(punkový táta) Muži v ohrožení! Anebo taky ne.

Bildschirmfoto 2019-12-19 um 11.01.06

Pokud se podíváte kolem sebe, máte pocit, že žijeme v sakra nebezpečné době. Pořád slyšíme, že na nás někdo útočí. Migranti na naši kulturu, pride festivaly na tradiční rodinu a chemtrails na naše spermie. A všichni nám radí, jak se bránit. Nikdo mi ale zatím nevysvětlil, jak se mám bránit jako bílý, heterosexuální muž, kterého nic neohrožuje a který se cítí celkem v pohodě.

V POSLEDNÍCH MĚSÍCÍCH jsme byli svědky několika událostí, pseudoudálostí nebo non-events, abych použil krásný anglicismus. Jo, a ten anglicismus mimochodem nepoužívám jenom proto, že je to cool, ale jako odkaz na anglickou kulturu – a proč ho používám, vysvětlím za chvilku. Události, o kterých chci psát, mi daly materiál k přemýšlení – jaká je dnes moje situace jako dospělého, finančně zabezpečeného muže ve střední Evropě? U první pseudoudálosti se jedná o bizarní akci s nádherně catchy názvem Vlastenecké setkání Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. Tak a teď okamžitě zavřete tento časopis a schválně – kolik z vás si to hned na první pokus zapamatovalo? Stejně jste asi o setkání slyšeli nebo četli, anebo jste přinejmenším viděli virální videozáznam, který v létě obletěl české sociální sítě. Na něm blábolí jakýsi zmatený spoluobčan v maskáčích a sděluje nám různé bludné nesmysly a spiklenecké teorie. Obvykle bych byl v této situaci zastáncem přístupu ignorování ze strany médií. Je to setkání divných extremistů. To, co říkají, nedává smysl, a nejlepší je, si toho moc nevšímat.

Setkání přátel opravdu heterosexuálního muže, přísahám, fakt jsem na holky

Média mají přece jen dost zásluhy na tom, že dnes lidé nenechávají své děti očkovat, věří v placatou zeměkouli, anebo nevěří ve změny klimatu. Hlavně protože média mnoho let poskytovala těmto okrajovým fringe skupinám prostor a reportovala z míst a o lidech, kterých bychom si dřív všimli jen v tom smyslu, že kdybychom je potkali na ulici, tak bychom přešli na druhý chodník. A i u tohoto bizar-meetupu hrozí, že lidé si z toho budou dělat převážně srandu a sdílet to za účelem vysmát se těm ubožákům ve videu. Ale možná to uvidí pět lidí, kteří tomu budou věřit a těch pět lidí by se o tom před deseti lety nedozvědělo. Chci říct, že si jsem zcela vědom rizika, které s sebou přináší o takových blbostech psát. Jenže video, které jste snad viděli, nebo si ho po přečtení mého článku vyhledáte, je zaprvé opravdu skvěle husté, a zadruhé jej potřebuji zmínit, abych vám pak mohl sdělit svou message. Celé setkání patrně navazovalo na tradici fuck-up meetingů, s tím rozdílem, že fuckupy na tomto meetingu byli samotní účastníci. Takže, chlápek ve virálním klipu stojí na pódiu v maskáčích a několik minut vypráví o hrozbách, které na nás všude číhají, a proti kterými bychom se měli bránit. Ty obsahují samozřejmě tradiční témata jako uprchlíky, islám, ale taky chemtrails či vymývání mozků na dálku pomocí tajné CIA technologie z amerického Langley. Z čistě módního hlediska (a my jsme přece jen i fashion časopis) je podle mě fascinující, že někdo, kdo se bouří proti uprchlíkům, má na sobě maskáče, které jsou velice oblíbenými u evropských migrantů první či druhé generace. Legendární je třeba bentley italského fotbalisty Maria Balotelliho v zeleno- hnědých kamufláž-barvách. Setkání klubu přátel bílého a stoprocentně heterosexuálního muže mě zaujalo hned svým názvem. Nějak mi totiž nešlo do hlavy, proč by někdo bez provokace nazval svou akci „Setkání přátel opravdu heterosexuálního muže“, fakt, nejsem gay, mně se líbí jen kozy, přísahám. Setkání se konalo ve stejnou dobu jako Prague Pride a tematicky se tam hoši bavili o patriotismu, tradičních hodnotách a o tom, co je dnes ohrožuje. A když se tak dívám na to, co je podle Sdružení přátel heterosexuálních a ani trošičku homosexuálních mužů, to není vůbec moje history v prohlížeči, já jsem se na ty fotky díval jen proto, abych si mohl potvrdit, že se mi nahatí chlapi s obrovským pérem nelíbí, tak jsem dospěl k názoru, že asi patřím k zatím neobjevené menšině. Jsem totiž patrně bílý, heterosexuální muž, kterého vlastně nic neohrožuje. A nevím, jak se k tomu mám postavit. Jsem bílý a nikdo s jinou barvou pleti neohrožuje moje zaměstnání. Jsem heterosexuální a žádný homosexuál neohrožuje mou ženu a mé děti, a jsem muž a žádná feministka na mě nečíhá za rohem s nůžkami jako ve filmu Big Lebowski. A nevím, jak se vyrovnat se skutečností, že jsem členem zatím neobjevené menšiny. Za těch pár týdnů od tohoto zjištění jsem ale už objevil, že mám díky menšinovému statutu několik skvělých práv, která patrně jiní bílí mužové nemají. Mohu totiž například jezdit bez obav metrem, jsem patrně tak ohrožený, že si nikdo netroufne mě v noci napadnout (asi proto, že se bojí, že by moje menšina mohla vyhynout), a mám dokonce neuvěřitelné právo říkat, a dokonce i do médií psát, co chci.

