(punkový táta) Není Karel Gott jako Karel Gott.

punkovy tata POUZIT

Karlů Gottů je víc – vsadím se, že znám jednoho Káju Gotta, kterého neznáte. A tenhle Gott, kterého neznáte, výrazně poznamenal moje dětství.

Všechny popkulturní ikony, které vydrží být na vrcholu hory slávy aspoň tak dvě desetiletí, mají něco společného. Aby uspěly, musí se pořád, jak se krásně anglicky říká, znovu vynalézt, tedy „reinvent itselves“. Naprostý mistr v tomto ohledu byl samozřejmě David Bowie, který pravidelně jako had odhazoval své staré alter ego a převlékl se do nového. Kája v tom jede taky, hudebních stylů prošel už bůhvíkolik. Ale v jednom trumfnul dokonce i samotného Ziggyho Stardusta. On totiž měl své paralelní alter ego. To, které mohli vídat jen diváci za železnou oponou oddělené – v německy mluvící západní Evropě. Tam, kde jsem vyrůstal.

V dětství byl pro mě Goťák jedním z mnoha duchů země, ze které moji rodiče museli zdrhnout do sousedního Rakouska, a to v době, kdy jsem jako batole ještě nechápal, co vůbec nějaký Gott a nějaká popkultura je. A tak jsem spolu se sestrami vyrůstal ve Vídni, ani ne sto kilometrů od českých hranic. Pocitově ta země mých rodičů byla od Vídně ale vzdálená asi jako Měsíc. Pro nás, jako nepřátele režimu, existovala větší pravděpodobnost, že se někdy v životě podíváme na místo, kde přistála posádka Apollo 11 (nebo tedy do studia, ve kterém to přistání na Měsíci natočili, pokud chcete), než že třeba někdy navštívíme babičku v Benešově u Prahy. Československo byla jakási země legend, která prý existuje. Na cestě do emigrace nás do Vídně doprovázely bedny plné kultury: desky, audiokazety, knihy, které v sobě nesly malý mikrokosmos ztraceného světa a které zachycovaly československou kulturu do roku 1981. Po tomto roce jako kdyby tato kultura pro nás dlouho neexistovala. A tak jsme ve Vídni vyrůstali s úryvky kultury, která se na druhé straně čáry měnila, ale my jsme o té změně moc nevěděli. Karel Gott u nás pořád zpíval českou verzi El Condor Pasa a Ivan Mládek stále ještě pilotoval práškovací letadlo.

at013Gott byl vůbec takovým divným duchem mého dětství. Rodiče ho zas tak často neposlouchali, ale pamatuji si, že ho měla docela ráda moje sestra. Mě jeho hlas spíš vždycky trochu iritoval, protože se podle mě vůbec nehodí k hudbě, kterou zpívá, ale i tak jsem neodcházel z obýváku, když se na gramofonu točila nějaká Kájova deska. Karla Gotta jsme jako děti znali vlastně jen z jeho hudby. V mém světě byl Gott nadaný mladý zpěvák, který interpretuje docela pěkně různé žánry a je slyšet, že hudbě rozumí a že není jako všichni ostatní zpěváci, které jsme tehdy na Západě poslouchali, kterým šlo jen o prachy a slávu. To vše se ale jednoho dne najednou změnilo. A to, když rakouská televize do svého dětského programu nasadila Včelku Máju. Přesněji Biene Maja. Najednou se mě děti z našeho prvního ročníku základky ptaly na Karla Gotta, který pochopitelně nazpíval i německou verzi znělky. Proč prý tak divně zpívá? Proč tak divně vyslovuje? To tak v Československu mluví všichni? A já náhle zjistil, že Karel Gott měl v té době alter ego a poprvé v životě jsem slyšel pět slov, která mě poté několik let pronásledovala „Die goldene Stimme aus Prag“.

