(rozhovor) Jaromír Sladkovský – když se radost rodí z bolesti

Švédsko - příprava na Arefjaellsloppet 2

Jaromír Sladkovský je perfektní příklad moderního člověka. Krom toho, že je předsedou představenstva a generálním ředitelem Raiffeisen investiční společnosti, má i zájem, který by mu mohl bez problému vybudovat další kariéru. 

jaromir sladkovsky_tesar tomas HN

Jaromíre, ty jsi velký sportovec, běháš na lyžích dálkové tratě. Jak ses k tomu vlastně dostal?

Ke sportu jsem se dostal přes rodiče. Tatínek mě v první třídě dal na plavání, lyžování a tenis, protože říkal, že správný chlap by měl umět plavat, lyžovat a hrát tenis. V páté třídě jsem šel na druhý stupeň se zaměřením na lehkou atletiku, takže celý můj dětský život byl naplněný sportem. Pak na začátku gymplu jsem začal lézt po skalách a v devatenácti jsem byl členem širšího výběru české repre­zentace. Dokonce jsem se stal i mistrem republiky v horolezecké zdatnosti mládeže. Celé dětství jsme s rodiči jezdili na sjezdovky i běžky a tam byl asi položen základ mého současného vztahu k běžeckému sportu. Když jsem ale na začátku devadesátých let začal pracovat, šel sport stranou, což se ne­gativně projevilo na mé kondici i váze.

Byla to velká změna?

To tedy byla. Jednou jsem byl v Hořicích u našich a půjčil si od táty lyže. Jel jsem se jen tak projet na Horní Mísečky. Byla to strašná tragédie, hrozně jsem se zadýchával a vůbec jsem nemohl. Na zpáteční cestě jsem se stavil v Jilemnici v Intersportu, kde jsem uviděl takový malý plakátek „Připravte se na Jizerskou padesátku“. Řekl jsem si, že to by mohl být dobrý start, jak začít zase něco pořádně dělat. Začal jsem tedy běhat, koupil jsem si nové lyže a rok nato jsem už běžel svoji první Jizerskou padesátku.

Takže jsi poctivě trénoval. Mě by ale jako laika zajímalo, zda by se ta padesátka dala zvládnout i bez tréninku.

Šlo by to, ale bylo by to strašné martyrium. Mezi účastníky Jizerské padesátky vidím každý rok spoustu těch, kteří se prostě jen někde hecli, vsadili se nebo si řekli s kamarády, že by to mohl být dobrý nápad. Buď na těch lyžích nejedou technicky dobře, nebo nemají fyzičku, nebo ne­dej bože oboje a musí se strašně trápit. Obdivuju lidi, kteří tam dokážou vydržet třeba sedm či osm hodin, to musí být neskutečně vysilující.

Ještě v krátkosti zpět k začátku našeho rozhovoru. Co „zbylo“ z těch ostatních sportů, které ti naordinoval otec?

S plaváním jsem skončil, když jsem šel na sportovní školu, tenisu dal vale v 7. třídě a lyžování taky skončilo s tím přechodem na sportov­ku. Ale byl to skvělý základ, dneska si mohu jít zahrát tenis, mohu si troufnout třeba i na triatlon – plavání není velký problém a rychle se do toho dostanu. Táta byl v tomhle velmi vizionářský. Kdyby se tenkrát ještě hrál golf, určitě by mě dal i na golf, protože v době mého dětství byl tenis vlastně golfem dneška.

A teď už si tedy budeme povídat o lyžování, respektive o běž­kách. Tedy tvůj první závod byla Jizerská padesátka? Hned na úvod taková dlouhá distance?

Ano, přesně.

A tam tě chytly ty dlouhé tratě?

Vzpomínám si, že když jsme byli malí kluci, tatínek mého kamaráda jezdil Jizerskou padesátku a my jsme obdivovali jeho krásné Fischerky. Tenkrát přitom měli běžky značky Fischer jen ti „vyvolení“. Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych jel takový dlouhý závod. Ale ve chvíli, kdy to člověk jede, cítí vše jinak. Mottem Jizerské padesátky je „závod, kde se radost rodí z bolesti“, a to přesně vystihuje ten pocit, kdy se člověk proklíná, že jede, a říká si, proč vlastně. No a večer naložený ve vaně už osnuje plány na příští ročník, protože ta radost z překonání sebe samého je úžasná a atmosféra těch závodů je naprosto elektrizující.

