ROZHOVOR: David Koller kam napřeš sílu?

david_koler_optimalized_1

Novinář Marek Gregor a David Koller jsou staří známí, a tak když se sešli kvůli rozhovoru pro ForMena, měli si toho dost co říct. Ale nečekejte žádný nostalgický řečičky. Náš největší rocker je pořád ve formě.

FOTO: Alexander Dobrovodský

Je první páteční únorový večer, David mě vítá u sebe v bytě na Malé Straně, kolem pobíhají jeho dva synkové Benjamín a Nikola.  Už 30 let se potkáváme po různých klubech a jako obvykle zjišťujeme, že máme opět něco společného – jsme zase čerství singles. „Co si dáš k pití, čaj nebo kafe?“ ptá se David a dodává:  „Někdy není vůbec špatný dát si pauzu od pití, co říkáš? Když člověk pořád opakuje stejné věci, stává se jejich otrokem.“

Davide, tys nikdy neměl žádnou štamgastskou hospodu?

Když nám bylo osmnáct, dávali jsme si s kámošema sraz v jedné putyce na Džbánu a zakládali tam první kapely. Jenže mě to vždycky vydrží pár měsíců, maximálně let, a pak mě to bytí na jednom místě přestane bavit.

Už léta ale trávíš spoustu času v MeetFactory, kterou jsi spoluzakládal?

Nemůžu tam chodit na všechny akce, být na každém koncertě. Ale je fantastický se poohlédnout, co se nám za pár let z téhle ruiny, kde přebývali bezdomovci a feťáci, podařilo vybudovat. Možnosti jeho provozu nejsou pořád ještě vyčerpané. Právě tam otevíráme třetí galerii, já tam chystám studio.

Co bys odpověděl na argument svých kritiků, že jsi ty, David Černý a Alice Nellis zneužili svá jména, abyste získali mnohamilionové dotace na provoz od magistrátu a ministerstva kultury?

Řekl bych jim, ať si to zkusí hezky od píky. Město nám ze začátku nedalo ani korunu, my se ale zavázali, že prostor projde do tří let kolaudací. Museli jsme sehnat asi dvanáct milionů. Nebyla tam elektrika, plyn, voda a dokonce ani odpad. Všechno bylo odříznuté stavbou dálnice k tunelu Mrázovka. V přízemí byla místo podlahy hlína a betonové patky po obrovských obráběcích strojích na turbíny kotlů, a navíc asi šedesát tisíc injekčních stříkaček. Dnes tam stojí dlouhý bar z kusu troubele, z níž se staví metro. A topení jsme poskládali ze starých trubek a radiátorů, které ministerstvo vnitra prodávalo za cenu šrotu.

Čím je pro tebe David Černý?

Je to nesmírně pracovitej chlápek. A hlavně umí dotahovat věci do konce. Vezmi například růžový tank, ten je dodnes aktuální. I když myslím, že mě zabije, nesnáší to věčný připomínání tanku, udělal toho přeci mnohem víc! Nebo jeho „fakáč“ namířený na Pražský Hrad, co dělal před posledníma volbama na Vltavě. Nebo jeho hlavy, jedna v USA druhá na Národní a další a další.

Jednou z Davidových vášní jsou motorky. Ty jsi s nimi přestal, proč?

Už si ani nepamatuju, kolikrát jsem si rozbil hubu. Stávaly se mi různé příhody. Jednou v Thajsku jsem se projížděl v tričku s krátkým rukávem, v trenkách a ve vietnamkách, a po pádu si urval vazy v rameni. Najednou tam stojíš v pustině celej sedřenej, žerou tě mouchy a musíš k doktorovi. Jediným řešením je dojet k němu na motorce. Jednou rukou ale nemůžeš hýbat, takže motorku roztlačíš druhou rukou. Pak se „projíždíš“ džunglí a tu motorku najednou tolik nemiluješ.

David je taky pilot. Tebe pilotování nikdy nelákalo?

Letadla mám rád jako dopravní prostředek, ale že bych si chtěl někdy udělat letecké zkoušky, to mě nikdy nenapadlo. I když před nedávnem mě David lákal, ať si uděláme papíry na helikoptéru.

