(rozhovor) Tomáš Řepka: Jestli máte doma problémy, to je váš boj

repka

Tomáš Řepka je jako každá kultovní postava kontroverzní, osobitý a ve fanoušcích vyvolává absolutně všechny škály emocí. Koukněte na Youtube, na jeho loučení s desetitisíci fans londýnského West Hamu. Zaručujeme, že vám ukápne slza. Takhle se fanoušci neloučí s běžným hráčem. Před rokem a půl jsme se s Tomášem bavili o fotbale a životě a o tom, proč chtěl opět žít v Toskánsku.

Fotbalista je něco jako hasič nebo kosmonaut. Každý kluk chce být hasičem, až vyroste, nebo kosmonautem, nebo fotbalistou. Po letošním mistrovství ve fotbalu žen sní snad i některá holka o tom, že bude jednoho dne hrát fotbal za velké prachy. A po nedávném transferu Neymara z Barcelony do Paříže si i kdejaký rodič říká, že nutit své dítě stát se profesionálním fotbalistou možná není špatné penzijní pojištění. No, a koneckonců buďme naprosto upřímní, vždyť i my dospělí chlapi sníme stále ještě o tom, že nás jednoho dne, když čutáme s klukem na hřišti, spatří nějaký trenér a řekne si, hele, ten by se mi hodil do týmu. Všichni mají stejnou fantazii: dát rozhodující gól ve fi nále ligy mistrů nebo chytit poslední penaltu před stadionem plným fanoušků skandujících jeho jméno.

O následném rozhovoru pro televizi nebo tiskové konferenci, o tom už nikdo nesní. Nebo o tréninku druhý den. Nikdo si nepředstavuje, jak jednoho dne jako profesionální fotbalista jde na focení reklamy pro sponzora. Nebo na rozhovor a focení pro pánský časopis. Ale i to je součástí života hráče. Rozdíl mezi tím, co si o fotbalu a fotbalistech myslíme, je dost odlišné od reality. Tomáš Řepka je ztělesněním tohoto kontrastu.

„Profesionální fotbal je o trénincích a o zápasech, ale jinak život berete jako každý jiný člověk, ba naopak – máte vlastně víc prostoru. Trénink skončí v jednu, o půl druhé, pak máte zbytek dne volno.“ Víc času trávíte podle Tomáše mimo fotbal. Ptám se, zda ho to focení pro články baví. „Ale jo, vydržím to.“ Nezní ani nadšeně, ani zpruzeně.

To všechno, ten poloveřejný život celebrity, je podle něj daň za to, že se můžete živit fotbalem. „Lidi o vás vědí všechno, každý na vás kouká, každý něco očekává. Musíte s tím prostě žít. Myslel jsem si, že když to skončí, tak budu mít konečně klid, budu normální člověk v civilu.“ To mu moc nevyšlo. Když hrál fotbal, znal ho snad každý, i ten, kdo fotbal nesledoval. Řepka je pojem, Řepka je legenda, Řepka je synonymem i metaforou. „Když jsem skončil s fotbalem, tak se nastartoval i můj veřejný soukromý život,“ vysvětluje. „Ze začátku to bylo nepříjemné, pak jsem si ale zvykl.“

Sportovci mají nepříjemný handicap. Všichni chtějí vědět, co dělají v soukromém životě. Musí se trochu předvádět, bulvár sleduje jejich rodiny, jejich aféry, zda si někde nedali náhodou před zápasem pivo. Fanoušky to zajímá, chtějí se „svými“ hráči se identifi kovat. Klub je pro fanoušky rodina, fotbalisté jsou členy rodiny a v rodině přece nemáme žádná tajemství. A proto chtějí o soukromém životě fotbalistů slyšet. Tedy až do okamžiku, kdy se fotbalistům třeba doma nedaří. Když se fotbalistovi narodí dítě a on oslaví gól cucáním palce nebo symbolickým kolébáním miminka, tak se z toho fanoušci mohou zbláznit. Ale když třeba jeden zápas hraje jako ponocný, protože zrovna právě pět nocí v kuse kvůli miminku moc nespal, tak je to všem jedno. Podle Tomáše Řepky to ale kruté není. „To nechce nikdo slyšet. Vy jste prostě profesionál. Klub nezajímá, co děláte venku. Musíte být na zápas připravený. Jestli máte doma problémy, to je váš boj. Klub vám dá najevo, že vám udělají servis, abyste mohl hrát a pracovat, ale co je doma, to nikoho nezajímá.“

