(punkový táta) Z druhého dítěte se nepoděláte

Punkový táta

Říká se, že „jedno dítě, žádné dítě“. Že když se vám narodí druhé dítě, tak teprve poznáte, co to je opravdový rodinný armageddon. Taky se ale říká, že z druhého dítěte se už nepoděláte. To může být uklidňující zpráva, když se doma blíží datum, kdy průměrný počet metrů čtverečních ve vlastním bytě na osobu podstatně klesne. A když už víte, že se všechno dá přežít a že to vlastně tak hrozné není. Což může být i nevýhoda.

PT-druhé dítě-2

„Neměli bychom se už konečně podívat na ta jména?“ Žena má pravdu. Termín porodu je za rohem, dítě se může kdykoli narodit a my se ještě pořádně nezamysleli nad tím, jak mu doma budeme říkat. Co doma – jaké jméno hlavně napíšeme do formuláře pro matriku. Naše společnost žije podle pravidel „name it and measure it“. A dítě se musí hned změřit a nazvat, všechny formuláře musejí být vyplněné, všechno musí mít ordnung. A tak večer uložím syna, naleju si skleničku vína a otevřu obrovskou knihu s příliš sebejistým názvem „Jak se bude vaše dítě jmenovat“. Dejan, jihoslovanské jméno související se slovesem dejati, tj. „činit, pracovat“. Lze je například vyložit jako „(ať je) činorodý, aktivní“. U nás se vyskytuje zřídka. Dejan byl kluk z jugoslávské rodiny u nás na gymplu v polovině devadesátých let, který poslouchal komerční West Coast hip hop v době, kdy já a pár dalších jsme v rádiu poslouchali spíš East Coast Underground rap. Když mi dal mixtape s hudbou, která se mu líbila, tak jsem s ním po poslechu skoro přestal mluvit, protože mi připadala moc mainstreamová. Tenkrát hrál v AC Milán geniální Dejan Savićević, jeden ze zlaté generace jihoslovanských fotbalistů. Na přelomu století pak párkrát před odchodem do důchodu hrál za Rapid Vídeň, kde už vlastně jen stál uprostřed hřiště, moc se nehýbal a stejně byl o světelné roky napřed před ostatními hráči. A pak je tu ještě Dejan Lovren, který dnes hraje za Liverpool. Jako dítě utekl s rodinou před válkou v Bosně. To neprojde. Škoda.

KDYŽ JSME ČEKALI první dítě, byli jsme z toho dost vystresovaní. Ani ne tak z porodu samotného, ale z toho, že stavební fi rma měla asi půl roku zpoždění s rekonstrukcí bytu. A my bydleli nejdřív u sestry na gauči a pak v jediném hotovém pokoji v novém bytě. Pamatuji si, jak jsem volal majiteli stavební fi rmy s tím, že už musí aspoň zprovoznit koupelnu a zásuvky v kuchyni, protože za dva dny se vrátí žena z porodnice se synem. Řekli jsme si, že na druhé dítě budeme lépe připraveni a nebudeme všechno dělat na poslední chvíli. Jáásně. „V čem bude spát?“ Dobrá otázka. V dětské posteli, ta se dá přece zase zpátky přestavět na miminkovskou. „A syn bude spát na podlaze na karimatce?“ Další dobrá připomínka, v té posteli vlastně teď spí náš syn. Dáváme si na To-Do list, že máme koupit postel pro syna. A co ještě? Jenom postel? To je nějak málo, ne? Nechybí nám něco? Mám pocit, že minule jsme měli asi milion věcí a krámů jen pro miminko. Určitě potřebujeme víc než jen postel. Na to si ale určitě ještě vzpomeneme.

