(punkový táta) Musíme si promluvit. My chlapi mezi sebou.

frmn ilus3

Musíme si promluvit. My chlapi mezi sebou. O vážných věcech. O tom, co to dnes znamená být otec a muž. Anebo alespoň o tom, co to znamená nebýt úplný idiot. Začínáme totiž jako chlapi vypadat dost trapně.

Pamatujete si ještě na ty opravdové chlapy, kteří žili dřív? Jako John Wayne nebo Johnny Cash? Na ty silné muže, kteří si se vším poradili a ještě při tom vypadali tak cool, že byste mohli kolem nich skladovat mléčné výrobky bez obavy, že se zkazí? Až na to, že oni mléko nepili, ale jen whisku? Já mám dnes čím dál tím víc ten pocit, že jsme je nějak nepochopili, a že patrně ani vůbec nikdy neexistovali.

Nedávno jsem si na Twitteru všiml příspěvku jednoho uživatele. Podle svojí Twitter biografie je otcem čtyř dětí. V jednom příspěvku vyprávěl, jak jeden ze synů měl špatný sen, u rodičů ale pak skončily všechny čtyři děti. A pak tato věta: „Najednou cítite tolik lásky, energie a hrdosti, že to dojme i chlapa.“

Pozastavil jsem se nad slovem chlap a zeptal se, jak to myslel. Dočkal jsem se odpovědi, že podle něj platí, že chlap „nebrečí, neheká, nehroutí se, neutíká“. Protože pak ještě psal, že podle něj chlap nenosí kostkované košile ve městě a jezdí na elektrole, věděl jsem jako redaktor lifestylového časopisu pro muže, že patrně ani jeden z našich čtenářů pro něj nebude chlap, a tak jsem nás kolektivně bránil. Pán si v rámci diskuse postěžoval, že si lidé o něm myslí, že je směšný, když přijde žena ke stolu a on vstane. Anebo když ženu pustí první do schodů, a že si lidé myslí, že je zpátečnický šovinista, když řekne, že chlapi se nehroutí. Zpětně vzato, neměl jsem se pozastavit nad slovem chlap, ani nad tou kritikou hipsterských košil, které hipsteři už několik let stejně nenosí. Ale nad tím, že tvrdil, že ráno po probuzení synem cítil energii – protože to zaručeně kecal.

Chlapi nebrečí? Od kdy?

Vraťme se nyní k výroku, že chlapi nebrečí a že dojatí mohou být jen ve výjimečných situacích. A že když nějaké emoce cítí, musí to hned kvalifikovat větou jako „to dojme i chlapa“. Připomeňme si archetypické chlapy. Ty, kteří prý nebrečeli…
Tak třeba takový John Cash ve svých písničkách plakal několikrát. Třeba v coververzi písně You Are My Sunshine přiznává hrdě „I hung my head and I cried“. A když si pustíte třeba skladby kovbojské ikony Hanka Williamse, tak tyto jsou tak smutné a tragické, že se z toho chcete nejraději oběsit. A Williamsovi protagonisté se v každé druhé písničce ze zlomeného srdce dávno zhroutili. Ale stejně je bereme jako pořádné chlapy. Protože nedělali jedno: pořád si nestěžovali, jak je k nim zlý celý svět. K čemu vám to je, být opravdový chlap, když sice na Twitteru všem tvrdíte, že chlap nepláče, ale ale pak sám brečíte v dalším tweetu nad tím, jak si lidé myslí, že jste šovinistou?

Víte, co by udělal v takové situaci John Wayne? Nic. Rozhodně by si nestěžoval na veřejnosti, že ho všichni neobdivují. Prostě by si myslel své. Pokud už chceme idealizovat muže tak, jací byli dřív, tak se vraťme k archetypu muže, který v začouzeném saloonu sedí tiše v rohu a zasáhne jen, když je opravdu třeba, a jinak mlčí. Ten je rozhodně lepší idol než někdo, kdo má potřebu stále na veřejnosti všem připomínat, jaký je chlap. To totiž působí stejně, jako když někdo cítí potřebu neustále opakovat, že není gay.

Ženy se flákaji? A chlapi ne?

