(punkový táta) Hipstři, děkujem!

Punkový táta

Hip, hip, hurá! Dělat si srandu z hipsterů umí každý a za ty roky je to pomalu nuda. Poděkovat jim za to, že udělali mnoho dobra pro lidstvo, to už je značně těžší. Po letech na výsluní a pomalého úpadku je konečně na čase přiznat, že některé věci se jim celkem povedly. Tady je jedno závěrečné pozitivní sbohem.

HNED NA ÚVOD bych rád konstatoval: existuje dost logický důvod, proč si lidé dělají srandu z hipsterů. Je to někdy až trapně jednoduché. Řekl bych, že je skoro těžší si z nich srandu nedělat. V době, kdy třeba začalo neironické a tedy naprosto vážně myšlené nošení knírů, tak mnoho lidí nepochopilo, že jim knír zkrátka nesluší. V jejich případě knír nesplnil účel. Spíš než drsný, nekompromisní detektiv ze severu Anglie z roku 1972 se sklonem k dnes už neakceptovatelné míře násilí a sexismu vypadali jako vychodoněmecký skokan na lyžích Jens Weissfl og z rok 1992. Těsně vedle. Sám jsem měl problém mlčet, kdy jsem viděl holku narozenou asi tak v roce 1990 s pleteným svetrem s nápisem NKOTB. Mně bylo v roce 1990 jedenáct a i osmadvacet let později mi občas v hlavě ve smyčce běží Step by Step. Třeba zrovna teď. Fuck. Chci tím říct, že hipsteři si za posměch mohli částečně sami. Někdo, kdo za každou cenu vyžaduje pozornost, nevadí mu například sedět v londýnské kavárně s přenosným gramofonem a haldou desek, které spolu s tím gramcem všude tahá s sebou, si nemůže stěžovat, že ho neberou vážně. Než se dostanu k poděkování, dovolte mi ještě dovysvětlit své mírné osobní zklamání z hipsterů. Dlouho mi nedocházelo, jak lidé mohou mít tak výrazný vizuální styl a přitom nebýt ani politicky ani nijak ideologicky vyhraněný. Byl jsem zvyklý, že módní subkultury s sebou vždy nesly i víc, než jen snahu být cool. Pankáči, skinheadi, gotici, ale i hiphopeři, dreadaři či skejťáci. Všichni měli něco k tomu – ne jenom hadry, vousy a podstříhané háro. Navíc, provokují mě i tím, že postupně ničí kavárny tím svým kyselým sajratem a že když jsem si nedávno v Brně na trhu chtěl dát u jediného stánku zmrzlinu, měli jen samé překombinované hipsterské příchutě jako citron s bazalkou, čokoládu se zázvorem, rakytník (samotný!), vanilku s gorgonzolou, malinu s chili anebo jahodu s červenou paprikou. Ale teď už na tu pochvalu…

ilustrace3NEJDŘÍV MUSÍM POCHVÁLIT tu nekonečnou energii hipsterů. Pokud se totiž podíváte na několik trendů, tak je poznat jeden společný postup. A tím je nekonečná touha zkusit podniknout úplně všechno, aby v nějaké oblasti zdokonalili procesy a produkty. To, že jsou ochotni zkoušet, zda kávu v cold brew raději nechat louhovat patnáct nebo šestnáct hodin. A že jsou připraveni se soustředit na jednu jedinou nesmírně speciální záležitost a věnovat se pouze jí. Například provozování kavárny, která dělá jen kuřecí křidélka, ty ale fakt dobře. V Praze jsem se bavil s jedním pekařem takzvaných cronuts, který snad vstává ve dvě v noci, aby měl v šest ráno čerstvé cronuty. Je mu asi pětadvacet. V tom věku jsem ve dvě ani nechodil spát.