Chudák Saša

DRUHÁ UDÁLOST, o kterou jsem v létě zakopl, byla vlastně pseudoudálostí – už jen proto, že se odehrála na Twitteru. A je taky poněkud tragičtější než setkání několika šašků. Hlavním protagonistou nebyl šašek, ale Sašek, přesněji Alexandr Vondra. Ten tweetoval obraz obálky anglického časopisu GQ, na které byla vyobrazena Greta Thunberg. Švédka na ni byla vyfocena v ikonické pozici, ukazující na čtenáře prstem, jako odkaz na slavné plakáty s tehdejším britským ministrem války lordem Kitchenerem během první světové války. Vondra, jakožto dítě totality sovětského bloku, ve které byl socializován, si při pohledu nevzpomněl na lorda Kitchenera, ale na motiv ze sovětské propagandy. Napsal k tomu: „Inspirace dnešní zelené vlny na Západě starou bolševickou propagandou je evidentní. Naposledy srpnový GQ, magazín anglosaských metrosexuálů…“ Nejde mi teď o to, že Vondra tím ukázal hlavně na to, že je dítě východního bloku, a první, co ho napadne, není plakát, který je známý na Západě, ale plakát, který byl známý na Východě. Nejde mi ani o to, že tweet neodstranil nebo neuznal chybu poté, co mu desítky lidí pod příspěvek postovali fotky slavného anglického plakátu. Ani o to, že bývalý disident dnes musí nastoupit do anti-Greta-vláčku, aby uspokojil své fanoušky. Jde mi o to, že kritizuje časopis GQ za to, že je to prý magazín metrosexuálů. Pokud jste pravidelným čtenářem našeho časopisu, asi vás nepřekvapí, že časopisu GQ tady docela fandíme, a že jsme potažmo anglofilní redakcí. A proto mi nedá GQ a anglickou kulturu obhájit alespoň skrze článek plný anglicismů. Nejvíc mě ale na Tweetu Saši irituje slovo metrosexuální. Nechám teď být to, že samotný Vondra si nechal narůst vousy naprosto náhodou ve stejný okamžik, kdy na scénu nastoupila móda lumbersexuálů. Slovo metrosexuál jsem snad neslyšel od doby, kdy David Beckham hrál za objektivně nejhorší fotbalový klub na světě, Manchester United. Pokud si pamatuji, metroušům se lidé před dvaceti lety smáli, protože to byli asi tak první chlapi, kteří se často myli, pečovali o svůj vzhled a dávali si pozor na to, co si oblékali a nebáli se nahlas říct, že občas používají krém na obličej. To jsme opravdu ještě tak daleko za opicema, že podstatná část společnosti považuje někoho, kdo se snaží, aby dobře vypadal, jako méně mužného?