Marcialonga

Závodíš, pokud vím, výhradně klasickou technikou. Nelimituje tě to? Ptám se proto, že mně to přijde, skoro bych řekl, nudné.

Vždycky jsem dělal klasiku. Bruslit samozřejmě umím a mám i lyže na bruslení, jen ty závody, které chci jezdit, jsou prostě výhradně klasické. Bruslit chodím s dětmi, protože ony rády bruslí a pro ně je klasika „old school“, z módy vyšlá technika. Když se ptáš, jestli mě technika nelimi­tuje, tak odpovídám, že absolutně ne. Klasický způsob běhu je totiž strašně přirozený. Je to v podstatě jen jiná forma chůze. Takže když člověk vleze na lyže, klasika je pro něj přirozená, kdežto bruslení je nepřirozený pohyb, byť většina lidí má ráda bruslení, protože se prostě pohybují rychleji. Nicméně klasika je poměrně technicky náročná a vlastně u obou těch stylů je technika velmi důležitá. Ze začátku jsem si absolutně neuvědomoval, že klasiku vůbec neumím. Změna nastala až někdy v roce 2011 , kdy jsem se stal členem Silvini Madshus teamu a začal jsem jezdit na soustředění. Tehdy jsem pochopil, že technika klasického běhu se každý podzim začíná pilovat znovu, a to především tréninkem bez hůlek a různými cvičeními. Až po několika letech jsem se tu klasiku naučil tak, že dneska si v ní odpočinu a cítím, že se na těch lyžích svezu. Předtím jsem si to neuvědomoval, ale je to strašně moc o rov­nováze, o schopnosti stát na jedné lyži, o správném postavení těla, o takovém nenuceném posouvání se vpřed.

Pro mě klasická technika byla vždycky o tom stro­mečku do kopce a v podstatě o chůzi. A dnes vi­dím, že závod se jede skoro celý stylem „soupaž“. To mě třeba na tom neláká, dělat ten strojově stejný pohyb 50 kilometrů.

Ta takzvaná „soupaž“ se jezdila vždycky, ale až v posledních několika letech se fyziologické schopnosti běžců vyvinuly tak, že dokážou všechny tyto tratě projet celé tímto stylem. Když jedu klasickou technikou střídavým během, tak se odraz provádí ze zastavené nohy. Takže v podstatě se na každý odraz zastavím. Kdežto když jedu soupaž, a tady je to stejné, jako když bruslím, tak odraz provádím z jedoucí pozice. Proto je bruslení i soupaž rychlejší.

Takže bylo jen otázkou času, kdy se soupaž prosadí?

Šlo jen o to, zda přijde ona chvíle, kdy všechny ty profily a kop­ce dokážou závodníci silově a vitálně (tedy udýchat) zvládnout. A toto je záležitost posledních čtyř, maximálně pěti let. Dám ti zajímavé srovnání: před několika lety se jel známý slavný norský závod Birkebeinerrennet a tenkrát jel nejlepší laufař (to jsou ti dálkoví běžci) Petter Eliassen a nejlepší lyžař jezdící světový pohár Johnsrud Sundby. Sundby jel klasikou a Eliassen jel soupaží. V podstatě spolu ujeli všem a až v posledním mírném kopečku Eliassen tou soupaží Sundbymu odjel. O rok později si to rozdali znovu a Sundby už se technicky posunul v soupaži do takové míry, že jel takto celou trasu a všechny porazil.

Pro mě je nepochopitelné, že se soupaží dá vyjet kopec.

Ač se to zdá divné, soupaž není z hlediska vitální kapacity tak náročná, protože zde pracuje menší množství svalových skupin. Naproti tomu, když jedu střídavým tempem, v podstatě mi funguje celé tělo.

Jak je to se servisem, mazáním lyží? Mně připadá, že když to špatně namažu, tak se ani nehnu.

Mazání lyží je obrovská věda. Musím říct, že dřív jsme si mazal sám, ale byl to vždycky takový pokus–omyl. Často to vyšlo, ale spíš jsem měl štěstí. Teď už v podstatě pět let dávám svoje lyže do servisu Markovi Pazderskému, šéfovi našeho týmu, a ten je se svými lidmi maže. Takže téhle nervozity a stresu před závodem jsem ušetřen. Musím říct, že když člověk jede Vasův běh a na startu je minus 9 stupňů a po 90 km dojíždí do cíle a jsou plus 2 stupně a pořád se může odrazit, tak musí před těmi servismany jedině smeknout.

Tím jsme se dostali k samotným závodům. Jednou jsi mi říkal o běhu s baťůžkem, který simuluje nějakou událost s miminkem.

