(punkový táta) Valentýna zrušit. Bez náhrady.

valentyn

Jsou okamžiky v rané, panenské fázi každého vztahu, kdy člověk, do kterého jste zamilovaný, udělá něco, co vás překvapí. Až si pro sebe řeknete: „Ta je dobrá, tu si vem.“ Já to zažil kdysi dávno zkraje února, píše Punkový táta ve svém valentýnském speciálu.

Než vám prozradím, který zážitek se svého osobního života mám na mysli, dovolte mi krátkou odbočku – jen abychom si dobře rozuměli. Potřebuji nejdřív nasadit určitou narativní laťku, aby bylo jasné, jak moc důležitá ta moje osobní únorová revoluce tenkrát byla. Takže odbočuji: Před dvěma měsíci jsem měl návštěvu kamaráda ze zahraničí. Přijel na víkend do Prahy se svou novou přítelkyní a docela dlouho jsme se neviděli. Šli jsme spolu na pivo. A já měl celou cestu do hospody obavu, zda jeho nová holka nebude naštvaná. Se svým klukem je ve vánoční Praze a musí s nějakým cizím pánem do hospody. Místo toho, aby romanticky brouzdali po vánočních trzích a cpali se tradičním, staročeským trdelníkem (o kterém si matně pamatuji, že jsme ho jako děti jedli v osmdesátých letech u Balatonu, ale budiž). Místo toho byla naprosto v pohodě. Chápala, že dvě hodiny v hospodě přežije. A když pak šla sama na bar pro piva pro mě a kamaráda, podíval jsem se na něj a řekl mu: „Tu si vem!“ Takže tak nějak důležitá byla pro mě scénka, která se odehrála před víc než deseti lety.

S mou ženou, jejíž jméno si teď nevybavuji, jsem tenkrát chodil docela krátce. Pořád jsme se ve vztahu v mnoha ohledech oťukávali. Jaký má kdo vkus na filmy, na hudbu, politické názory, prostě všechny aspekty života, o kterých si před třicítkou myslíte, že jsou pro vztah důležité. Jen abyste o deset let později zjistili, že nejsou. Protože vlastně jde jen o to, zda se máte rádi. Tehdy to vypadalo, že je všechno na správné cestě. Chodila na stejné filmy jako já. Neměla nějaké velké námitky proti hudbě, kterou jsem poslouchal. A obecně se zdálo, že i politicky budeme docela hodně blízko u sebe. Pak ale přišel okamžik, který mě příjemně překvapil. Začátkem února (kdy mám mimochodem narozeniny, takže pokud mi něco chcete poslat, tak adresu časopisu najdete v tiráži) jsem opatrně začal šlapat okolo jedné potenciální nášlapné miny. Po špičkách jsem oťukával jednu otázku, abych zjistil názor mé dnes již ženy. „Cože?! Ne, na Valentýna rozhodně nic nechci, taková blbost, pch! Nic mi nekupuj, to je nesmysl, nic nechci, hlavně nic romantického neudělej!“ Vykřikla na mě vyděšeně a nahlas se smála. A já věděl, že tohle bude dobrý vztah. Od té doby mi to několikrát potvrdila, když jsem zjistil, že na některé věci má nečekaně stejný názor jako já. Například když žila v Bruselu, já ji jel na víkend navštívit, venku bylo typicky belgicky hnusně a ona navrhla, zda se nemůžeme celý víkend dívat na The Wire. To jsem si řekl: „Tu si vezmu a budu s ní mít děti.“ Anebo když jsme byli s naším synem v Maďarsku a ona navrhla, abychom si na megaturistickém trhu ve městě Székesfehérvár nedaleko Balatonu klidně koupili ten jejich kürtőskalács. Který je vlastně úplně stejný jako staročeský trdelník, ale větší a lepší… a když tak o tom přemýšlím, kdy se u nás poprvé ten trdelník vůbec objevil?

