(punkový táta) Welcome to the 8.29 crew.

punkovy tata POUZIT

Když jsme děti, veškerá rozhodnutí za nás dělají jiní – dospělí, kteří toho vědí víc než my. Každým rokem pak postupně bereme svůj život do vlastních rukou. A jednoho dne za nás potom začne rozhodovat někdo, kdo neumí ani číst a psát.

V OSMDESÁTÝCH LETECH terorizovali angličtí hooligans celou Evropu. Gangům se říkalo fi rms a každá „fi rma“ měla výstižné jméno. Zlí hoši z Birmingham City si říkali Zulus, v Londýně se rvali Chelsea Headhunters s Millwall Bushwackers. Poněkud bizarní jméno nesla fi rma fanoušků z jihoanglického přístavu Portsmouth. Ti si vzhledem k lokalitě svého města museli hodně přivstat, pokud se chtěli jet poprat třeba s fanoušky v severní Anglii. Podle rychlíku do Londýna, který z Portsmouth odjížděl za tři minuty sedm ráno, si dali jméno 6.57 Crew. Já se nedávno stal členem spolku 8.29 Crew.

Bildschirmfoto 2019-09-18 um 10.27.16Ne, nenastupuji spolu s dalšími obyvateli pražské Letné do osobního vlaku číslo 9922 ze stanice Praha hlavní nádraží, který dále pokračuje do stanice Řevnice, abychom si dávali přes držku s fanoušky FK Slavoj Řevnice. Jen se ukázalo, že už skoro dva roky potkávám ráno v čase 8.29 stejnou skupinu lidí, se kterou jsem se předtím neznal. A se kterou si dnes z velké části tykám.

V půl deváté ráno totiž zavírají vrata mateřské školky, kterou navštěvuje můj už pětiletý syn. A když dorazíte později, už vás s vaším potomkem do budovy nepustí. Musíte řešit, co celý den s dítětem. A tak v 8.29 vraty školky proudí davy rodičů s dětmi, aby stihli své dítě převléct a doprovodit do třídy. A poté z budovy vypadnout dřív, než ji zamknou. Jasně, mateřská školka svá vrata sice zavírá v 8.30, ale otevírá již v sedm hodin ráno, takže by si člověk mohl říct, proč si všichni dělají takový stres, když děti mohou dát do školky třeba už dřív a nemusí pak udýchaně spěchat. To je naprosto legitimní otázka. Odpověď na ni je stejně legitimní. Zní: „To mám jako vstát dřív? Já jsem studoval vysokou školu právě proto, abych měl povolání, které mě nenutí být v práci v době, kdy je třeba v zimě ještě tma. A vůbec, nechte mě spát, jsem rád, že jsem syna naučil pustit si ráno ČT Déčko, aby nás nechal ještě hodiny dřímat.“ A proto každé pracovní ráno před bránou mateřské školky na Letné potkávám stejné obličeje. Říkám jim 8.29 Crew. Členy našeho gangu lze poznat podle toho, že každé ráno do školky spěcháme, dětem předstíráme, že si hrajeme na závody, a proto běžíme. V obličeji máme stejný provinilý výraz špatného svědomí, že jsme opět nezvládli vstát a vyrazit z domova aspoň o pět minut dřív. A pak viditelný pocit úlevy, když vidíme, že ostatní rodičové nás nenechali ve štychu a přišli opět stejně pozdě.