On toho nemá po pádu s větroněm dost? Znáš ještě někoho, komu se podařilo takhle zázračně přežít?

Občas někdo pád s letadlem přežije, ale já se obávám, že by to nebyl můj případ. Létání je pro mě vyřešenou věcí.

Před pár lety jsi zrekonstruoval barák v Mikulově, postavil si tam studio, a dnes pendluješ mezi Prahou a jižní Moravou. Kdo tě tam přivedl? Spoluhráč z Jasné páky Michal Ambrož?

Do Mikulova jezdím už dlouho, je tam přece jen od jara do podzimu o pár stupňů tepleji, svítí sluníčko, a možná proto jsou tam lidi vysmátí. Máš ale pravdu, může za to zřejmě Michal, protože jeho sestra Saša bydlí v ulici, v níž jsem si koupil domeček. Miluju ty okamžiky, když si tam vypnu mobil a nemusím nic. Za ta léta už tam mám docela dost kamarádů, s nimiž si můžu zajít na víno. Vlastně je to zvláštní kulturně alkoholový kopec, kde se koná spousta nejrůznějších festivalů, vzniklo hned několik galerií a navíc zámek tam není jenom kulisou.

Přitom mikulovský zámek je z velké části znovupostavený v 80. letech.

Co nesebrali Němci, to na konci druhé světové války rozkradli Rusáci, a aby to nebylo poznat, zámek ještě podpálili. Kupodivu po nich zůstala kompletní knihovna, asi proto, že nerozuměli knihám ve švabachu. Ale já si zvyknu všude. Pokud to na mě příště zase přijde, posunu se klidně někam jinam.

Máš opět zaječí úmysly?

Jak pořád jezdíš s muzikou, zjistíš, že pěkných míst je plno. Třeba na Šumavě těsně před čárou jsou nádherný vesničky, jenže v květnu vyjdeš za barák a v úvoze leží dva metry sněhu. Vysočina je taky krásná, ale tam pořád prší. Kolem Okrouhlice, odkud pochází Michal Ambrož, je to zvláště nádherný.

V Okrouhlici se pořádala legendární soustředění Jasné páky. Připomeň vznik téhle kapely.

Původně jsme hráli s Markem Víznerem a Frantou Chobotem v kapele Ezechiel. Páka se ještě pod názvem Mrňous Singers dala dohromady někde v hospodě a já tam hned hrál, aniž bych o tom věděl. Po prvním koncertě Na vyhlídce v Troji jsme to začali řešit, ale Marek s Frantou říkali, že půjdou do prdele, že je to v Československu sere. A začali se hledat noví lidi, objevil se třeba Ivan Wünsch, který sice na basu skoro neuměl, ale měl naposloucháno spoustu muziky. Basu s aparátem mu půjčoval Guma Kulhánek, se kterým a Vláďou Mišíkem sedával v hospodě Na Mělníku. Navíc dělal v antikvariátu, takže byl sečtělej. Mít jeho přehled bylo docela těžký. Já chodil každý týden na zakázanou burzu s deskami na Petřín, ale jen do té doby, než mě kolem roku 1978 po pěti honičkách chytli policajti a dali mi do držky. Ta první rána byla nečekaná, opravdu nic příjemnýho. Máš tři zlomený žebra vod kripla, kterej chce ublížit. Sedíš ve starý volze, řvou na tebe z několika stran, pak ti berou otisky, vyhrožujou, fotěj. Pak jsem tam občas ještě chodil, ale jen tak z dálky, a víc než po deskách jsem se koukal po policajtech.

Co udělalo z Jasné páky legendu? To, že ji zakázali?

Asi za to mohl především hlad po jakékoli jiné muzice než po té, kterou hráli v komunistickém rádiu. Kdo slyšel za den sedmdesátkrát Malovaný džbánku, tak vzal za vděk čímkoli jiným, a ač jsme s Jasnou pákou ze začátku moc hrát neuměli, vždycky jsme vládli zábavnými texty.

Kdy sis uvědomil, že se budeš živit muzikou?