Přesně tak, ten závod simuluje jednu událost ze středověku, kdy se Norové snažili zachránit mladého prince Håkona před nájezdy Baglerů a vezli ho přes hory z Lillehammeru do Reny. A na počest této události se dnes jezdí závod Birkebeinerrennet. Každý rok ho jede 15 000 lidí a je to obrovská oslava lyžování.

Takže to není jen o baťůžku, ale hlavně o zátěži v něm?

Neseš si baťůžek, který musí vážit minimálně 3,5 kg a musí mít určité povinné náležitosti, jako je větrovka, rukavice, šála, spodky. A na kon­ci se to relativně bedlivě kontroluje. Takže když člověk dojede do cíle, stojí tam zástup lidí, kteří chodí a potěžkávají baťůžky, a když se jim to nezdá, tak se jde na váhu. Já kromě těch povinných věcí vždycky vozím ještě tři Plzně v plechovce.

Předpokládám správně, že piva na konci „nepřežijí“?

Je to tak. V cíli totiž není shromaždiště na převlečení. Jede se ještě autobusem dolů do Håkons Hall, kde byla v roce 1994 olympiáda v Lillehammeru, a během těch dvaceti minut po cestě je na to pivko ta správná chuť.

Kolik závodů ročně objedeš?

Většinou se snažím ročně objet čtyři až pět závodů. Měří od 50 do 90 kilometrů. Nejdelší je Vasův běh.

A tvoje nejoblíbenější závody?

Pro mě je to jednoznačně Marcialonga, Jizerská padesátka, Vasův běh a Birkebeinerrennet. To jsou takové čtyři závody, které mi přijdou nejkrásnější.

Který z nich je naopak pro tebe nejtěžší? Zažil jsi nějaký krizový závod, na který vzpomínáš?

Myslím, že v roce 2008 na Jizerské padesátce, to jsem tenkrát ještě pořádně netrénoval a trošku jsem podcenil přípravu. Musím říct, že když jsem dojel, tak jsem asi půl hodiny seděl na batohu a nebyl jsem vůbec schopný se hýbat. To jsem si sáhl hodně na dno. A pak, když jsem jel poprvé Birkebeinerrennet, to byl pro mě tenkrát v roce 2011 už pátý závod v řadě. V pátek jsem přiletěl do Norska a v sobotu jsem se postavil na start a už na čtvrtém kilometru jsem věděl, že bude zle. Jel jsem to nějakých 5 hodin a 20 minut a na 40. kilometru jsem už jenom se skelnýma očima šel podél stopy a doufal, že přijde ko­pec dolů do Lillehammeru, sjezd, který tedy taky není úplně zadarmo. Takže to byla pro mě taky taková zkouška.

Stalo se ti, že bys některý ze závodů nedokončil?

Stalo se mi to. Nedokončil jsem jednu Jizerskou padesátku, a to jsem tehdy měl velká očekávání. Přes noc ale napadlo asi 30 cm sněhu a v místech, kde jsem si měl odpočinout ve sjezdu, to bylo snad ještě horší než do kopce. Vzdal jsem to „v hlavě“, protože jsem měl strašně špatné mezičasy. Dnes vím, že jsem se měl srovnat a měl jsem jet dál, protože špatné mezičasy měli tehdy všichni. Pocit člověka, který vzdá závod a musí rok čekat na to, aby ho mohl jet znovu a aby potvrdil, že ho dokončí, to je strašné břímě.

A jak je to vlastně s tím očekáváním? Děláš to proto, abys měl dobrý čas, nebo abys ten závod dokončil?

Kdysi, ještě když jsem běhal, jsem odebíral časopis Runner‘s World a tam bylo napsáno, že jsou lidé, kteří trénují proto, aby mohli závo­dit, a pak jsou ti, kteří závodí, aby mohli trénovat. A já jsem pochopil, že jsem ten druhý typ, že závodím proto, abych mohl trénovat. Protože když se člověk přihlásí na nějaký závod, nedá mu to a musí trénovat. Ale tím tréninkem stráví mnohem víc času. A s výjimkou špičkových sportovců druhý den už je každému jedno, jak kdo dopadl. Prostě to děláte jenom kvůli sobě.

Na jaký svůj výsledek jsi nejvíc hrdý?