Karla totiž neznali jen moji rodiče. Aniž bych to tušil, věděli o něm i rodiče všech mých rakouských kamarádů. Dokonce spolužačka z turecké rodiny gastarbeiterů věděla, komu onen zlatý hlas patří. Jenže Gott, kterého znali oni, byl jiný od Gotta, který žil v našem gramofonu. Ten jejich byl jakýsi trapný zpěvák příšerných šlágrů, kterého milovaly babičky a kterému se všichni ostatní smáli. Kamarádům ve škole, kteří o kultuře mých rodičů samozřejmě nic nevěděli, se najednou otevřelo okno, přes které nahlíželi do země, ve které jsem se narodil. A to, co viděli, se mi moc nelíbilo. Ve škole jsem musel několik týdnů poslouchat kamarády, jak si dělají srandu z Gottova přízvuku a jak o přestávce kvičí „vír trefen hojte unzre frojndyn bíne mája“. Vzhledem k tomu, že ten stejný přízvuk měli i rodiče, moc vtipné mi to nepřipadalo. Ale ani několik týdnů trvající trápení ze strany zpívajících spolužáků mě psychicky nepřipravilo na to, co mělo přijít.

Biene Maja v televizi běžela jen pár měsíců, po ní nastoupil seriál o malém vikingovi Wickie. I tento dětský seriál má legendární znělku, a tak děti ve škole rychle zapomněly na groteskně komický přízvuk Káji a jeho tvrdou výslovnost a dlouhé samohlásky. Celkem se mi ulevilo. Zase jsem byl jedním z nich a ne reprezentantem exotické kultury, která někde za armádou chráněnou hranicí žije svým vlastním podivným životem. Ale pak mi Kája bodl kudlu do zad. V televizi totiž zahlásili, že Karel Gott vystoupí ve slavném hudebním pořadu Musikantenstadl – v západní verzi Ein Kessel Buntes. Přišlo mi to divné, protože v Musikantenstadl vystupovali přece jen ti nejhorší zástupci lidově-populární hudby: jódlující hoši z Alp anebo blonďaté holky ze severního Německa. Pokud bych měl diplomaticky popsat, kdo se na Musikantenstadl díval: ti diváci už toho hodně pamatovali – a hodně z nich si dějiny rakouských a německých zemí pamatovalo jinak, než jak si je pamatujeme dnes. A v tomto kulturním bizáru měl vystoupit Karel Gott? Ten, kterého znám z desek? Ten, o kterém mi vyprávěla máma, jak ho jednou potkala na nějakém mejdanu v Praze a který jim pomáhal ke konci párty mýt nádobí? Ten Karel přece nepatřil mezi hudební a kulturní dinosaury, tam se přece jeho hudba vůbec líbit nebude! Ale líbila… Ten večer celá naše rodina usedla u obrazovky, čekalo se na Gotta. Kája samozřejmě nevystoupil hned v úvodu, a tak jsme museli protrpět celou estrádu rakouských a německých lidových kapel, dechovek, takzvaných schlagersängerů, excentricky blonďatých lidí z německého severu, kteří ve svých baladách zpívali furt jen o moři. A pak to konečně přišlo… A nebylo to, co jsme čekali. Nebylo to vůbec pěkné. Bolelo to.