TÍM UŽ JSME VLASTNĚ uprostřed dnešního tématu, tedy bizarního mikrokosmu, ve kterém se najednou jako rodič ocitnete – ve školce. Pokud si myslíte, že docházka vašeho dítěte do školky změní v první řadě jeho nebo její život, tak se příšerně mýlíte. Největší dopad to bude mít na vaši vlastní životosprávu. Nejdřív samozřejmě pozitivní. V okamžiku, kdy dáte dítě do školky nebo předtím do jeslí, se uvolní značná část vašeho dne, kterou jste předtím jako rodiče strávili vymýšlením aktivit pro dítě a výchovou. To, že se někdo jiný stará aspoň pár hodin denně o vaše děcko, umožní vaší ženě či partnerce, nebo vašemu partnerovi, jít opět do práce. To zas přispěje k lepší atmosféře doma. Ano, pokud čtete mé texty pravidelně, nepřekvapí vás, že patřím k lidem, kteří by si přáli, aby páry stejného pohlaví mohly adoptovat a vychovávat děti. Nejen proto, že jsem liberální intelektuál a myslím si, že bychom měli dostat děti z děcáků. Chci, aby homosexuálové mohli adoptovat děti z fi skálních důvodů. Víte, kolik takové dítě stojí, kolik tomuto státu přispívám na DPH při nákupu plenek, vlhkých ubrousků, dětských pokrmů, hraček a zmrzlin? Proč by na tom měli být ostatní muži líp jen proto, že jsou na chlapy? Aktivistům za rovná práva dávám tuto radu zdarma: Apelujte na typickou čecháčkovskou závist. „Máte malé miminko, nemůžete spát, furt vám to doma řve, stojí vás to prachy a máte doma teď o jeden příjem méně? A vidíte ten šťastný pár stejného pohlaví, který kumuluje disponibilní příjem a každý týden jezdí na eurovíkendy do Lisabonu a na dovolenou na Fidži? Děti na ně, ať jsou na tom stejně špatně jako vy!“ To jsem ovšem trochu odbočil. Prostě se váš život zlepší, jakmile dítě začne chodit do školky. Ale velice rychle pochopíte, že to zas tak růžové není.

ZAČNE TO RANNÍM STRESEM. Pokud nemáte povolání, kvůli kterému musíte sedět v kanceláři v půl osmé ráno, je představa být někde tak brzy každý den dost děsivá. Rána jsou najednou dvakrát tak krátká, protože nemusíte vypravit jen sebe, ale ještě někoho, pro koho je koncept času prostě cizím pojmem. Ve školce pak ráno potkáte lidi zhruba vašeho věku, kteří vypadají stejně vystresovaně jako vy. Lidi, které potkáváte každý den, ale o kterých nic nevíte. Nevíte, jak se jmenují, co dělají, kolik je jim let, jakou mají rádi hudbu, jak se jmenují jejich děti. Ale stejně je potkáváte každý den, zdravíte je každý den – nejdřív jim vykáte a později nevíte, jestli už je ten správný okamžik, abyste se jim představili. Nikdo nechce být takový ten přehnaně přátelský rodič, který se chce se všemi hned skamarádit. Tak pěkně po středoevropsku raději ráno tiše pozdravíte a mlčíte. Změní se to teprve tehdy, když nastane klíčový okamžik vašeho dítěte.

Opět trochu odbočím. Před časem jsem si prohlížel album svých fotek z dětství. Jak si hraju s kamarády a jak jsme na narozeninové párty. V pozadí moji rodiče a jejich dospělí kamarádi. A pak mě to najednou trklo. Ti, o kterých jsem si celou dobu myslel, že to jsou kamarádi mých rodičů, byli doopravdy rodiče mých kamarádů! A to je dost velký rozdíl. Na vlastní kůži jsem rozdíl pocítil v den, kdy nám syn sdělil, že by si chtěl domů pozvat svého kamaráda ze školky. Nebyl to samozřejmě jeho první kamarád. Syn si hrál s dětmi mých kamarádů, sousedů, příbuzných. Když poprvé doma oznámil, že má kamarády ve školce (což šlo docela rychle, protože děti se dokážou skamarádit asi během dvou sekund), cítil jsem pocit hrdosti na svého dědice. Ale když mi oznámil, že bude chtít jednoho pozvat domů, místo hrdosti jsem cítil studený pot po zádech. Došlo mi totiž, že už nastal okamžik, kdy své kamarády nebudu vybírat já sám, ale kdy je za mě vybere syn. A on, při vší úctě, fakt neví, s kým se chci nebo nechci kamarádit! Koho mi to přivede domů? S kým budu muset nuceně „smalltalkovat“, zatímco naše děti si budou ve vedlejší místnosti hrát? Bude to rasista, islamofob, homofob, extrémní pravičák, nebo komouš?