ALE KAŽDÁ MINCE má dvě strany, a druhá strana této mince je hluboce iritující, jako kdyby tu minci někdo namočil z jedné strany do zmrzliny z kopřiv. Když někdo obětuje svůj život anebo aspoň svůj spánek jedné jediné věci, pak těžce zkousne skutečnost, že třeba někomu nechutná, nebo že zboží, které prodává, je předražené. To pak končí tím, že v pekárně koupíte chleba za osm pětek, který má uvnitř samé díry, skrze které vám ráno marmeláda proteče na dlaň. Když se jich na to zeptáte, řeknou vám, že si na to máte dávat velké plátky sýru. O tom, co se stane, když v kyselé kavárně poprosíte o cukr, nechci raději už ani mluvit. (Kopřivová zmrzlina byla myšlená jako vtip, ale jsem si skoro jistý, že někde na světě někdo s přerostlými vousy nebo retro teplákovou soupravou teď zrovna někomu prodává kopřivovou zmrzlinu. S kardamomem asi). Nicméně, slíbil jsem, že hipstery pochválím a poděkuji jim za pár věcí, které mi opravdu život zpříjemnily. Tak už jdeme na to.

BAREVNÝ ŽIVOT I když to celkem často přehání, trend barevných ponožek, nebo obecně neobvyklých ponožek byla jednou z prvních věcí, kterou jsem od hipsterů převzal. Nejdřív pouze obecně barevné, v mém případě zelené. Pak pruhované. Pak kostkované, pak všelijaké různé vzory, barvy a variace. Barevné ponožky aspoň trochu zpestřily lidem v korporátech život, a naučili více mužů si dát trochu záležet na tom, co si oblečou do práce, i když třeba musí chodit v obleku. Aby se aspoň v oblasti ponožek trochu snažili. A pak celkově trochu obarvily svět. Na mítinku managementu se dnes stačí podívat pod stůl, abyste zjistili, kdo je připraven trochu riskovat, a kdo se bude v projektu chtít řídit přísnými interními pravidly. Kromě toho jsem o barevných ponožkách napsal před dvěma lety jeden celý článek, a za ty články jsem placen, takže jsem na barevných ponožkách fi nančně profi toval. Dokonce mi pak jeden výrobce ponožek poslal ponožky, takže za to hipsterům (a výrobci ponožek) mockrát děkuji.

lpalaleupa..PIVO UŽ NENÍ PIVO Jasně, pro někoho je tohle stejně konfl iktní téma jako pro mě kyselá káva. V zemi, kde pivo je sakrální záležitostí, je až neuvěřitelné, nakolik se prosadila všechna možná piva typu IPA, APA, PAPA a co já vím co ještě. Osobně jsem velkým fanouškem piv typu Ale. V časech, když se celá Evropa smála Angličanům, že mají otřesné pivo, mně třeba ta jejich piva typu Ale chutnala. Při každém návratu domů jsem musel najít nějaký supermarket, který třeba vedl Newcastle Brown Ale, za které jsem dal víc, než za celou večeři, ke které jsem to pivo pil. Dnes mám ani ne padesát metrů od bytu pivní galerii s láhvemi z celého světa. Osobně mám mimochodem nejraději Ale od pivovaru Clock, ale v podstatě jsem ještě špatný od malých pivovarů nepil. Na výletech na venkov už nemusíte do sebe všude lít gambáče, ale čím více hospod vám nabídne nějaké naprosto neznámé pivo z místního minipivovaru. A minipivovary zas vytvářejí tlak na velké pivovary, a tam už pochopili, že se musí trochu snažit. Pamatujete si na dobu, kdy se řešilo, jestli mají lepší plzeň U Jelínků anebo přece jen v Lokálu? Pamatujete si, jaká to byla vlastně nuda? Díky bohu, že je to za námi.