V sedmnácti, když jsem se učil na elektrikáře, mi můj druhý učitel na bicí Mirek Kympl ukázal, že neumím vůbec nic a že jsem zbytečně namachrovanej. Já pak několik let cvičil až osm hodin denně a říkal si: „Musím hrát profesionálně a pořídit si nejlepší kapelu na světě!“

S Lucií se ti to alespoň v Čechách a na Moravě povedlo. Venku jste se ale nikdy neprosadili. Bylo to kvůli tvé angličtině?

Zrovna minulý týden mi volal Honza Černý, bývalý spoluhráč ze Žentouru. Asi se trochu opil a lámal mě, ať natočím Majolenku v angličtině. Prý díky tomu, že je to reggae, nikomu nebude vadit má blbá výslovnost. Docela mě pobavil. Ale já jsem prostě dítě komunistický doby, který když jede přes hranice, vždycky bude mít strach, že ho vrátěj.

Po několika krátkodobých angažmá jsi zakotvil v Žentouru. Opustil jsi ho kvůli účasti na nechvalně známém festivalu Politická píseň v Sokolově?

Možná mi to nebudeš věřit, ale já tam hrál dokonce třikrát a vždycky jsem hned na druhý den z toho souboru utekl. Nejdřív s Bambini di Praga, pak s Leškem Semelkou a nakonec se Žentourem. A protože jsem už nechtěl tenhle opruz absolvovat znovu, rozhodl jsem se, že raději bubnovat nebudu. Asi po pěti letech profesionálního hraní jsem se pokoušel dělat topiče, což bylo tehdy docela populární povolání. Jenže to nedopadlo. Někdy v roce 1987 přišel Radim Hladík s návrhem, zda bych s ním nešel dělat koncerty pro školy. Učili jsme děti, co je to midi kytara a co jsou midi bubny. Současně s tím se objevil Michal Dvořák, se kterým jsem hrál už předtím v Zoo, a začali jsme zkoušet s Lucií. Tehdy jsem taky lámal Lucii Bílou, která zpívala s Arakainem, ale nějak to nevyšlo. Prvotní nadšení v Lucii bylo obrovský, natáčeli jsme se na video, dělali si taneční zkoušky. Až někdy v osmdesátém osmém na nás začali chodit lidi, hráli jsme Dotknu se ohně, Šrouby do hlavy, Trumpety. Kam jsme přijeli, tam bylo v těch kulturákách narváno, až se to na konci osmdesátýho devátýho konečně překlopilo a my mohli vydat desku. Za totáče u Supraphonu nám ji nechtěli povolit, pořád vzkazovali, ať se naučím pořádně česky.

Mám podobný zážitek. V osmdesátkách jsem hrával jako DJ po klubech a šel si vyzkoušet profesionální přehrávky u Pražského kulturního střediska. Legendární herec Ivan Vyskočil mě vyhodil s tím, že mám nevhodný projev, protože moje čeština trpí anglickou dikcí.

Když jsem dělal v osmnácti přehrávky poprvé, první část ještě proběhla dobře. Dostal jsem notičky, zahrál podle nich, pak přišel na řadu politický pohovor. Nějakej komunistickej hajzl se mě ptá: „Soudruhu Kollere, kdo se zasloužil nejvíce o vznik Československé republiky?“ Suverénně odpovídám: „Tomáš Garrigue Masaryk.“ Načež mi opáčí: „Ne, ne, Vladimír Iljič Lenin!“ Nevěřícně na něj zírám a říkám: „Né, Tomáš Garrigue Masaryk.“ On přesvědčeně opakuje: „Ne, ne, Vladimír Iljič Lenin v čele Velké říjnové socialistické revoluce!“ Tak jsem mu řekl, že se spletl a odešel jsem. I když tedy nutno přiznat, že napřesrok jsem mu to už raději odsouhlasil.

Muzikantům se občas povede vytvořit „hotelovou škodu“. Jaká největší se vám s Lucií povedla?