MARIÁN, MARIAN, původem zkrácenina latinského jména Marianus, znamená „naležející k římskému rodu Mariů“, původní význam základního slova (asi z latiny mas maris) je „muž“. Dnes oblíben. Taky pěkné. Tak se jmenuje dítě kamarádů, moc sympatický kluk. Anebo i pro holku, Marian je ostatně pecka od Sisters of Mercy. Když jsme ve dvaceti organizovali s kamarády house parties v jednom klubu ve Vídni, napsali jsme na letáky, že budou dva dance fl oors. Jeden dance fl oor s DJem, pak ještě „special secret Marian dance fl oor“. Ten spočíval v tom, že jsem na 120minutovou kazetu nahrál furt dokola Marian, kazetu jsme dali do kazeťáku a ten umístili do jedné kabinky na záchodě pro ženy. „A co to vlastně bude?“ ptá se kamarádka a skoro nemůže věřit tomu, že to nevíme. Prostě jsme si to nenechali říct, tak co? V obličeji kamarádky se zjeví znejistění. Dnes musíte přece dávno vědět, co to bude a všem to říkat. V ideálném případě, jako v Americe, uděláte takzvanou „gender reveal party“. To vše musí doprovodit nějaká blbost, například dort, který je uvnitř buď modrý, nebo růžový, a teprve když ho nakrojí, tak se hosté dozvědí, zda dítě, které není ani jejich, bude nucené hrát fotbal nebo tančit balet. V nejlepším případě to uděláte jako jeden obzvlášť chytrý zaměstnanec pohraniční stráže v Arizoně. Ten pohlaví svého dítěte oznámil tak, že puškou zdálky odpálil pyrotechnickou srandičku s modrou barvou. Ta ale bohužel nejdřív zapálila okolní trávu, načež se oheň rychle rozrostl na plochu skoro dvou set kilometrů čtverečních a způsobil škodu osm milionů dolarů. Congratulations.

ABYCH PŘIZNAL PRAVDU, každé jméno, na kterém se shodneme, bude z mé strany obrovským ústupkem. Já chtěl vždycky úplně cizí jména. Žádné slovanské jméno, kde je poměr samohlásky a souhlásky asi jako poměr holky a kluci na pohovorech na pozici technického ředitele v softwarové fi rmě začátkem 80. let. Ne. Pěkně souhláskovou orgii, jako mají fi nská jména. Saara se dvěma a za sebou. A to je ještě málo, radši Saaaraa. Anebo mužská jména Mika jako Mika Häkkinen nebo Andrea jako Andrea de Cesaris. Anebo drsná japonská jména. Kazuyoshi nebo Masahiko, podle skvělých skokanů na lyžích z přelomu století. Nebo megalomanská jména. Ale žádná taková ta starodávná, která jsou teď mezi hipstery opět oblíbená, jako třeba Agáta nebo Sofi e. Ne, když už, tak už. Já chci syna Aureliana. Nebo Valeriana. Nebo Octaviana. Někoho, kdo projel na koni přes Forum Romanum poté, co dobyl severní Afriku. Tak nějak. To, že mu stejně budu říkat Janku, je teď jedno. Anebo když to bude holka, tak co jméno Nena? Proč ne? Já chci dceru, která je stejně silná jako ta bassline v písničce 99 Luftballons. Schválně si to teď najděte a poslechněte. A pak ještě hned pecku Nur Geträumt. Dobré, co? Náš syn má mimochodem vlastní představu, jak se dítě bude jmenovat.

Tedy lépe řečeno, jak se kluk bude jmenovat. On chce bratra, nic jiného nepřipadá v úvahu. Jak se bratříček bude jmenovat, to záleží na tom, kdo je zrovna ve školce ten den nejlepším kamarádem (Fabian, Tomáš, Theo), kdo je zrovna oblíbená postava ve večerníčku (Shaun, Wickie), nebo co je zrovna oblíbený předmět. Ne, Hasičské Auto Krčmář se fakt jmenovat nebude.