 

 

ilustrace4KAFE NEMUSÍ BÝT KYSELÉ Oukej, přiznám, to kyselé kafe je něco, co mi opravdu ničí život. Kafe piju rád, ale italské. Ale nebudu to tu rozvádět, napsal jsem o tom kdysi svůj první článek pro tento nesmírně kvalitní časopis. Ten se šefredaktorovi líbil natolik, že vás teď tady mými myšlenkami otravuji každý měsíc. Ale projednou se ke kávě v souvislosti s hipstery přece jen musím vrátit. Jedna věc se jim totiž povedla. Před časem jsem se jeden letní den vydal s rodinou do pražské ulice Krymská na akci Korzo Krymská. Jak popsat Korzo Krymskou někomu, kdo ji nezná: představte si, že vezmete veganské bistro, retro-kino, kyselé kafe, kreativní studio zabývající se vývojem a výrobou veřejně prospěšných kampaní (shout-out to Družina), hodíte do toho kavárnu s retro židlemi, do které se chodilo ještě než to bylo cool, a nakonec si tam přimyslíte Kobzu a Kinteru a máte Krymskou. Jednou za rok tam uděláte hipsterský karneval a máte Korso Krymská. To je pro Prahu tak důležité, že když se letos plánovaly opravy vodovodů, tak Blesk psal, že „Pražští hipsteři znovu pláčou: Po barech na náplavce se ruší Korzo Krymská!“ Přesně na tomto Korzo Krymská u jednoho stánku stáli dva vousáči a prodávali malé láhve s kávou. Studenou, kterou nechají louhovat asi dvanáct hodin nebo tak nějak a pak se pije. Že prý to má úplně jinou chuť než normální studené kafe, a že bla bla bla. Už jsem moc neposlouchal, když mi nabídli ochutnávku, po které jsem opět zbystřil. Cold brew je ideální letní nápoj. Když je venku i v sedm ráno skoro třicet stupňů, opravdu stojí za to, připravit si dopředu cold brew kafe, které skutečně a bez keců chutná lépe, než normální kafe, má jemnější chuť a nemusíte si jej kupovat od hipsterů za osmdesát korun za půl litru. V létě u nás v ledničce najdete vždy cold brew (nebo slovy mé ženy: zase překáží cold brew), a podle mě je ideální doba louhování šestnáct hodin při hrubém mletí kávy. Domácí cold brew má další výhodu – můžete použít kafe, které vám chutná

S HOLIČEM SE NEMUSÍTE BAVIT S nástupem vousů nastala doba intenzivní péče o vousy a na scénu přišly barbershopy. I kdyby hipsteři neměli vousy, tak představa, že oživíte něco, co tu kdysi bylo, dáte do toho staré (holičské) židle a budete chtít za služby víc peněz než jinde, tak by to asi za hipsterů vzniklo i bez nutnosti pečovat o vousy. Ale barbershopy jsou opravdu skvělá věc. Už jen proto, že se můžete nechat ostříhat od muže, který se vás moc neptá na to, co je doma, co dítě, ale možná se vás zeptá na fotbal a zda jste viděl v kině nějaký fi lm, ve kterém nějaké věci vybouchly.

KOLO JE KONEČNĚ COOL Asi tak padesát let poté, co se jízda na kole stala cool různě jinde na světě, tak už i v Praze hipsteři zjistili, že taková fi xka nebo starý favorit vypadá skvěle. Ano, jsou sice do města jako Praha s dlažebními kostkami a tramvají stejně vhodné jako SUVčka do centra, ale i tak to oceňuji. Pro nás ostatní cyklomagory je to znamení, že pomalu v matičce doháníme Pardubice, Uherské Hradiště a snad i Brno. Cyklisté ve městě už nejsou hlavně manažeři na horském kole v závodním dresu, ale víc a víc cool mladí lidé na elegantním kole, které do města patří. Už jen za to bych hipsterům rád poděkoval. Skoro bych jim chtěl odpustit tu kyselou kávu. Ale to se musí ještě maličko snažit.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 11/2018.