Nakonec se ukázalo, že moje obava byla zbytečná. Jak jsem již zmínil, bydlím na pražské Letné. Otec kamaráda mého syna je samozřejmě architekt, jeho manželka návrhářka šperků. Rodiče dalších kamarádů pracují jako urbanisté nebo novináři, čtvrtina dětí má aspoň jednoho rodiče cizince, všichni jsou vlastně dost v pohodě a všichni jsou členové mé sociální bubliny. Uf. I když ta sociální homogenita naší krásné čtvrti znamená, že se kluk patrně nesetká s naprosto odlišnými názory. Nepozná jako já děti, jejichž rodiče pracovali v sámošce u pokladny a byli z jiné sociální skupiny než já. Zas tak dobrá zpráva to tedy vlastně nebyla. Když jsem se ale na hřišti po školce mohl s tatínkem nejlepšího kamaráda mého syna bavit o normálních věcech a nemusel jsem někomu, s kým budu trávit hodně času, vysvětlovat, že černoši jsou taky lidi, zas tak mi to nevadilo.

NĚCO, CO MI BYLO velice rychle jasné, je, že školka není ani tak místem, kde se dětí učí a socializují se. Je to místo, kde mezi sebou lidi tvrdě soutěží. Ne zas tak děti, ale rodičové – a od samého rána. Začne to tím, že se někteří rodiče před ostatními předvádějí, že své dítě do školky odvedli už v 8.15. V okamžiku, kdy vy tam teprve panicky spěcháte ulicemi Letné, oni už kolem vás arogantně procházejí zpátky s uspokojeným výrazem někoho, kdo má svůj život pod kontrolou lépe než vy. V šatně rodičové mezi sebou zase soutěží, čí dítě se jako první umí převléct samo. Kdo je nejrychlejší, a který rodič svému fakanovi furt ještě musí oblékat tepláky? Škodolibě se pak díváte na maminku, která svému synovi už pět minut domlouvá, ať si obuje bačkory, a on furt nic. Na besídkách, kde děti přednášejí básničky a zpívají písničky, které se naučily, se díváte na své vlastní dítě a doufáte, že to umí nejlépe. Napovím vám: Pokud máte kluka, nebude to tak. Rodiče holčiček jsou dojatí a hrdí, jak jejich dcerušky poslušně, nahlas a s krásnou výslovností recitují verše, a my, fotrové kluků, zatím hledíme s prázdným výrazem v očích na naše potomky, jak tupě stojí na místě. Vůbec nechápou, co mají dělat, občas něco tiše zahuhlají a ještě k tomu jim to očividně nevadí.

Skoro každý týden nějaké dítě slaví narozeniny. To je další soutěžní kategorie – kdo přinese do školky lepší dort na oslavu narozenin. Moje máma kupovala hotový korpus v sámošce, na něj dala smetanu a rozmrazené jahody, pak na to nalila želé a my jsme byli rádi. Pakliže dnes do školky nepřinesete dvoupatrový dort s Pikachu, tak se tam raději ani neukazujte. O Halloweenu pak rozhodně nenoste na besídku dýni, kterou jste doma vyrobili spolu s vaším dítětem a ze které je jasně poznat, co si o této slavnosti myslíte. A jestli chcete ostatním rodinám konkurovat, přineste dýně aspoň tři. Každou jinak excentricky vyzdobenou, jednu jako poctu mexickému Día de los Muertos, další ve stylu fi lmů Tima Burtona a třetí i s podvozkem a sedačkou jako z Disneyho Popelky. A až se pak vaše dítě jednoho dne rozpláče, protože mu ve školce něco nešlo anebo cosi nevyhrálo, nezapomeňte mu připomenout, že to nevadí, protože život nemá být soutěž.

P. S.: V zájmu ochrany své rodiny bych chtěl připomenout, že při psaní těchto článků se řídím pravidlem: „Never let the truth get in the way of a good story.“ Jen aby na mě někdo neposlal sociálku nebo norský Barnevernet.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 9/2019.