(punkový táta) O fungování společnosti.

frmn

Čas od času je dobré, podívat se na způsob, jakým naše společnost funguje. Říct si, zda některé aspekty moderního světa po nás nevyžadují jistý update. Facelift. Tak například pravidla společenské etikety.

SPOLEČENSKÁ ETIKETA je divná oblast. Většina lidí se v etiketě orientuje a nijak to neprožívá. Prostě ji dostatečně znají natolik, aby při návštěvě divadla nezpůsobili přerušení představení tím, že hercům dají najevo, co si o nich doopravdy myslí, či při návštěvě tchána a tchyně nezačnou jíst svíčkovou rukou. Nejsme Anglie, kde obyvatelstvo od narození trpí panickým strachem před možným faux pas. Mají tam na tom v podstatě postavenou celou fimovou a televizní popkulturu. Každý anglický fi lm nebo seriál má zaklad v tom, že hlavní antihrdina (hrdiny tam nemají) spáchá něco, co jemu připadá strašně trapné, ale pro mimoanglické publikum to až tak trapné není. A pak tento antihrdina se vše pokouší napravit další trapností… Angličané si to dokonce nechali patentovat pod pojmem Cringe Comedy.

Když jsme u výuky cizích jazyků, naučím vás v této souvislosti velice praktické německé slovo fremdschämen – tedy vžít se do role toho, kdo se zrovna ztrapnil, a taky se zastydět. Freudovský základ všech cringe comedies najdeme v nesmyslném anglickém třídním systému. (Povšimněte si, že schválně používám slovo anglický a ne britský, protože ve Skotsku se s tím nepářou). Všechny cringe comedies se odehrávají v prostředí střední třídy. Dělnická třída nemá čas a prachy na to, stydět se za věci, které nejsou trapné. A naopak upper class je založena na tradici, že mají vždycky pravdu a nemají se za co omlouvat. No a protože nejsme Anglie, tak pro nás orientace ve společenských pravidlech znamená, že etiketu trochu umíme. Něco jsme pochytili od rodičů, něco v tanečních a možná ještě něco z časáků. Nijak zvlášť ji ale neprožíváme. Ba právě naopak – pokud narazíme na někoho, kdo je ve společenské etiketě mistrem a zná všechna pravidla, vždycky přesně ví, jak se zachovat, tak je to pro nás většinu buď diplomat, anebo trochu podivín. Anebo Ladislav Špaček. Etiketa se u nás nebere za orientační systém zajišťující, aby se párty nezvrhla v jihomoravskou ochutnávku vína. Je spíš fetišem lidí, kteří ji používají ne proto, aby nikoho neurazili, ale naopak aby všem dali najevo, že ve společenských pravidlech se vyznají lépe. To, že jsem příbor dal na talíř ve tvaru „osm hodin pětadvacet minut“ přece sakra znamená, že chci přidat přesně třicet pět procent hlavního jídla. Že to personál v této hospodě neví, je naprostý skandál.

Proboha proč?

SÁM MÁM k etiketě rozpolcený vztah. Na jedné straně mi byla vždy podezřelá. Jako přežitek doby, kdy obyvatelé nesmyslně velkých zámků už fakt nevěděli, jaké další příbory mají vynalézt ke konzumaci exotického ovoce z kolonií. Kdežto sluhové byli rádi, pokud měli na chleba. Na druhé straně, sám jsem jeden čas párkrát pravidla etikety za peníze vyučoval. Bylo to v rámci školení politického marketingu. Pro strany, kterým hrozilo, že jim voliči do sněmovny pošlou naprosté burany, které ty strany z nějakého neznámého důvodu (čti: prachy) postavili na kandidátku. Manažeři stran se báli, že by si třeba nějaký velvyslanec po volbách pozval nové poslance k sobě domů na rezidenci a jejich zástupci by tam mohli způsobit takové faux pas, že by daná země stáhla z České republiky všechny diplomaty a vyhlásila nám válku anebo přinejmenším embargo na škodovky. A tak jsem se několikrát ocitl v jedné místnosti s kandidáty na poslance, u kterých reálně hrozilo, že by k tomu velvyslanci přišli ve stejném obleku, ve kterém maturovali před třiceti lety a před třiceti kilogramy. A paní velvyslancové do ruky vrazí láhev vlastní pálenky, které se předtím na kuráž napili. Celý den jsem jim vyprávěl o etiketě. Co to je, co dělat a nedělat a jak se oblékat. Zároveň jsem se ale po každém školení cítil špinavě, že šířím nepřátelskou ideologii, která není slučitelná s hudbou, kterou poslouchám. Postupem času si člověk ale zvykne na to, že některé aspekty etikety opravdu dávají smysl a měly by se kultivovat. Ale mnoho pravidel bychom měli navždy pohřbít nebo přinejmenším upravit. V první řadě je to dress code.