O pár dní později mě zaujal příspěvek stejného rázu. Jakýsi Zbyněk se tam v diskusi nad rodičovstvím ptal, jak to dělaly naše babičky: „Měla tři děti, valchu, teplé večeře a nikdy jsem ji neslyšel fňukat nad dětmi.“

No, možná to bylo tím, že ji s velkou pravděpodobností v době, kdy měla malé děti, ještě neznal. Pak přidal, že dřív „chlapi netajtrlíkovali kolem mimin jako dneska“. To už mě opravdu dostalo, protože já rozhodně kolem mimin a dětí tajtrlíkuji. A část mého příjmu na tom jakožto autora článků o otcovství dokonce závisí.

Stěžování si na přílišné aktivity otců kolem dětí není nic nového. Předloni to na Twitteru schytal Daniel Craig, když ho paparazzi vyfotil, jak nese své mimino v šátku na prsou. Britský komentátor Piers Morgan byl v šoku. James Bond prý byl vykastrován! Nevím sice, jak to Craig měl udělat, aby vypadal mužně. Vypadá muž s dítětem v šátku méně mužně než chlap s kočárkem? Anebo měl mít dítě v jedné ruce a v druhé láhev whiskey? Anebo to možná měl udělat jako chlapi dřív a vůbec se nějakým dítětem nezabývat? Měl raději jednoduše nějakou ženu zbouchnout a pak zdrhnout a nepřiznat se k dítěti? Nebo si ji třeba vzít z povinnosti a pak jednoho dne „jít pro cigarety“ a už se nikdy nevrátit a prostě od dětí zdrhnout, aby ho společnost omlouvala tím, že je chlap a potřebuje svou svobodu? To, že pořádný chlap neutíká, asi tenkrát nevěděli. Ostatně stačí se podívat, kolik písní, knih a filmů zmiňuje chlapy, kteří neměli odvahou se postavit situaci a raději se na děti vykašlali. Nebo si přečíst, proč třeba fotbalová hvězda Liverpool FC Virgil van Dijk odmítá nosit své příjmení na tričku (protože je to příjmení jeho otce, který opustil rodinu a nestaral se o děti). Anebo přečíst si třeba na webu neziskovky Zajíček na koni o rodinách, ve kterých se otcové na své děti vykašlali a ani neplatí alimenty. Nevím co vy, ale já preferuji raději druhý extrém těch tajtrlíkujících fotrů.

Na mamuta nemáme

Taky se musíme jako chlapi upřímně mezi sebou pobavit o mýtu, že ženy dřív všechno stíhaly, staraly se o pět dětí, uklízely, praly a když se pater familias večer vrátil unavený z práce, tak mu beze slova daly pusu, teplou večeři a nekonečný obdiv za to, jak to zase výborně v té těžké práci zvládl.

Ono se to totiž zvládalo lépe ve společnosti, ve které ženy směly volit teprve pár desítek let a když hrozilo, že ten hrdý pater familias buď zdrhne, nebo tu ženu zfackuje, pokud si třeba stěžuje, že toho má hodně. Anebo prostě večer zdrhl sice ne pro cigára, ale rovnou do hospody, kde mezi dalšíma chlapama hrál těžkou oběť a stěžoval si na zlou ženu. Jasně, hodně mýtů nepřežilo, ale jeden se stále drží, a sice ten, že muž musí chodit do těžké práce, kdežto žena-matka se doma fláká a čumí na televizi. Kdo má sám doma děti, ví, že chlapi spíš do práce chodí odpočívat a jsou vcelku rádi, že nemusí trávit celé dny doma třeba s novorozencem nebo s batoletem. To je totiž zároveň fyzicky dřina a psychicky největší nuda na světě. Jako muži jsme evolučně vyhráli jackpot v tom, že nelaktujeme a dítě bez nás hlady neumře. Protože jinak by nám z toho jeblo mnohem rychleji než ženám.

A hele, mezi náma, s tou prací to také zas nepřeháníme. Děláme ze sebe tvrdě makající fotry, kteří přijdou stále ještě večer znaveni z lovu mamutů, i když v mezičase ani už to jídlo nenakupujeme a maso obstarávají ženy na mateřské. My se pak v létě zoufale pokoušíme o návrat do divoké doby, kdy jsme museli za nasazení vlastního života ve společnosti dalších chlapů lovit divokou zvěř. A sice tím, že stojíme v sandálech a zástěře před grilem a mezi sebou machrujeme, kdo umí lépe připravit lepší steak z krávy, která by nás dnes, pokud bychom ji potkali v divočině, zabila snad i jen pohledem.