Čecháčci proti Procter and Gamble

TŘETÍ UDÁLOST je podle mě nejtragičtější, taky se odehrála v létě. Server Echo24 přinesl několik článků o reklamní kampani Gillette, ve které se značka rozhodla apelovat na muže, aby se podívali kriticky na takzvanou toxickou maskulinitu a zjednodušeně řečeno, nechovali se jako násilničtí kreténi. Server informoval, že holdingu Procter and Gamble se propadl zisk a autor spekuloval, zda je to snad pomsta naštvaných mužů za tuto kampaň. Vadí mi na tom hned několik věcí. Zaprvé to, že samotný článek byl dost manipulativní. Pod šokujícím titulem „Pomsta za toxickou maskulinitu? Firma vlastnící Gillette je ve ztrátě 121 mld. korun“ autor přiznává, že to nejspíš není zaviněné reklamou. Hlavně ale, že zpravodajský server s typicky čecháčkovským postojem „My to víme líp než všichni ostatní“ kritizuje kampaň, která vlastně neříká nic jiného, než že se hodně chlapů na světě chová jako idioti a že se tak chovat nemají. Mně osobně je kampaň dost jedno, používám už dvacet let žiletky Wilkinson a nevím co vy, ale u málokterého produktu jsem tak konzervativní jako u žiletek a neznám moc mužů, u kterých je to jinak. Rozhodně neznám hodně mužů, kteří by změnili značku břitev kvůli reklamě. To mohlo chlapy v Echo24 taky napadnout. Hlavně by se ale měli trochu uklidnit, stejně jako jejich čtenáři a diskutující pod videem Gillette. A zamyslet se nad sebou. My chlapi jsme se totiž historicky chovali vážně jako blbci a děláme to bohužel dodnes. Pokud se jako chlapi cítíme ve své maskulinitě ohroženi marketingovým videem, které vymyslela nějaká reklamka za účelem, aby se lidé na to video dívali a mluvili o něm, tak jsme na tom fakt špatně. Pokud se cítíme ohroženi metrosexuálním časopisem, zatímco se naše ženy nebo přítelkyně musí na rozdíl od nás bát, když chodí domů pěšky, že je napadne nějaký muž, tak jsme na tom uboze. A pokud nás jako muže rozhazuje kampaň MeeToo, tak se stačí podívat na statistiky znásilnění. Jasně, kampaň není ideální, mnoho aspektů je přehnaných. Ale můžeme si za to, kluci, fakt sami. Ti, kterým vadí, že dnes nemůžou jen tak sáhnout na ulici holce na zadek, jsou stejní jako chlapi, kteří mají panický strach z toho, když se v jejich městě koná Pride festival, protože by někdo mohl sáhnout na zadek jim. Když nám někdo v reklamě říká „Hele, nemlať svou ženu,“ tak naše reakce nemá být „co si to dovoluješ, já svou ženu nemlátím, další perzekuce bílého heteromuže“. Správná reakce je nic neříkat. Protože pokud někdo musí nahlas dát všem najevo, že nikdy žádnou ženu neuhodil, tak je to stejně divné, jako když někdo musí každý den všem připomínat, že je heterosexuální.

TI, KTEŘÍ SE POŘÁD ohrazují proti fiktivním útokům ze strany feministek, migrantů, homosexuálů a reklamních agentur v domnění, že tím brání tradiční silné maskulinní postavení, totiž působí jen jako slabá ufňukaná banda loserů. Rozhodně ne jako chlapi. A taky mi připomínají, že fakt existují lidé a věci, které mě ohrožují. Zaprvé, právě parta chlapů s tak nízkým sebevědomím, že je ohrožuje taková blbost jako reklama na žiletky. Protože někteří z nich se brání neexistujícím útokům a ve svém strachu si pořizují střelné zbraně. A to, co ohrožuje mou tradiční rodinu, je změna klimatu, kterou podstatná část mužů, politiků a médií bere méně vážně než reklamu na žiletky. A nebojte, příště budu zase psát o mé tradiční hetero rodině a o tom, jak je hrozná dřina být fotrem. A bude to snad i vtipnější.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 11/2019.