Ale zpět k tématu. Měl jsem prostě radost z toho, že moje dlouhodobá spolubydlící (čti: žena) má stejný názor na jeden z nejhloupějších kulturních importů jako já. Valentýna zrušit. Bez náhrady. A než si řeknete, že jsem jen další z řady těch, kteří pouze brojí proti všemu, co k nám přichází ze západu nebo dokonce z Ameriky, a bojím se, abychom tady za pět let nemluvili všichni anglicky, tak vás mohu uklidnit – není tomu tak. V mnoha věcech si dokonce myslím, že tu máme málo věcí, které bychom měli z angloamerického světa importovat, a sice hned. Třeba mýtné v centru jako v Londýně, k tomu bych velkou část české hudby nahradil tou anglickymluvící. Místo Nohavici klidně Dylana, místo Lucie radostně Oasis, Kryla už prosím nikdy nehrát. Ale Valentýna si mohou nechat, stejně jako školní masakry a Halloween.

Ze všech importovaných svátků je to ten, u kterého si pokaždé říkám, proč jsou někteří dospělí lidé tak hloupí. Na Halloween se mohou aspoň vymluvit, že to dělají kvůli dětem. A ti mají objektivně radost, když jim dáte sladkosti a mohou se převléct za piráta. Ale na Valentýna každoročně absolvují dospělí lidé – kteří jsou oprávněni volit a řídit osobní automobil – dobrovolně umělé martyrium. O kterém před dvaceti lety ani ještě nevěděli, že vůbec existuje. Buďme upřímní: Valentýn je výmluva, abychom se zbytek roku nemuseli snažit být romantičtí. Abychom si to mohli odškrtnout. Proto mi asi vadí nejvíc. Někdy došlo k jakémusi tajnému social contractu mezi lidmi a reklamním průmyslem. Ten nám řekl – „uděláme jednou za rok pseudosvátek, kdy vy budete utrácet za stejné věci víc peněz a my můžeme vydat speciální edice a naplnit časopisy inzercí, a vy za to nemusíte být spontánní a romantičtí celý rok a máte to za pár hodin za sebou, tak co, plácneme si?“ Tak jsme si tedy plácli. A hned se začali chovat, jako bychom to slavili už stovky let.

Dospělé ženy si nárokují, že jejich partneři přece musí splnit všechny úkoly, které chlapi na Valentýna splnit musí. A dospělí chlapové pak machrují, že jsou strašně romantičtí a připadají si jako herkulové. Přitom neudělali nic jiného, než že v předem daný den donesli ženě kytku z květinářštví. Ze kterého na ně už dva týdny předtím řval obrovský plakát, že pokud přijdou čtrnáctého února domu bez kytky, tak je větší šance, že jim žena odpustí, pokud přijdou domů s milenkou. Ve druhé ruce mají čokoládu, na kterou si vzpomněli v Bille, když jim žena poslala zprávu, ať se cestou domů ještě rychle staví pro mléko, pečivo a tuňáka v plechovce. A oni na pokladně, když už skoro byli na řadě, zahlédli obrovské balení čokolády, ve kterém jsou ty stejné čokoládové bonbony, které nikdy nekupují. Ale tentokrát jsou v krabici uspořádané ne do čtyř řad po pěti kusech, ale ve tvaru srdce a dvakrát tak drahé. A oni pro to rychle sáhli, ale vzali ty čokolády, které jsou nejblíž pokladně, i když třeba o metr dál jsou lepší čokolády, ale oni by kvůli tomu přišli o své místo ve frontě na pokladnu. A pak si hned řeknou, že paní na pokladně pozná, že koupili srdíčkovou krabici na Valentýna. A tak pronese: „Jé, vy jste ale dobrý manžel, žena vás letos určitě neopustí.“ Ale ona se místo toho jen zeptá, zda mají Billa kartu a zda sbírají samolepky.