Na mamuta nemáme. Ani už nepracujeme na poli, v dole, nebo v továrně. Pracujeme u stolu, s počítačem. Ne s psacím strojem, na kterým psát bylo fyzicky náročné. Ve fitku jsem byl nedávno svědkem konverzace dvou mužů, kteří si dělali srandu, že jejich ženy to mají doma dobře hozené, a že to praní, které mají na starost, není těžké, protože to dělá stejně pračka. O tom si povídali ve fitku, do kterého musejí denně chodit, protože jejich vlastní práce je fyzicky tak nenáročná, že by jim bez cvičení doslova ubývalo svalstvo. Na snadný život žen si stěžujeme při opakovaném pohybu izolovaných svalů na speciálně vyvinutém přístroji, který jsme dřív díky své práci nepotřebovali. Trénujeme na Spartan Race, na kterém pak povinně žena a děti musejí obdivovat fotra, jak statečně trpí. To vše, abychom vypadali jako John Wayne nebo Johnny Weissmüller.

Trocha sebevědomí, kluci.

K tomu, abychom si tyto pravdy jako chlapi přiznali, nám podle mě chybí kolektivní mužské sebevědomí. Přiznat si, že to tak špatně stále nemáme a že by to mohlo a vlastně možná i mělo být pro nás horší. Z chování některých mužů je poznat, že nám evolučně teče do bot a že nám hrozí ztráta některých privilegií. Jinak si nedovedu vysvětlit fenomén, kdy třeba jedná česká politička něco na Twitteru napíše a tím vyvolá lavinu tweetů od uražených, paranoidních mužů, kteří z nějakého důvodu cítí potřebu jí všichni kolektivně dát najevo, co si o ní myslí. To jsme jako muži fakt tak v háji a tak málo sebevědomí, že to nemůžeme nechat být? Víte, jak by na to reagoval ten archetypální kovboj, rytíř nebo anglický gentleman? Správně, nijak.

Jasně, dnes to jako muži a hlavně otcové nemáme tak jednoduché, jako třeba naši dědečkové. Očekává se od nás, že budeme jak s dětmi, tak v domácnosti víc pomáhat a nemůžeme se už schovávat za tím, že když se vrátíme z práce v továrně nebo v dole, tak jdeme rovnou spát. Ale přát si návrat starých dobrých časů s tím, že si zasloužíme obdiv a teplou večeři, protože jsme celý den seděli v klimatizovaných zasedačkách a v polední pauze hodinu trénovali ve fitku a pili izotonické nápoje, to fakt nejde. Před několika lety jsem se v Jižní Africe bavil s jedním starším podnikatelem. Ten vzpomínal na staré dobré časy, kdy podnikání bylo jednodušší, protože černochům za apartheidu režim nemusel platit normální mzdu a měl nižší náklady.
A přece nechceme skončit stejně – nemůžeme se ohlížet za minulostí, kterou jsme pěkně zkreslili v náš prospěch. I ti stereotypní chlapi, které jsem zmínil, nebyli totiž ideální. Ano, ten chladný frajer, který seděl tiše v rohu a mluvil jen, když musel, ten na druhou stranu ani nemluvil, když ho něco trápilo a raději své emoce potlačil chlastem nebo násilím. Smutný zpěvák sice plakal ve svých písničkách, ale všichni ostatní do něj promítali své emoce a on se uchlastal.

Takže abych to shrnul, užijme si, že dnes můžeme trávit víc času se svými dětmi než naši dědečkové. Že když nás naše děti potěší, tak si klidně můžeme dovolit nějaké ty emoce, aniž by nás někdo bral za slabochy. Že v práci dnes na rozdíl od našich dědečků můžeme říct, že musíme vypadnout dřív, protože vyzvedáváme děti ze školky. Že třeba můžeme uvařit večeři, aniž by si někdo o nás myslel, že jsme trapní. Protože jedno se nikdy nezmění. Ať už se role otce změní jakýmkoli směrem, aspoň nebudeme muset nikdy rodit. Pokud jste byli u porodu, víte, jaké máme evolučně štěstí. Tak si toho pojďme vážit, protože ten zbytek také přežijeme.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 3/2020.