Mým velikým cílem bylo získat medaili na Vasově běhu. Běží ho 16 000 lidí a každý dostane diplom, ale jenom ten, kdo dokáže doběhnout do 150 % času vítěze, získá tzv. medaili cti. To je takové měřítko úspěchu. Já jsem Vasův běh běžel už pětkrát, poprvé v roce 2012 a hned další rok podruhé. Moc jsem tehdy chtěl tu medaili, ale měl jsem k ní strašně daleko. Pak v letech 2014 a 2015 jsem nejel, až se mi v roce 2016 podařilo medaili získat s docela velkým přehledem na úrovni 139 % času vítěze. Ovšem s tím, že mi první třetinu vůbec nejely lyže, takže jsem přemýšlel o tom, že už to asi nikdy nedokážu a třeba tu medaili nikdy mít nebudu. No ale potom se mi lyže rozjely a bylo to. 

Dnes už jsi dvojnásobným držitelem medaile z Vasova běhu…

V roce 2017 jsem jel Vasův běh znovu. A ty samé lyže mi krásně jely první třetinu, kde byl čerstvě napadlý sníh. Pak se mi ale úplně zastavily, jak se v hantýrce říká. Ostatní mě ve sjezdech předjížděli a posledních 30 km jsem už opravdu nevěřil, že to na medaili vyjde. Ale nevzdal jsem to a jel jsem, co to šlo. Před cílem jsem pak viděl chlapa s lanem v ruce, který ve chvíli, kdy uplyne těch 150 %, natáhne lano, a všichni, kdo projeli předtím, dostanou medaili, a všichni za lanem musejí počkat do dalšího roku. Do cíle jsem prakticky sprintoval, a když jsem kolem něj projel, tak se ozvalo: „3, 2, 1…“ a ten chlap to lano natáhl těsně za mnou. Bohužel o rok později, kdy jsem jel popáté, to nevyšlo a medaile mi utekla o 13 minut.

Říkáš, že závod jede 16 000 lidí. Kolik z nich tu medaili nakonec dostane?

Samozřejmě záleží na tom, jaké jsou podmínky, ale řekl bych přibliž­ně 2500 lidí. Vítěz to většinou jede nějaké 4 hodiny. Tedy dá se říct, že do cirka 6 hodin výsledného času má člověk šanci na medaili. Ale třeba v roce 2012, kdy vytvořili rekord, byla medaile za 5 hodin a 25 minut, protože byla rychlá trať. Takže je to o vašem výkonu, ale jako vždy v životě i o té troše štěstí.

Je nějaký závod, který jsi nikdy nejel, a strašně jsi chtěl?

Ano, sezonu 2018 jsem ukončil závodem, který byl  po více než 100 letech obnoven a který se jmenuje Norden­skiöldsloppet. Je to závod na 220 km, jede se až v dubnu a má relativně rovinatý profil. Nakonec jsem ten závod kvůli velmi obtížným podmínkám nedojel, ale chci si ho příští rok dát jako dárek k padesátinám. 

Víc než 200 km je pro mě něco naprosto nepředstavitelného. Tvůj předchozí rekord představoval dnes již mnohokrát zmíněný Vasův běh?

Do té doby jsem jel nejvíc těch 90 km. Je ještě jeden krásný závod v Jizerkách, který se jmenuje Boboloppet, který má taky 90 km, a je náročnější profilově. Na Vasově běhu člověk nastoupá nějakých 850 m a na Boboloppetu tuším 1250 m. Poprvé když jsem tenhle závod jel, jsem se cítil hrozně unavený a chtěl jsem to vzdát. Tak jsem si otočil číslo naruby – to se tak dělá – a chystal se to zabalit. V tu chvíli mě ale dojel jeden kamarád a pořád do mě „hučel“, že když to zabalím, tak nedostanu medaili. Prostě mě přesvědčil si to číslo znovu otočit a pokračovat.

Vasuv beh v cili

Tedy bez něj bys to nedojel?

Bez něj bych určitě nedojel a vzdal bych to, protože týden předtím jsem jel závod v Německu a byl jsem po nemoci. Legrační na tom je fakt, že v tom roce se nakonec žádné medaile nedávaly. Kamarád mi tak na své vlastní náklady nechal vyrobit jinou.

Jak prožíváš to, když nezajedeš čas, o kterém víš, že na něj máš, když tě ta trať porazí? Nebo když tě porazí někdo, o kom víš, že na něj máš? Je tam zklamání?

Není tam zklamání, většinou každá taková situace, kdy člověk nezajede na 100 %, je vlastně takový impuls k přemýšlení, co by měl zlepšit, co by mohl v přípravě dělat jinak, na co se zaměřit, aby se zlepšil. Mám kamaráda, kterého jsem porazil na Birkebeinerrennetu, on mě za týden porazil na Arefjaellsloppetu a oba máme radost, že jsme si to vrátili.

