(punkový táta) Už to není jen dovolená.

punkovy tata POUZIT

Během dovolené s manželkou a synem mi to došlo. Nejsem na dovolené, ale – na rodinné dovolené. A to je sakra rozdíl.

TO, ŽE EXISTUJE rozdíl mezi dovolenou a rodinnou dovolenou, jsem poprvé zjistil o letošní dovolené ve Slovinsku. Tady je manuál pro všechny z vás, které to teprve čeká. Budete ho potřebovat.

1. ZRCADLO

Do určitého věku je dítě – ze začátku miminko a batole – jen živým zavazadlem navíc, které na své dovolené taháte s sebou. Ano, nějakým způsobem mu dovolenou trochu přizpůsobíte, ale spíš v operativní úrovni. Děláte víc přestávek. Booknete si možná hotel, ne apartmán, abyste na dovolené měli někoho jiného, kdo za vás ráno udělá snídani. Taháte s sebou plenky, krémy, kočárek, hračky, plyšáky, nádobu na umělé mléko a celý kufr dalších, pro normální rodičovský život nezbytných pomůcek. Jen proto, abyste pak na pláži v Řecku viděli skupinu uprchlíků, mezi nimiž jsou i matky se stejně starými dětmi, a ti s sebou nemají ani náhradní vodu – a říkáte si, oukej, tak možná lze cestovat i bez pátého náhradního dudlíku a šestého plyšáka. Ale program dovolené zůstane v podstatě stejný, jen holt máte s sebou to děcko. To stejně často spí a vy si zatím děláte svoje. Prostě do vody nechodíte spolu, protože jeden z vás hlídá dítě, ale to je vlastně všechno. Večer nechodíte brutálně pařit, ale na to stejně nemáte chuť, ovšem klidně jdete večer v hotelu na bar nebo do kavárny vedle apartmánu, zapnete chůvičku a dáte si pár skleniček. Když se vám už nechce být na pláži, tak se zvednete a odjedete na výlet, zatímco ta rodina s většími dětmi vedle vás zůstane celý den na pláži, aby se děti čvachtaly. V hotelovém baru si povídáte o normálních věcech, občas mkrnete na chůvičku, zatímco rodiče vedle vás mluví celý večer s dětmi o škole, o hračkách, stále něco dětem vysvětlují a pak jdou všichni spolu v deset spát.

A PAK SE VÁM STANE, že na výletě ve slovinských horách potkáte holandskou rodinu, matka, otec a asi čtyřletý syn, a je to, jako by vás někdo praštil do ksichtu zrcadlem o rozměru 200 x 100cm, aby vám hned poté to stejné zrcadlo nastavil. „Do prdele, to jsem přece já. Jsem na rodinné dovolené.“ Na dovolené, kde dítě nevyžaduje malé kosmetické změny programu, ale tvoří s vámi program. Na dovolené, kde devadesát procent diskusí během dne jsou mezi vámi a synem. Kde se rozhodujete, do které ze slovinských jeskyň jet, a nakonec zvolíte tu, která je dál od vás a je dražší, ale je v ní malý vláček a synek miluje vláčky. A kde plánujete výlety ne podle toho, kolik kilometrů zvládnete nést dítě v krosně anebo kolik hodin umíte tlačit kočárek, ale podle toho, kolik dítě ujde. Rodinná dovolená. A na této mé první rodinné dovolené bylo víc věcí, které jsem pochopil, které mi došly anebo kterých jsem si prostě všiml.

Bildschirmfoto 2019-08-05 um 21.00.112. KEMP

Není to už miminko, v některých ubytováních už za něj něco platíme. Takže si dovolenou fi nančně zoptimalizujme tím, že budeme polovinu času v kempech, abychom to pak mohli utratit za lepší jídlo. Kempy jsou fascinující mikrokosmos. Na rodinné dovolené se na ně najednou díváte skrz naprosto jiné brýle než dřív. Lidem, kteří cestují napříč Evropou v karavanu, mají s sebou celé kempinkové vybavení bytu a půl dne sedí pod plachtou před mikrobusem, se už nesmějete, ale zavidíte. Nezajímá vás, jaké v bufetu točí pivo a kdy zavírají, ale od kolika ráno tam můžete koupit kakao. Přemýšlíte, co je horší: stan, který není pořádně napnutý a při dešti zmoknete, anebo dítě, které si pádem přes lana při noční expedici na záchod rozbije hubu.