Jsme hodní kluci, zlobíme jen občas, ale pár historek by tu bylo. Přijedeme do Ostravy, kde ve stejný den měla hrát Nová Růže. Zrušili jim kšeft, protože na jejich koncert kvůli našemu nikdo nepřišel. Spali jsme ale ve stejném hotelu a když jsme po koncertu dorazili, kluci z Nové Růže s námi chtěli popít. Chystali se na to po americku. Nejdřív se Franta Honig snažil vyhodit televizi z okna, pak hořely záclony, a když jsem viděl Otu Balage, jak běží s hasičákem do dveří mého pokoje, došlo mi, že bude lepší tenhle model neabsolvovat, a šel jsem spát. Celou noc strašnej bugr v celém hotelu. Dvořák vyrval práh a jezdil po schodech jako na skejtu. Robert někam slezl po hromosvodu, když hledal pití. Skříní jsem zatarasil dveře, dva polštáře na hlavě a spím. V devět ráno vidím, jak z jednoho okna visí dlouhá hadice od hydrantu. Došlo mi, že asi bude průser. Jdu do lahůdek, koupím nejdražší koňak a hned u vchodu na mě začali pokřikovat portýři. Povídám jim, ať mě odvedou k řediteli. Představím se, postavím flašku na stůl a říkám: „To jsou ale syčáci, co?“ Nevěřícně koukal, ale zřejmě jsem ho trošku obměkčil, takže nám odpustil to zneužití hydrantu. Nakonec nám naúčtovali jen samotné škody, tedy ohořelý pokoj, rozbitou televizi a několik dalších věcí. Škodu asi šedesát tisíc jsme zatáhli s Novou Růží společně.

Proč se dala Lucie znovu dohromady, kvůli penězům?

Člověče, my promeškali spoustu lepších nabídek.

Ty nejlepší byly v řádech desítek milionů?

Od nějakých společností jsme dostali velké nabídky, ale tolik zase ne, i když nějaká ta desítka tam byla. Nakonec jsme to udělali, protože jsme chtěli, důvody nekomunikace pominuly.

Nejvíc peněz za koncert jste dostali od Kellnera?

Právě že ne. On peníze moc nerozhazuje. Proto je tak bohatej, řekl bych.

Máš nějaké další úchylky vyjma žen?

Muže!

Počkej, aby si kluci nezačali dělat naděje!

Myslím, že žádné úchylky nemám, asi jen fetišismus. Těch krámů, když jsi muzikant, těch je! Nedávno jsem prodal čtvery bicí, a potom zjistil, že mám ještě další čtvery.

Nejlepší žena tvého života?

Matka Tereza Maxová! Je milá, pěkná a navíc umí svým šarmem z lidí vytáhnout velké peníze na dobročinné účely. Ale z mých žen? Ha! Rozhodně maminka. Říkala mi vždycky: „Kam síla se napře, tam svět se obrátí!“ Nerozuměl jsem! A taky, že moudřejší ustoupí. I když já vždycky spíš cítil, že moudřejší nastoupí. Je přece lepší kreténům neustupovat, nebo ne?

Loni jste natočili s Jasnou pákou – světe, div se – vůbec první studiové album Černá deska. V jedné z písní zpíváš refrén, který se mi často honí hlavou: „Nakreslím na zem pruh křídou, rozdělíme si byt, ty budeš čekat na frajera, já budu v tichu pít.“ Zažil jsi někdy podobnou situaci?

Myslím, že tohle si musel zažít každej trošku poučenej chlápek.

Jaký je rozdíl mezi Davidem Kollerem z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, a Kollerem ročník 2015?

Schránka určitě chřadne, ale nejsem si jist, zda se člověk v čase nějak významněji mění? Spíš si myslím, že mladej debil nebo hajzl zůstane debilem nebo hajzlem i na starý kolena. Určitě výjimky potvrzují pravidlo, ale stačí se podívat na našeho prezidenta. Opravdu nevím, kolik mu bylo, když vstoupil do KSČ, a určitě si myslel, že to tady obrodí. Moje máma ale do KSČ nikdy nevstoupila, ani v osmašedesátém. Přitom bychom z toho určitě měli nějaké prebendy.

Je naše společnost polepšitelná?