A to jsem se ještě ani nedostal k nejhorší části Valentýna, a sice večeři. Když tedy konečně dorazí babysitterka, která si tento večer z naprosto záhadného důvodu řekne o dvojnásobnou hodinovou sazbu a je úplně vysmátá. A když se děti zeptaly, kam jdete, zda máte třeba výročí svatby nebo výročí dne, kdy jste spolu začali chodit a vy musíte odpovědět, že ne, že jdete na romantickou večeři, protože vám to řekl cizí člověk, tak můžete konečně vyrazit do zimy. Protože, nezapomeňte, že je polovina února. My jsme ve střední Evropě a průměrná teplota ve večerních hodinách čtrnáctého února v Čechách je –0,4 stupňů Celsia. Vyrazit do zimy a skrz zimu do restaurace, kterou jste museli objednat asi tak měsíc předem, přestože je třeba úterý a personál se na telefonu tvářil hrozně důležitě, že máte být rádi, že vůbec nějaké místo našli, kam vás posadí, abyste si objednal ze speciálního valentýnského meníčka. To je všude stejné a snad každý šéfkuchař měl stejný nápad, a sice narvat do předem objednaného jednoho degustačního menu (protože spontánně á la carte objednávají na Valentýna jen loseři) co nejvíc přírodních afrodiziak, která si dva dny předtím vygooglovali. A tak vám postupně naservírují, pěkně podle abecedy seznamu na Googlu, avokádové pyré, banánovo-bazalkovou polévku, další podobné nesmysly a pak samozřejmě slávky. To do sebe narvete a zapijete nějakým rosé, protože – you know, pink, like love… Přitom pozorujete, že u každého jiného stolu sedí stejní lidé jako vy, takže nejste v ničem unikátní a originální. Všichni se mají stejně dobře jako vy, a tedy váš partner neprožívá zas tak nic mimořádného. A pak jdete naprosto zklamaní a přecpaní domů. A zjistíte, že jste si raději měli udělat romantickou, spontánní procházku a třeba znovu objevit centrum svého města, kam kvůli turistům už ani nechodíte, ale které je čas od času krásné, a mohli jste si třeba zahrát na turisty a koupit si teplý kürtőskalács, což je podle Wikipedie „a spit cake specific to Hungary and Hungarian-speaking regions in Romania, more predominantly the Székely Land“, a je dost podezřelé, že tato stránka na Wikipedii nemá český překlad. (hashtag: trdelníkové spiknutí.)

O tom já samozřejmě nic nevím. Nikdy jsem Valentýna neslavil. Takže veškerý tento výbuch emocí je projekce toho, co každoročně pozoruji, když jdu do Billy nebo okolo restaurací. Je možné, že lidé Valentýna opravdu slaví tak, jak byl původně myšlen. A sice jako vzpomínka na antického svatého Valentýna, který tajně oddával křesťany v Římě. Než ho za to popravili a on se podle legendy rozloučil v dopise s dcerou jednoho soudce, která byla slepá, ale on jí vrátil zrak, a v tom dopise se podepsal jako Tvůj Valentýn. Nevím sice, proč bychom měli naše děti nutit, aby jako v amerických sitcomech nosily ostatním dětem pohlednice se stejným věnováním, jako svatý Valentýn poslal před svou popravou. Nevím co vy, ale mně se to zdá fakt morbidní a docela hodně goth. A pokud tedy chceme Valentýna slavit tak, aby to mělo historicky smysl, tak to aspoň udělejme správně: budeme se scházet potají, aby nás nikdo neviděl. A protože dnes je křesťanství mainstream, tak abychom si připomněli, jaké to bylo pro svatého Valentýna přiznat svou víru, aniž by ho lidé chtěli zabít, můžeme tedy mluvit třeba arabsky. Anebo se na to vykašleme a budeme romantičtí kdykoli jindy, spontánně, ale autenticky. Místo toho, abychom všichni dělali to stejné, tak budeme dělat to, co máme opravdu oba rádi. Třeba se celý víkend dívat na The Wire. Nebo Sopranos. Nebo všechny Kmotry za sebou. (Těch víkendů v Bruselu bylo víc a počasí je tam hnusné skoro pořád).

Text: Jan Krčmář
Ilustrace: Richard Fischer