu. Začne to velice jednoduchým důvodem – nemocné dítě totiž nesmí do školky, a pokud oba rodiči pracují, jeden z nich musí zůstat doma.

Nezkušený rodič si řekne – nevadí, já zůstanu doma, ať si žena jde do práce, já občas synovi udělám čaj, on si bude hrát nebo spát, stejně je nemocný, a já zatím stihnu pracovat. To ale ještě nevíte, že dítě, i když má angínu a osmatřicítky, má kolikrát stále víc energie než vy v plné síle. Třebaže dítě je zpočátku ospalé a nemá náladu vůbec nic dělat, objeví v sobě obrovské rezervy energie v okamžiku, kdy má třeba spolknout lžičku léku, který mu nechutná. Najednou se začne ze všech sil kroutit jako anakonda a většina přípravku skončí na zemi, na dětském pyžamu anebo v nejhorším případě na vás. Vy se pak pokoušíte odhadnut, kolik mililitrů skončilo přece jen v ústech dítěte, abyste zbytek na kapičku přesně doplnili a omylem ho nepředávkovali. Když pak začne působit třeba dětský Ibuprofen, je to asi tak, jako kdybyste do dítěte nalili dva Red Bully a tři kávy.

Představa, že dítě bude celý den spát, vy občas uvaříte čaj s medem, a jinak si budete pracovat, je proto naprostou utopií. Místo toho se snažíte vyřizovat e-maily nebo telefonáty, zatímco kolem vás krouží malý berserker, jehož organismus je zvyklý, že každý den nalétá asi tak dvacet kilometrů. A když je nemocný, tak má energii jen na deset. Nejčastější věta je pak „Neběhej, seš nemocnej!“, což je dítěti docela jedno. Z jeho pohledu je to báječný den. Nemusí do školky, může být doma, kde ještě k tomu je s ním táta, kterého obvykle v pracovní den tolik nevidí. A dává vám to najevo, protože ten čas chce trávit s vámi. Že na vás čeká nevyřízená práce, je mu fakt jedno. Dobře, řeknete si, nechám ho něco postavit z lega, to mu zabere tak půl hodiny, a mezitím stihnu spoustu věcí, aspoň budu pod určitým časovým tlakem a víc toho zvládnu. Jenže dítě každou minutu přijde k vám, aby vám ukázalo, že postavilo letadlo. Pak, že na to letadlo dalo ještě trysky z hasičského auta. Pak potřebuje pomoc, protože ty trysky nejdou sundat. Pak, že to už není hasičské letadlo, ale vlak, který umí létat. A pak samozřejmě ten vlak začne lítat po bytě neuvěřitelnou rychlostí a vy opět křičíte: „Neběhej, seš nemocnej!“

A tak i ten nejpřísnější rodič, který dítě obvykle vychovává v duchu humanismu a intelektu, neustále mu čte jen klasické pohádky a drží ho co nejdál od různých superhrdinů, kapituluje a nezbude mu nic jiného než udělat tu jednu jedinou věc, která zajistí, že dítě nebude běhat po bytě jako Usain Bolt – posadí ho před televizi nebo tablet. Magická barevná obrazovka totiž dětskou pozornost udrží mnohem lépe než knihy, lego nebo vaše vyprávění. Pohled na „zombifikované“ dítě, jak v klidu sedí, nehýbe se a stal se z něj pouhý konzument animovaných příběhů, vás na chvilku uklidní a vrátíte se k počítači. Konečně, říkáte si, teď mám aspoň hodinu klidu, než mu udělám svačinu nebo budu muset přepnout na jinou pohádku. Jakmile se ale obrátíte k obrazovce, je u vás dítě znovu, aby vám řeklo, co zrovna ovečka Shaun udělala vtipného. A jste zas tam, kde jste byli na začátku.