Podívej se kolem sebe, všichni ti bývalí komanči, a že jich tady máme, se dneska vymlouvají, že do partaje vstoupili jenom proto, aby mohli cestovat, nebo aby jejich děti mohly jít na vysoké školy. Ale to jsou přece jasně nemorální záminky. Žádný starý kágébák není bez viny. A Prognostický ústav vznikl za Andropova, nejvyššího šéfa KGB. Všichni ti kluci včetně soudruha Dlouhého si s nimi museli zadat. A vzhledem k tomu, jak udržují ruský vliv u nás, jen potvrzují starou známou poučku, že z mafie nevystoupíš. Z mafie se neodchází dveřmi, z mafie se jde rovnou do futrálu.

Stále jsi mi neodpověděl, zda je naše společnost polepšitelná.

Je to na nás. V Německu byli v jeden okamžik skoro všichni zasaženi nacistickým morem, v Česku byl v partaji „jen“ milion z deseti. Přesto si to v Německu v 60. letech vyřešili. Tady jsme si některé zákony sice taky nechali odhlasovat, ale nepraktikují se. Předseda Ústavního soudu Rychetský se nemůže rozpomenout na soudce Vaše, kterého jeho otec zastupoval. A zda je naše společnost polepšitelná? Jedině tehdy, když si uděláme pořádek sami. Jinak ho za nás udělají oni. A nutno dodat, že pořádek zatím dělají oni.

***

Motorka? Už si ani nepamatuju, kolikrát jsem si rozbil hubu. Stávaly se mi různé příhody. Jednou v Thajsku jsem se projížděl jen v tričku…

***

Z mafie se neodchází dveřmi, z mafie se jde rovnou do futrálu!

***

david_koler_optimalized_2

Honorář? Marihuanové karbanátky

Davida jsem poprvé zaregistroval v roce 1982 na koncertě Jasné páky Na Chmelnici, těsně před tím, než skupinu rozprášili komunističtí politruci. Takže není divu, že neustálá přítomnost, ať již současných, nebo bývalých, členů komunistické partaje v současném veřejném životě mu leží hluboko v žaludku.

David pak krátce hrával s Leškem Semelkou, Lubošem Pospíšilem, s Radimem Hladíkem, až se následně objevil v generačních kapelách Zoo a Žentour. Ale když někdy v roce 1988 začala růžky vystrkovat Lucie, bylo hned při prvních koncertech cítit, že vzniká něco výjimečného.

Později v roce 1992, když jsem s několika přáteli založil koncerty Drop In, měla už Lucie hvězdný status, i přesto si tam vždy zahráli bez nároku na honorář, jen za nějaké to občerstvení, mezi kterým nechyběly marihuanové karbanátky.

Další kapitolou, která se vznáší v marihuanovém oparu těch let, byla éra rockového klubu Bunkr, kde třeba vznikl Davidův projekt Pusa, ve kterém společně hráli s mladičkou zpěvačkou Lenkou Dusilovou.

Následovaly největší stadionové show kapely a hádky, které nakonec kolem roku 2003 vyvrcholily jejím rozpadem. To už se dávno vědělo, že aby spolu na šňůrách vydrželi, museli každý spát v jiném hotelu.

***

david_koler_optimalized_3

Nová deska Davida Kollera ČeskosLOVEnsko

, která vznikala v jeho mikulovském studiu, vyjde v březnu u labelu BrainZone. Koller si k jejímu natáčení přizval dva špičkové producenty z Británie. Kipper Eldridge je znám spoluprací se Stingem. Steve Lyon udával směr alb Paula McCartneyho, The Cure či Depechce Mode. Jako textařku si Koller překvapivě přizval mladou slovenskou básnířku Moniku Ábelovou. Ta nabídku ke spolupráci komentovala takto: „Jednoho dne jsem seděla ve Slovenském rozhlase, kde jsem tou dobou pracovala a přišla mi z českého čísla zpráva: ‚Dobrý den, tady David Koller, jsem hudebník. Chtěl bych se s vámi potkat.‘ Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělají srandu moji kámoši z Prahy, ale pak mi David skutečně zavolal a došlo mi, že to myslí vážně.“ Naživo se s novou deskou můžete seznámit v Ostrově u Karlových Varů (30. 5.), v pražském Forum Karlín (3. a 4. 6.) a na brněnském  Špilberku (13. a 14. 6.)