V KEMPU ZLATOROG na Bohinjském jezeře jsem si splnil takový tajný sen, který jsem měl už skoro dvacet let: konečně jsem se stal jedním z těch fotrů, kteří stojí večer v outdoor koupelně kempu vedle sebe a holí se. Z mně stále neznámého důvodu jsem to viděl jako část dospívání. Kdo se nikdy v dospělosti neholil v kempu vedle dalších chlapů a neužil si ten absolutní a krátký klid, ten zen, který přináší soustředěný a opakovaný pohyb břitvou po kůži, ten nežil. Kdo se neprošel ve vlastně trochu špinavých hadrech a v zablácených sandálech po kempu s pocitem naprosté čistoty a svěžesti v obličeji, ten neví, o čem je život. Zároveň, pokud jste politicky uvědomělý člověk, tak v kempu spatříte zajímavou sociální dynamiku. A to na geografi cky jasně defi novaném a ohraničeném území totální anarchii opírající se o vágní pravidla nalepená po záchodech a v recepci kempu. Kdo je trochu aktivisticky založený člověk, ten rychle pozná, že těch pravidel je naprostý nedostatek. A v hlavě si tvoříte vlastní pravidla, která byste chtěl implementovat. Zde je několik mých pravidel pro mírové soužití lidí v kempu.

ZAČNU IHNED kontroverzním tématem. Zakázal bych totiž do kempu přístup rodinám cestujícím s batolaty. Jsou prostě problém. Razím pravidlo, že pokud je ve vašem vlastnictví živočich vydávající pravidelně v noci zvuky o hlasitosti malého letadla a frekvence obzvlášť rezavé motorové pily, tak by se mezi vámi a okolním světem v nočních a ranních hodinách měl nacházet stavební materiál o minimální šířce 8 centimetrů. Nikoli pouze záclona. Chápeme vás, zažili jsme to, zažijeme to znovu, ale jeďte do apartmánu. Anebo do karavanu. Z kempu bych, po pozorování mladé paní při objednávání snídaně, bez varování také vyhodil kohokoli, kdo v bufáči – ve kterém můžete být rádi, že mají aspoň instantní kávu a dva druhy čaje a čisté příbory – objedná kteroukoli z následujících položek: fl at white, yerba mate, macha, chai latte, IPA či cold brew.

V kempu si vytvoříte během několika minut vlastní interní systém včasného varování, jakmile slyšíte jeden z následujících zvuků: Kapka deště. Nádech malého dítěte, které se zrovna připravuje, že nadechnutý zvuk z plic za vteřinu pustí do světa spolu s výkřikem, který jinak známe jen ze záběrů, jež v jatkách natáčejí ochránci zvířat. Ladění kytary ve vedlejším stanu večer. Anebo jakékoli slovo v češtině. Není totiž nic horšího než Češi v kempech v zahraničí. Anebo aspoň Češi, kteří kemp znají především z domova a tam hlavně kempy podél Vltavy. Ti si často z mně neznámého důvodu nevšimnou, že už nejsou ve Zlaté Koruně anebo v kempu u Krumlova, ale třeba v kempu ve Slovinsku, kde devadesát procent obsazenstva netvoří fanaticky ožralá vodácká hovada, ale holandské rodiny s dětmi a karavany a francouzští důchodci. Nevšimnou si při nočním návratu do kempu, že z žádného stanu či karavanu není slyšet jiný zvuk než pravidelné dýchání hluboce spících osob. A pak Češi vytáhnou kytaru a tuzemák, který si přivezli z domova a který tedy už není tuzemák, ale cizinec. A následují příklad prezidenta České republiky a svou vlast reprezentují tak dobře, že pokud vyšleme do zahraničí víc takových lidí, tak si nemusíme za pár let dělat starosti se stoupajícím názvem způsobeným nárůstem počtu turistů v Airbnb.

TÉMATU ČESKÉ TRADICE zpívání kolem táboráku a v kempu s kytarou se snad budu moci věnovat ještě někdy jindy dopodrobna. Prozatím bych se chtěl jen zeptat, proč sakra všichni stále ještě spolu s kytarou vytáhnou zpěvník a šanon not a textů, když to kurva zpíváte furt dokola, to už snad umíte nazpaměť, ne? A jen ve stručnosti bych chtěl českému národu vyřídit, že je načase přestat zpívat písničky z komunistické doby, kterou skoro nikdo ze zpívajících nezažil, že Nohavica a Kryl jsou massively overrated, že je načase naučit se zápaďácké pecky z posledních dvaceti třiceti let, a že kdo v kempu ruší noční klid tím, že zpívá „dokud se zpívá, ještě se neumřelo“, tak ten sice zpívá, ale duševně je již dávno po smrti.