PŘED DVĚMA LETY se český byznysový svět smál jedné velké poradenské firmě. Vážně tam považovali za dobrý nápad vydat tiskovou zprávu o tom, že se u nich mění dress code. Odteď prý všichni pojedou v business casual. „Časy se mění a stejně tak styl oblékání v byznysu, který se začíná citelně uvolňovat i u nás,“ uváděla tato nejmenovaná firma tenkrát. A my hned můžeme použít to německé slovo, které jsme se naučili. Jakkoli trapné bylo změnu stylu vytroubit ven do světa skrze tiskovou zprávu, tak jen to, že i velké poradenské firmy vnímají, že chodit furt v kravatě je dnes trapné, je dost silný signál změny. Za sebe bych navrhl pravidlo, že se jako společnost pomalu vykašleme na kravaty v běžném životě. Za prvé, stejně kravatu jako elegantní prvek oblečení navždy nejdřív zruinovali byznysmeni, kteří si na letišti v Tie Rack koupili rádoby vtipnou kravatu s komiksovou postavičkou. Za druhé nám za pár let stejně díky změně klimatu zbyde možná pět dnů v roce, kdy budeme moci chodit v saku s kravatou. A za třetí kravatu stejně už nikdo nebere vážně. Pokud dnes nevíte, jak se obléct elegantně a formálně, aniž byste si kolem krku uvázali kravatu, tak vám patrně ani nepomůže pravidelná četba našeho časopisu. Můj návrh na zjednodušení pravidla nošení kravaty zní: kravatu jen tehdy, když jdete potkat někoho, kdo reprezentuje celou zemi. Takže velvyslance anebo hlavy států (ovšem jen takové hlavy států, které si kravatu zaslouží a u kterých nehrozí, že by vám kravatu nebo korunovační klenoty pozvraceli).

Dělej! Už tady máš bejt 4 minuty, ty magore!

