(rozhovor) Houslový génius a rebel Nigel Kennedy tento týden v Praze!

images-1

Už tuto středu přijede do Prahy koncertovat britský virtuóz Nigel Kennedy. Na připravovaném koncertě vystoupí Kennedy s vlastní hudební formací. V ní se představí hudebníci se zajímavou muzikantskou kariérou. Na kytaru zahraje Rolf Bussalb, na basu Tomasz Kupiec a na violoncello Beata Urbanek.

Nigel Kennedy je největší superstar mezi světovými houslisty. A nejen proto, že slavný maestro vypadá a žije jako pankáč. Proč už tak „nepaří“ jako v minulosti a co představí na pražském koncertě? 

Obzvlášť v osmdesátkách a devadesátkách britský houslový virtuoz Nigel Kennedy provokoval svým zjevem a projevem. Se svým výstředním účesem způsobil doslova revoluci v poklidném světě klasické hudby. Stejně jako u nás Pavel Šporcl oslovoval nové posluchače vážné hudby se šátkem na hlavě (pche!), vždy nonkonformní Nigel Kennedy – s typickým vystříhaným účesem a v posledních letech vždy v tričku svého oblíbeného klubu Aston Villa – vynašel desítky milionů nových fanoušků po celém světě. A v běhu let se Kennedy stal jedním z nejprodávanějších interpretů klasické hudby všech dob.

Kdy jste začal hrát na housle? 

Když mi bylo asi šest. Nejdřív jsem se věnoval pianu, protože máma byla učitelkou hry na piano. Ale táta s dědou zase hráli na violoncello, táta byl hlavním čelistou v Royal Philharmonic Orchestra, tak mě napadlo, že jsem třeba od nich podědil trochu talentu. Jenže táta odjel do Austrálie a máma na něj byla pěkně naštvaná a violoncello nechtěla ani vidět. Tak jsem přesedlal na housle. Zpětně musím říct, že to byl dobrej nápad, na letišti se trápím o dost míň.

Kdy vás to začalo skutečně bavit?

Asi kolem třinácti, když jsem studoval u Yehudi Menuhina. Kdy jsem si poprvé uvědomil, že interpretované hudbě lze dodat krapet vlastní osobnosti.

Jakou jste dostal nejlepší radu do života?

Yehudi Menuhin mi řekl, ať po škole jdu do New Yorku. Studoval jsem na Juilliard School, což tenkrát – v sedmdesátých letech – byla v pohledu na hudbu neskutečně bigotní a doslova fašistická instituce. Jenže, představte si, jste v New Yorku v sedmdesátkách a kolem vás se odehrává skvělý hudební večírek – Velvet Underground počínaje a Johnem Coltranem konče.

Co pro vás znamená sláva?

Z praktického hlediska mi dala možnost hrát to, co chci. A samozřejmě to opravdu něco znamená, když hrajete před plným sálem. Ale pamatuju jeden koncert v Dublinu, bylo mi devatenáct. Do haly s kapacitou pěti tisíc lidí se dostavilo asi tak padesát. Když jsem to viděl, zeptal jsem se publika, jestli nechtěji jít za roh do hospody, že koncert uděláme tam. A tak jsme šli.

Který současný umělec se vám líbí? 

Jay-Z. V jeho hudbě se spojuje fůra vlivů, od jazz přes Motown až po hip-hop, a to naprosto přirozeně a originálně. Jinak v současnosti ale spíš cítím ohromný respektu ke starším hudebníkům napříč žánry. I proto moje současné turné dostalo název Bach meets Gershwin. To myslím vypovídá o všem.

 

V minulosti jste měl pověst krále večírků, platí to ještě?

Jsem přece jenom už trochu starší, už to není, co bývalo. Ale určitě ničeho nelituji. Umělec musí být sám k sobě upřímný. To je každodenní džob.

Váš hudební záběr je velmi pestrý. Existuje ale nějaký směr, který vás vůbec neoslovuje?

Nemám sice alergii na penicilin, ale na country asi ano. Také mě moc nebaví opera, operní hlas mi přijde strašně nepřirozený. A nesnáším televizní reality shows.

Je něco, čeho ve své kariéře litujete?

Že jsem si včas nezaložil vlastní kapelu. Když jsem začal hrát vlastní věci, lidé ze světa klasické hudby na mě koukali a říkali si něco jako: „Kdo si myslí že je? Hrát vlastní hudbu místo Beethovena?“ Měl jsem si uvědomit mnohem dřív, že to je nesmysl. Nikdo nemusí být Beethoven, ten muž už je nějaký ten pátek mrtvý.

N. K. 

věk: 62

kariéra: Je nejprodávanějším houslistou všech dob, na svém kontě má bezmála 50 alb čítajících vážnou hudbu, jazz, rock, klezmer či polskou lidovku. Momentálně je na evropském turné s programem Bach Meets Gershwin

14. 3., Kongresové centrum Praha