NAKONEC TO JMÉNO vyřešíme velice rychle. Žena udělá shortlist jmen, já také a porovnáme je. Shoda je asi během dvou minut, hlavně to už mít z krku, abychom konečně vyplnili ten blbý formulář pro matriku. Hotovo, krása, máme klid, můžeme se dál dívat na Bodyguarda na Netfl ixu. „Jak to bylo s těmi kontrakcemi? Já už nevím, kdy se musí do porodnice,“ přiznám ženě o dva dny později. Už týden raději nic nepiju, kdybych musel v noci odvézt ženu k porodu. „Nevím, někde to mám napsané, už nevím.“ U prvního dítěte jsme byli na dvou kurzech, věděli jsme to všechno nazpaměť. Teď máme někde nějaký papír, který jsme ztratili. Nevadí, nějak to vygooglujeme. Hlavně se nestresovat. Ukázalo se, že tentokrát děláme zase hodně věcí na poslední chvíli, ale s tím rozdílem, že nás to neznervózňuje. Prostě to nějak bude. Už máme jedno dítě a to za těch pár let ještě neumřelo ani hlady, ani zimou, nevypadlo z okna, má zatím jen tři stehy, takže v pohodě. Na ty intervaly kontrakcí si také nějak vzpomeneme. Nakonec je stejně každý porod jiný a úplně odlišný od tabulek. Tentokrát je porod třeba tak rychlý, že ženě ani nestihnu zapnout playlist na mobilu, který jsem celý jeden večer pečlivě sestavoval. Celá ta práce na nic. Pár minut chaosu a najednou máme kromě syna ještě dceru. A pak naprostý klid. Sestrička si dceru odnese na prohlídku, doktor odejde a žena i já jsme najednou na porodním sále úplně sami. „Ten klid si musíme užít, to je naposledy, co my dva jsme spolu sami v místnosti, kde je klid a ticho.“ A tak si užíváme poslední normální dospěláckou manželskou konverzaci během příštích pár týdnů. Sestřička přinese ženě jídlo, já si také trochu dám. Takový romantický dinner for two. Pak voláme babičce, která hlídá syna. Když se dozví, že místo bratříčka má najednou sestřičku, začne plakat a po tvářích mu tečou slzy o velikosti hasičského auta. Pět minut poté na to zapomene a večer už říká, jak bude malou sestřičku hlídat a jak ji bude bránit před zlými děti ve školce. Položíme telefon a užíváme si dál bizarní klid na porodním sále.

STŘIH: O čtyři dny později, okolo jedné v noci, v obývacím pokoji. Vím, že ten křik přestane, zažil jsem to přece už jednou. Všechno přejde. Pár týdnů a bude klid. I soused si to asi říká. Možná si měl při rekonstrukci bytu přece jen dát širší příčku na společnou zeď. Mám své holky doma teprve první den a už jsem nevyspalý. A to jsem na tom ještě dobře. Velká výhoda toho, když se vám dítě narodí začátkem roku před víkendem, je, že zapíjení s kamarády proběhne o víkendu, kdy polovina lidí je na lyžích nebo někde na pláži a na oslavu jich přijde o hodně méně. O to menší je pak i kocovina. Na další výhodu zimního dítěte se už těším: procházky s kočárkem po Stromovce. Je to krásné. Můžete si vyprázdnit hlavu, zima vám pomůže zahnat únavu, tma vám pohladí duši a ticho vám dá sílu na další kolo pláče. Na to si ale musím ještě chvilku počkat, prý nemůžu v zimě hned ven do mrazu. Kromě toho jsme zjistili, že máme píchlou pneumatiku u kočárku. Žádný stres. Všechno bude. Procházky budou. Klid taky zas někdy bude. A já budu mít opět fúru inspirace pro další články do ForMENa. Už jen proto stálo za to pořídit si další dítě.

P. S.: V zájmu ochrany své rodiny bych rád poprvé přiznal, že se při psaní těchto článků občas řídím pravidlem „never let the truth get in the way of a good story“. Tentokrát se mi zdá obzvlášť důležité to přiznat hlavně pro případ, že tento článek čte někdo ze sociálky. Anebo někdo, kdo mě nemá rád a sociálce by mě mohl udat. Anebo mě někdo udá u norského Barnevernetu, který podle některých českých konspiračně-vlasteneckých webů je tak strašlivý, všemocný a tak politicky korektní, že mi určitě vezme děti, i když v Norsku nežiju.

Text Jan Krčmář
Ilustrace Richard Fischer

Tento článek byl původně publikován ve For Men 3/2019.