(punkový táta) oblékni se, je mi zima.

kabáti web

Všechno to začalo, když jsem zjistil, že potřebuji nový kabát. A najednou jsem se v největší zimě ocitl ve světě, kde zima zdánlivě není a nikdy nebude a kde se ode mě bude očekávat, že budu muset kvůli stylu překročit hranici, kterou překročit nechci.

KDYŽ MI BYLO ŠESTNÁCT, předal mi otec dvě věci: jeho staré rolexy, na které si musel hodně dlouho šetřit, a zimní kabát. Rolexy jsem nejdřív dva roky nenosil, protože mi bylo trapné nosit na gymplu rolexy. A když jsem se v devatenácti rozhodl, že je nosit budu, hned mi je někdo na dovolené ve Španělsku ukradl. Ten kabát jsem však měl hodně dlouho. Byl to britský námořnický kabát, duffle coat z druhé světové války, z velbloudí srsti. Podobný má na sobě Major Calloway ve filmu Třetí muž. Nejteplejší kabát, který jsem kdy měl, nosil jsem ho, jakmile spadly teploty pod deset stupňů, a to i přesto, že vážil pocitově dvacet kilo. Knoflíky ze dřeva, které šlo zapnout až pod krk, aby námořníkům náhodou nekápla ledová voda Severního moře na záda, když zrovna honili německou loď Bismarck.

OD TÉ DOBY však trpím fenoménem, kterému se říká konfirmační zkreslení. Začal jsem na ulici potkávat muže v zimních kabátech s obrovským výstřihem, všude kolem sebe. A začal jsem si všímat, jak ho nosí: bez šály a bez kravaty. Každý den jsem viděl alespoň tři chlapy, většinou do třiceti let, se zimním kabátem, pod tím sako a košile, u které první tři knoflíky byly rozepnuté. V minusových stupních. A ani pořádná srst na prsou je nehřála, protože tu měli samozřejmě čerstvě oholenou.

CESTOU DOMŮ jsem si vzpomněl na kamaráda, který mi už před mnoha lety říkal, že nikdy nenosí šálu, protože jeho strýček mu kdysi poradil, že pokud nenosíš šálu, tak nebudeš nikdy nemocný, protože prostě nenastydneš. A tak ten kamarád dodnes nenosí šálu. Se svým protišálovým postojem je tedy chodícím protikladem francouzské filozofi e „šála vždycky a všude“ – v létě aspoň nějaký šátek kolem krku, a i když se jde jen rychle vedle do trafiky pro gitanesky, tak minimálně v černém roláku, protože krk nikomu neukazuj.

PAK TO S TÍM konfirmačním zkreslením šlo rychle. Začal jsem všudem kolem sebe vídat mladé chlapy nejen bez šály, ale i lidi, kteří byli na počasí jednoduše nedostatečně oblečeni. Bez rukavic, bez čepic, kalhoty správně stylově ohrnuté nebo rovnou kratší. Jenže k tomu neměli na sobě zářivé podkolenky, ale tenké, nízké ponožky, které nebyly v botách vidět. Jo, a boty samozřejmě žádné teplé či s teplou vložkou, ale letní kecky à la Converse Low Top se sníženou podrážkou. Vážně. Ano, říkáte si jistě, že když píšu pro fashion časopis, měl bych možná vědět, že tohle teď zrovna frčí, ale přísahám, že jsem nevěděl, jak moc je tato nemoc rozšířená.

TYPOVĚ TO BYLI vždy módní trendsetteři, ironicky s plnovousem vypůjčeným od severoamerických dřevorubců, kteří by v yukonské zimě rozhodně bez pořádných bot nepřežili. Ještě víc ironické je, že tito polonazí lidé bez čepice patří ke skupině, která v létě v pětatřiceti stupních všude chodí s pletenou stylovou čepicí, jen aby ji pak sundala, jakmile začne být zima. Při návštěvě známého letenského trendy baru Kobra jsem během chvilky napočítal devět mužů a žen, kteří v narvaném podniku, ve kterém mi bylo vedro v tričku, ani na vteřinu nesundali tlustou pletenou čepici. Tu si pak pravděpodobně sundali, když si šli ven před bar do minus osmi stupňů na cígo.

NO A CO, ŘÍKÁTE SI, asi jsou prostě otužilí, tak to je snad jen dobře, ne? Abychom si rozuměli: rozhodně nemám nic proti otužování. Sám se již několik let sprchuji pouze ledovou vodou, i v největší zimě. Poradil mi to kdysi jeden doktor, že to prý může zvýšit plodnost (fungovalo to a i díky tomu se tato série článků jmenuje Punkový táta a ne Punkáč). Doma i v zimě sotva topíme a každý rok tím naštvu dodavatele plynu. Dokonce i pod nulou do práce jezdím pokud možno na kole. Ale je rozdíl v tom, zda chodím i v zimě třeba trochu méně teple oblečený, abych se otužoval, a zda v minus šesti chodím bez ponožek v letních botách.