Abyste mi rozuměli: když vyrůstáte někde v cizině, tak jste jako dítě pro ostatní děti reprezentantem země vašich rodičů, aniž byste to chtěli. Jste jiní, ale jako každé dítě na světě, chcete být přesně takoví, jako jsou ostatní. A když už jste jiný, tak chcete, abyste byl jiný ve smyslu, že je cool, že jste jiný. Že jste z exotické kultury, nebo ze země, která je u moře, nebo že doma jíte exotické jídlo, na které musejí ostatní rodiny jít do restaurace, nebo že pocházíte ze země, kde se prodávají lepší hračky a všechny děti si s nimi chtějí hrát. Jenže já byl z Československa. To ve Vídni bylo asi tak exotické, jako jsou dnes Slováci v Praze. Hračky, které vezla babička, byly vyrobeny v plánovaném hospodářství. Moře tam nebylo, a i kdyby bylo, tak tam stejně nikdo nemohl cestovat. A naše jídlo dělali v každé druhé vídeňské rodině – a líp. Na tom, být z Československa, nebylo v šesti letech vůbec nic cool. Ano, později na gymplu a na vejšce jsem mohl machrovat tím, jak rodiče před emigrací chodili na výslechy a že osobně znám spoustu disidentů. Ale v šesti letech děti nezajímalo, že třeba k nám domů chodil na návštěvu Pavel Landovský (ani mě to tehdy moc nebavilo, spíš jsem se ho trochu bál).

Neměl jsem tedy nic, čím bych mohl machrovat. Když jsme se dozvěděli, že v televizi vystoupí Karel Gott, byl to pro mě jako dárek z nebe. Karel mě zachrání, zazpívá nějakou písničku z desky, kterou máme doma, všem se to bude líbit a já budu ten kluk, který se narodil ve stejné zemi jako ten skvělý zpěvák. On to tenkrát nevěděl, ale na svých ramenou nesl několik tun očekávání. Please, Karel, You’re My Only Hope! A teď zpět před televizi, ve které už běží Musikantenstadl.

Gott se na pódiu nejdřív objal s moderátorem, což mi přišlo dost divné. Když pak začala hrát hudba, měl jsem za to, že je to omyl. Takovou skladbu přece Gott nezpívá. Ale zpíval. A diváci ve studiu tleskali do rytmu a my doma před televizi bledli. Bylo nad slunce jasné, že mám pár hodin času na to, abych těžce onemocněl a druhý den nemusel do školy. Karel Gott, nositel veškeré mojí naděje, spasitel mého dětského kulturního image, byl ve skutečnosti Jidáš. Hudební kudla, kterou nám tenkrát pěkně pomalu a se širokým úsměvem vrážel do zad, byla písnička s názvem tak debilním, že mi mnoho lidí nevěří ani slovo, když jim tuto historku vyprávím. Klidně si teď odložte časopis a vygooglujte si, abyste věděli, že nelžu. Karel Gott, obklopený německými a rakouskými důchodci, zapěl píseň „Powidltaschkerl aus der schönen Tschechoslowakei“. Ano. Povidlové taštičky z krásného Československa.

Druhý den jsme desky Karla Gotta bez jediného slova zavřeli do skříně. Do školy jsem vyrazil rezignován a plně připraven na hlasitý smích a kecy kamarádů. Bylo to ale ještě horší. Místo trapných vtípků mě spolužáci jen tiše litovali. Trvalo mi pak snad deset let, než jsem byl připraven přijmout do svého života zpět českou kulturu. Babička a kamarádi občas z Prahy přivezli něco dobrého, třeba kazety Maxipsa Fíka. Určitý set-back nastal, když jsme těsně před revolucí poprvé směli s mámou na návštěvu ČSSR a já se u babičky díval na televizi. První věc, kterou jsem viděl, byl koncert Dalibora Jandy. Povidlové taštičky mi nepřipadaly tak děsivé.

Vše se obrátilo až po revoluci. Jako teenager jsem poznal Cimrmana a pak Českou sodu a dal jsem české popkultuře novou šanci. Dodnes mám tu výhodu, že se na všechno mohu dívat z odstupu a nahlas říkat věci, které možná normální Češi přiznat nemůžou. Dodnes ale při pohledu na billboard Karla Gotta vzpomínám na onen osudný večer v Rakousku, kdy mi Karel krutě ukradl můj sen. Jsou ale i horší vzpomínky. Třeba včera jsem hned vedle magistrály viděl obrovský plakát s Daliborem Jandou.

Text Jan Krčmář
Foto Otto Dlabola

Tento článek byl původně publikován ve For Men 3/2018.