Zatímco u oblékání bychom si měli říct, že je přece jen dvacáté první století, u dvou věcí bych uvítal návrat o jedno, možná i dvě století zpět. První oblastí je vnímání času. Nástup telekomunikačních technologií náš svět nepochybně zrychlil. Ale určitě ne natolik, abychom zpanikařili v okamžiku, kdy se něco stane o půl minuty později, než se to mělo stát. Vzpomínáte si na dobu, než jsme všichni měli mobily? Dobře, mnoho čtenářů ne, ale já ano, a tyhle texty píšu já, takže ticho. A také si vzpomínám na pravidla etikety, která definovala naše chování při konfrontaci s fenoménem zpoždění. Tedy vlastně bylo jen jedno pravidlo. Pokud má někdo zpoždění, chvilku počkáme a pak odejdeme. Pokud máme zpoždění my, tak víme, že máme trochu času, než ten, kdo na nás čeká, odejde. Bylo to podle mě perfektní pravidlo, které sloužilo pro všechny možné extrémní situace. Pravidlo, které vycházelo z vědomosti, že některé věci se prostě nedají ovlivnit. A že se vždycky něco může podělat. Toto jednoduché pravidlo jsme dnes nahradili následujícím postupem pro případ zpoždění. Pokud víte, že budete mít minutu zpoždění, je naprosto nezbytné zpoždění nahlásit předem. Společně s krátkou omluvou, i když víte, že ten, s kým se máte setkat, tam možná taky ještě není. V případě, že takovou zprávu obdržíte, musíte ihned reagovat s pochopením. Anebo naopak se zprávou, že i vy máte zpoždění, to zpoždění také odhadnout, hluboce se omluvit a přidat alespoň jedno emodži. Pokud víte, že budete mít zpoždění víc než pět minut, je nutné dotyčnému zavolat, informovat ho o vaši současné poloze, předpovědět dopravní situaci, přečíst mu jízdní řád vaší linky tramvaje, hluboce se omluvit a nabídnout, že to dnes bude na vás. Pokud očekáváte, že zpoždění bude činit víc než osm minut, je naprosto nutné druhého informovat jak SMS, tak ideálně i přes WhatsApp, Messenger, Instagram Messages, zavolat do kavárny, kde se máte sejít a k omluvě rovnou poslat voucher na kafe v hodnotě pět set korun. Poté je důležité toho druhého průběžně informovat o stavu vašeho zpoždění, nejlépe live tweetovat anebo sdílet vaši aktuální polohu. Aby věděl, zda třeba má ještě čas vyřídit si telefonát nebo e-mail, na který si vzpomněl a který najednou musí urgentně zařídit, protože přece nebude jen tak čekat v kavárně a nic nedělat. To by vypadalo trapně. Pokud naopak na někoho čekáte a jste v kavárně první, je třeba, abyste druhého o tom informovali. Ideálně s informací, ve které části restaurace se nacházíte, protože ten druhý má už minutu zpoždění. Pokud se jedná o pracovní mítink, kterého se zúčastní víc lidí, je třeba toho posledního nejpozději jednu minutu po plánovaném začátku mítinku informovat, že už všichni čekáte, a zeptat se, kde je a zda na něj máte čekat. A to ideálně všichni zvlášt přes různé komunikační platformy.

Nejsem Honza.

POSLEDNÍ VĚC, na které mi v oblasti etikety záleží, je otázka oslovení a jmen. I tam by neškodilo, kdybychom se podívali na to, jak jsme to řešili dřív. Nepřeháníme to trochu? Nemám na mysli akademické tituly. Ty bychom při oslovení měli zrušit úplně. Protože, buďme upřímní, vzpomínáte si na studium? Opravdu bylo to, co jsme dělali na vysoké škole tak úžasné, že bychom na to měli odkazovat celý svůj život? Mám na mysli křestní jména a jejich používání při oslovení v e-mailech. Jako Janovi mi pravidelně chodí e-maily s oslovením „Dobrý den, Honzo“. A to i od lidí, které neznám, ale kteří chtějí v prvním e-mailu hned navodit přátelskou atmosféru. Neměl bych ani tak problém s tím, že mě někdo osloví křestním jménem. Jenže já Honza nejsem. Kdo mě zná, tak mi tak neříká. V odpovědi se vždycky podepisuji jako Jan nebo pouze J. Problém je, že pokud se u nás jmenujete Jan, ale nejste Honza, tak to nemůžete říct, aniž byste vypadal jako arogantní trotl. A v e-mailu to nejde vůbec. Jak to chcete udělat, napsat „PS: Já jsem Jan, ne Honza“? Jaké tam asi za tu větu chcete dát emodži, abyste nevyzněl jako kretén? Je to handicap určitých jmen. Miroslava by si nikdo netroufl v prvním e-mailu oslovit „Dobrý den, Slávku“, Martě by nikdo nepsal na úvod, „Dobrý den, Marti“. My Janové to máme jinak. I když, nedávno mi vyprávěla kamarádka Zuzana, že ji jedna neznámá žena v prvním e-mailu rovnou oslovila „Zuzi“. Pokud se nyní ptáte, jak tedy mám oslovit někoho, kdo je Jan a já nevím, zda je Honza, Jenda nebo Janek, tak odpověď je jednoduchá. Říkejte mu Jan. Nic nezkazíte. A tak bych chtěl jménem všech Janků, Jendů, Janů, Josků, Josefů poprosit, abychom zachovali aspoň minimální úroveň formálnosti a nepoužívali hned zdrobněliny. Jsme přece jen dospělí, a jako takoví určitě přežijeme, pokud v e-mailech nebudeme předstírat, že se známe už ze školky.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 8/2019.