KONFIRMAČNÍ ZKRESLENÍ mě pronásledovalo až domů. Přemýšlel jsem o kabátech a nahé kůži v zimě, když jsem oblékal čtyřletého syna na hřiště. Hlavně ať mu není zima, ale ať mu pak taky není vedro – až bude běhat z houpačky na prolézačku jako maniak. Přemýšlel jsem, zda nezačnu syna oblékat tak, aby si do dospělosti zvykl na trend odhalené kůže v zimě. Třeba, že mu na hřišti na půl hodiny seberu rukavice nebo čepici. Když jsme nakonec na hřiště dorazili, nechtělo se mi věřit vlastním očím. Uprostřed dětí oblečených jako na Everest si hrál asi tříletý kluk a snad roční holka. Bez čepice. Bez rukavic. Bez šály. S polootevřenou bundou. Očividně sourozenci. „Ty určitě oblékal tatínek,“ rýpla si do rodičovského selhání cizí maminka. Ukázalo se, že měla pravdu. Děti v jeden okamžik běžely k jedné lavičce, na které seděl mladý pán s plnovousem, dřevorubeckou košilí, která byla vidět přes otevřenou zimní bundu. Bez rukavic, bez čepice, bez šály. Zajímavé, říkal jsem si, hipsteři své děti vystavují stejnému společenskému tlaku už odmala. Pak ale pán na děti promluvil anglicky a z kontextu bylo rychle poznat, že není hipster, ale Kanaďan, tedy on mohl být klidně jak hipster, tak Kanaďan, nicméně jeho rozhodnutí dětem v nula stupních oblékat rukavice pravděpodobně vycházelo spíš ze skutečnosti, že je Kanaďan a on a děti jsou zvyklé na jiné teploty.

ŘEKL JSEM SI, že toho kdyby potkala moje máma, osobně by mu ty děti unesla, aby je mohla pořádně obléct. Je z té generace babiček, které dítě nejraději oblékají asi tak, jako kdyby bylo členem Amundsenovy expedice na jižní pól. Takže tílko, tričko s krátkým, přes to tričko s dlouhým, teplý svetr, tlustá bunda, šála, dvě čepice, rukavice a bunda zavřená tak, že z obličeje lze vidět jen oči. Ona naprosto vážně používá větu: „Obleč se, je mi zima!“ U mámy je to logické, je to reakce na vlastní dětství a podvědomá touha rebelovat proti mé babičce, která zas zimu milovala a měla doma takovou zimu, že když jsme ji třeba navštívili v lednu, tak topila v kamnech v kuchyni a nikde jinde. Když jsme museli na záchod, tak jsme se báli, že se už nevrátíme, a chodili se ohřát ven na zahradu. Takže moje máma zase překompenzuje, a když obléká syna, tak vypadá jako Kenny ze South Parku. Konfl ikt nastal, když syn byl poprvé nastydlý a doktorka řekla přesný opak toho, co jsme v dětství zažili my: žádný teplý, příjemný pokoj. Ne, ne, pěkně pod deku a otevřít okno, co nejvíc na čerstvý vzduch, i když je zrovna únor.

„ASPOŇ NEBUDOU tak často nemocní,“ zaslechl jsem další z maminek, které nechápavě zíraly na podle nich polonahé kanadské děti. Jenže realita je bohužel jiná. Před časem jsem četl článek o nastydnutí, který citoval jednu dost drastickou, britskou studii z poloviny 20. století. Vědci zabývající se nachlazením rozdělili dobrovolníky do dvou skupin. První skupinu nechali čekat ve vyhřáté místnosti. Dobrovolníci ve druhé skupině to měli trochu horší. Nejdřív se museli vykoupat ve studené vodě, poté mokří a zmrzlí museli čekat půl hodiny ve studené chodbě. A když se konečně mohli obléct, byli nuceni vydržet ještě několik hodin v mokrých ponožkách. Smyslem bylo zjistit, o kolik podchlazení a týraní lidé měli větší riziko nakazit se nachlazením než zhýčkaní účastníci. Překvapivě se ukázalo, že žádný rozdíl neexistoval. Chudáci trpěli marně. Dodneška jsme se ale nezbavili představy, že se ubráníme virům, pokud jsme buď výborně teple oblečeni a v zimě si uvaříme desetkrát denně čaj z čerstvého zázvoru s biocitronem a manuka medem z Nového Zélandu, nebo pokud se raději celou zimu neoblečeme pořádně.

VRÁTIL JSEM SE z hřiště a celou dobu vzpomínal na svůj starý kabát. Jako ten úředník u Gogola, co mu ho ukradli a on pak zemřel. Žena si doma všimla, že mám jakousi melancholickou náladu, nebo tedy aspoň melancholičtější než obvykle, když se večer v zimě vracím domů. Svěřil jsem se jí s problémem, že nejenže nemohu najít náhradu za kabát, který skoro už dvacet let nemám, ale že je na nás muže vyvíjen celospolečensko-módní tlak, abychom kvůli stylu a fashion mrzli, a že je to nespravedlivé. Moje žena, na jejíž jméno si teď zrovna nemohu vzpomenout, se mi začala smát a pak mi naštvaně sdělila, ať si laskavě uvědomím, jak to má ona jako žena celý život. Zda si myslím, že ženy baví chodit v zimě v sukni a punčochách nebo v šatech anebo třeba i v létě na dlažbě v podpatcích. Pro moje utrpení tedy neměla vůbec pochopení a šla se věnovat jiným věcem. Já zůstal stát v předsíni, ve starém kabátě, sám. A vzpomněl jsem si na stand-up skotského komika Billyho Connollyho: stěžuje si ženě, že po prohlídce prostaty se cítil nějak divně, protože mu někdo vkročil do jeho těla. Tomu se taky žena jen vysmála a připomněla mu, že to máme o dost lepší než ony.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 1/2019.