Stačí rýmička

Není divu, že v domácnostech po celém světě rodiče ráno nechají své děti smrkat jako o život, vykašlat vše, co můžou, aby pak ve školce působily zdravě. Dává samozřejmě smysl, že dítě, které kašle, kýchá nebo prská kolem sebe viry, není úplně ideálním doplňkem dětského kolektivu. I tak ale před budovou školky slyšíte rodiče, jak dětem šeptají: „Teď hlavně, prosím, nekašli a nekýchej, jinak tě nepustí do školky!“ V šatně, před ostatními rodiči, pak vidíte jejich nervózní tváře, jak doufají, že se jejich dítě neprozradí, a podezřelé pohledy ostatních rodičů, kteří kontrolují nos všem cizím dětem, zda pod ním náhodou nemají kapku, která znamená, že i jejich dítě bude do dvou dnů doma. Při odchodu můžete spatřit šťastné rodiče, kteří vypadají jako O. J. Simpson po verdiktu poroty a kteří si ušetřili den martyria.

Můžete ale také poslouchat dialogy mezi rodiči ve smyslu: „Tak co, jste taky doma všichni nemocní?“ – „Ne, my to schytali všechno najednou už v září, po návratu do školky, to jsme doma všichni lehli a teď už to jde.“ To, co děti tahají domů ze školky za nemoci, je totiž nejtvrdší test pro dospěláckou imunitu. Tedy abych byl přesný, je to test pro otcovskou imunitu. Upřímně, málokterý otec může držet krok s ženami, pokud jde o odolnost organismu. Hned od samého začátku, než jste vůbec ještě doopravdy rodiči, vám matka příroda dá najevo, že jako muži jsme hned po aktu početí z hlediska evoluce asi tak užiteční jako slepé střevo. A také nám evoluce dává najevo, že si o nás myslí, že jsme měkkoty a že bychom my muži rozhodně nepřežili všechen ten opruz s těhotenstvím, ty bolesti zad, to zvracení, a tedy hlavně pak tu bolest při porodu. Řekla si – ne, ne, z toho by chlapi chcípli, to musím dát ženám. A v podobném duchu se to poté nese. Ženy klidně první týdny skoro vůbec nespí, nonstop kojí, abychom my pak v práci mohli zívat a stěžovat si kolegům nad pátou kávou, jak je to doma hrozné, protože spíme jen šest hodin a museli jsme v noci chovat miminko. A jakmile děti začínají z dětského kolektivu ve školce nebo v jeslích domů nosit od těch ostatních nakažených spratků ty jejich nemoci, tak to skolí většinou taky fotra. A nemusí to být ani pořádná chřipka, stačí rýmička. A ano, žena sice možná od dětí chytí nějakou angínu, ale pak ji půl dne trochu škrábe v krku, nasadí antibiotika a jede dál. Fakt nechápu, jak to, že nám ten patriarchát tak dlouho vydržel.

Žena je Taurus

Nezkušený rodič nebo nerodič si teď možná řekne – tak co, nemocný jsem občas taky, tak si dám prostě dva dny klid nebo home office, anebo do sebe hodím paralen a cajk. Jenže být nemocný s dětmi je naprosto jiný kafe, nebo chcete-li – jiný mátový čaj s medem a citronem. Pokud máte doma miminko, tak se i drobná rýma může protáhnout na dva týdny, protože jak víme, spánek je nejlepší lékař, ale řekněte to tomu miminku. A poprosit kojící ženu pár týdnů po porodu, zda teď dva dny třeba můžete prospat, protože trochu smrkáte, to fakt nechcete. Pokud jste doma nemocný s nemocnými dětmi, tak se modlete, abyste neměli ženu v zaměstnání. Protože fakt není sranda starat se oslabený o bandu nemocných dětí, které pět minut po nasazení dětského Paralenu mají energie jako reaktor v Černobylu těsně před výbuchem a sílu jako rakouská lokomotiva Siemens ES64U4 zvaná Taurus, na kterou si děti zrovna hrají a zkoušejí, zda v bytě mohou pokořit její rychlostní rekord – 357 kilometrů za hodinu. Poprosit ženu, zda nemůže zůstat den doma a starat se o vás všechny, samozřejmě nepřipadá v úvahu, to byste jen přiznali, že jste fyzicky slabší než ona, protože žena – když měla angínu – to zvládla všechno tak snadno, jako lokomotiva Taurus táhne vlakové soupravy Railjet přes Alpy. Nejlepší varianta tedy je, když onemocníte všichni. Nemusíte pak totiž doma před ženou machrovat.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 1/2020.