Kolik času potřebuješ na rekonvalescenci mezi závody? Je člověk schopen jet třeba za dva dny znovu?

Asi ano, otázka je, jakou daň si to potom vybere. Já se většinou snažím v sezoně mít mezi závody 14 dní pauzu, aby se tělo dokázalo zregenerovat.

Já kdybych něco takového absolvoval, tak se z toho měsíc léčím.

Proto potřebuješ trénink a na profících je to vidět ještě víc. Mně trvá cca týden, než se z toho dostanu, profíci se jdou druhý den vyjet a pak jen mají volnější den. Oni mají těchto dlouhých závodů asi třináct za sezonu.

Jak se slaví takový závod? Co se děje večer?

Většinou je večírek. Třeba když se běží Vasův běh, tak večer před závodem se sejdeme, udělují se pokyny, je taková soutěž, kde si každý řekne, na jakém místě očekává, že skončí, a jak dlouho asi pojede. Po závodě večer je pak večírek, kde se tato soutěž vyhodnocuje a udělují se ceny za nejlepší tipy. Každopádně záleží, jak se každý cítí. Třeba já jsem poslední večírek po Vasově běhu prožil tak, že jsem si šel v devět lehnout, protože jsem už vůbec nemohl. Ale byli lidi, kteří tam popíjeli do dvou do rána.

Říkal jsi, že jezdíš v týmu. Co si pod tím máme představit?

Jsem v Silvini Madshus teamu, což je náš první tým, který byl sou­částí seriálu Ski Classics. Už osmý rok s nimi jezdím, šéfuje tomu Marek Pazderský a je to taková parta profíků a nás poloprofesionálů. Předchozí dva roky s námi jezdil i Standa Řezáč, legenda českého dálkového lyžování. 

Standa Řezáč už má přes 45 a pořád je ve špičce. Je zajímavé, že ty delší trasy jezdí poměrně staří sportovci, když vezmeš v po­taz to, že sportovci jsou dnes staří pomalu ve 30 letech.

Strašně se mi líbí příměr jednoho doktora, pediatra, který říkal: „Víte, v mládí získáváme postupně obratnost, rychlost a vytrvalost. A ve stejném pořadí je ve stáří ztrácíme.“ 

Jak vypadá tvůj tréninkový režim? Co člověk musí dělat během roku, aby potom mohl přes zimu objet pět tako­výchto těžkých dlouhých závodů?

V dubnu mám většinou ještě volno, ale už v květnu začíná cyklus přípravy, který se skládá ze čtyř měsíců budování aerobní báze, kdy primárně jezdím na kole, chodím běhat, chodím na dlouhé výlety s hůlkami a samozřejmě cvičím, protože bez toho to nejde. A pak přicházejí ty další čtyři měsíce od září do prosince, kdy se zkracují tréninky a zvyšuje se intenzita tak, aby si člověk sáhl tam, kde mu to takzvaně nechutná. Aby byl připra­vený odjet závod, aby z toho měl radost a nebylo to pro něj utrpení. Celkově za rok najezdím na běžkách cca 1300 km.

Pomáhá ti to ke zdraví, nebo tě to stojí zdraví?

Já bych řekl, že to pomáhá ke zdraví, protože při běžkách pracuje celý kardiovaskulární systém, nejsou tam žádné nárazy jako třeba při běhu a ta příprava je velmi pestrá – kolo, běh, chůze s hůlkami, cvičení, kolečkové lyže. Když přijdu přes týden z práce domů a jsem zralý na to otevřít si láhev vína, tak se přemůžu a jdu na hodinu běhat. Pak si ji třeba otevřu stejně, ale vypiju jen trošku a cítím se úplně jinak.

Jak se to všechno dá skloubit s pracovním životem?

Myslím, že se to nedá skloubit s pracovním životem a malými dětmi. Ale protože už mám děti velké, tak s prací se to skloubit dá. Prostě v sobotu a neděli brzo vstanu a jedu na lyže… Spíš je potřeba to skloubit s manželkou.

A děti jdou ve tvých šlépějích?

Děti jezdí se mnou většinou jeden den o víkendu. Nechá­vám to na nich. Vidím, že to kluky baví a že chtějí na běžkách jezdit. Závodí i v orientačním běhu, což je taky součástí mé přípravy, takže uvidíme.