S TÍM SPOJENÁ je další lekce, kterou jsem se v kempu naučil: bez výhrůžky sankcí ničeho nedosáhneme. Když jsem se tedy vydal ze spacáku k bandě Čechů, sedících a ležících v pergole v kempu mezi láhvemi tuzemáku a sklepmistra a plechovkami gambáče, které si přivezli, a slušně je poprosil, zda by nemohli přestat hrát, protože už je půlnoc a celý kemp spí, tak se jen smáli. Když stejnou prosbu vyjádřila polská paní z vedlejšího karavanu, reagovala banda Čechů stejným smíchem. Když pak přišel se stejným návhrem majitel a správce kempu, přestali hrát na pět minut, a když byl opět daleko od nich, tak se ozval Severní vítr. Kytaru zabalili teprve asi o hodinu později, když jsem na ně zařval. A sami řvát přestali teprve asi za další dvě hodiny, když jsem na ně znova zařval, že tady nejsou na Vltavě. Konečně situaci vyřešil správce kempu, který druhý večer, kdy se situace začala opakovat, zahrozil, že je ihned vyhodí z kempu nebo zavolá cajty, pokud nedají pokoj. Jak se řekne „nepřizpůsobiví“ a „slušní lidé“ slovinsky?

3. METAL

Opět jsem zjistil, že mám rád metalisty. Vzpomněl jsem si na to v malinkém městečku Tolmin na řece Soči. Do této malebné obce, která čítá sotva tři a půl tisíce obyvatel, jsme si udělali výlet, abychom navštívili nedaleká koryta řeky Zadlaščica. Ještě před městem jsme potkali několik mladých lidí s dlouhými vlasy a kozími bradkami a tričky kapel typu Cannibal Corpse či At the Gates (ano, mám trochu metal street cred z doby, kdy mi bylo osmnáct). K tomu těžké kožené boty. Wow, řekl jsem si, místní metalová omladina. Po chvilce už jsem si říkal, že té omladiny je nějak hodně, protože metalistů jsme potkali dalších asi sto. A pak velký billboard „Metal Days Tolmin“. Ano, v obci o 3500 obyvatelích se již několik let koná masivní metalfest. Z trička jednoho z účastníků jsem pochopil, že ten den měli vystoupit Judas Priest. Fakt. Trochu jsme se počtu metalistů zalekli, chtěli jsme přece jen spíš klidnou rodinnou dovolenou a ten den klidnou procházku po národním parku. „Neboj, metalisté do národního parku nepůjdou, místní fl óra a fauna se neslučují s jejich lifestylem,“ ujistil jsem ženu. Omyl. Celé údolí řeky bylo plné metalistů, mnoho z nich přímo v řece. To mimochodem nebylo vůbec na škodu, protože ten den bylo asi 33 stupňů a metalisté se v černých tričkách a kožených botách docela potili. I tak se ale opět ověřilo něco, co málokdo na první pohled pochopí. Metalisté jsou totiž strašně hodní. Pouštěli nás, když jsme potřebovali projít, zdravili, smáli se na našeho synka. Pozdravil i hoch s čírem na hlavě, který vypadal, jako by předtím šel do obchodu s kostýmy a požadoval „něco na pankáče,prosím“. Jeho styl včetně trika Never Mind the Bollocks byl absolutně vzorový. Mimochodem, když jsem u tématu módy, opět se ověřila tato silná slabost všech metalistů. Ať už jsou hodní, milí a vtipní, tak prostě nejsou cool. Dokonce ani metalisté z Francie, tedy příslušníci nejvíc cool národa na světě, kteří si přisedli k nám, vypadali příšerně. Ani z chlupů na prsou vyholený trojzubec jednoho z nich rozhodně nic nezachránil.

4. KNOFLÍKY

Rád bych tento článek ukončil něčím pozitivním. Něčím, co třeba mladším čtenářům dodá určitou naději o krásné budoucnosti. Takže: zjistil jsem, že každé tři roky po třicítce se o jeden zvyšuje počet knofl íků, které na dovolené v létě můžete nechat rozepnuté. A přitom se stále cítit normálně. Já už teď můžu stát před zrcadlem při 35 stupních, otevřít třetí knofl ík od košile, podívat se na sebe a říct si „cajk“. V padesáti budu chodit nahoře bez.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 9/2018.