ÚTĚK DO REALITY

Zrovna Tomáš Řepka je jedním z hráčů, který byl vždy v centru pozornosti. Když hrál, tak národ řešil jeho červené, fauly, výbuchy na hřišti a mimo. Poté řešil jeho vztahy, děti. I když u Řepky ten přechod od života fotbalisty k životu exfotbalisty-celebrity šel docela extrémní oklikou, přes život otce. Když skončila kariéra v roce 2012, staral se o syna Markuse. Sám mám doma malého syna a nedovedu si představit větší kontrast než ten mezi fotbalovým obráncem Řepkou a otcem miminka. Z reakce Tomáše Řepky si toho kontrastu je vědom i on. „Role otce naběhne automaticky, i když to ze začátku bylo zvláštní, ale postupem času mě to bavilo, dělal jsem to rád.“ Načasování tenkrát bylo, jak se ukázalo, docela šťastné. „Když skončila kariéra, v mém životě byl takový ten meziplyn, kdy člověk přemýšlí, co bude dělat, co může dělat, kde se uplatní.“ V tom je otcovství fakt vděčné. „Mně do toho zaplaťpánbůh vstoupil syn a já jsem ten čas vyplňoval tím, že jsem se mu věnoval, byl jsem každý den s ním doma.“

Jaké to je, když je otec miminka zrovna fotbalistou, známý svou horkou krví – jak sám říká, „raubíř“? Fotbalista, který často na hřišti jednal podle emocí? Jak se takový muž srovná s tím, že se najednou musí oddat úkolu pečovat o miminko a vychovávat ho? Představuji si, jak Řepka hlídá svého synka na hřišti a na vedlejší lavičce sedí
další otec, který se celou dobu tiše modlí, aby jeho dítě nesebralo zrovna Markusovi kyblíček nebo do něj nestrčilo. Dnes je Markusovi pět. „Doufám, že jednou – ať už bude dělat jakýkoli sport – si vzpomene, kdo je jeho táta, že bude taky řízný a že si nenechá nic líbit.

Je vidět, že čas, který se synem strávil, je pro něj důležitou etapou v jeho životě. „My chlapi normálně nepoznáváme to, co jsem poznal já. Byl jsem u prvního kroku, u prvního slova, našel jsem první zub. Naučil jsem ho od plínek.“ Cože, od plínek? Jasně, všichni známe hollywoodské klišé o drsném rváči, který se najednou musí starat o miminko a musí vyměnit posranou plínku. Ale rebel Řepka, který odnaučuje synka od plínek? To je dlouhodobý proces psychologické výchovy, který vyžaduje trpělivost. „Ty nálepky dávají lidem většinou novináři. Ale oni se mnou netrávili tři čtvrtiny dne. Moje osobnost byla hodně vybarvená. Na hřišti jsem byl raubíř, ale v soukromí jsem naprosto jiný, jsem takový Jekyll a Hyde. Když skončil zápas, tak jsem přepnul do normálního civilu.“ Přepínat musel často.

KDE JE NOVÝ ŘEPKA?

Pokud jste nikdy neviděli video z posledního zápasu Tomáše Řepky za londýnský West Ham United, podívejte se na to. Takhle se fanoušci neloučí jen tak s každým hráčem. Takhle se fanoušci loučí s hráčem, díky kterému zažili celou škálu emocí od té nejlepší až k té nejhorší. Ale takový hráč musí být kontroverzní. Tohle nemůže být hráč s image andílka. S tím se fanoušek totiž nemůže identifi kovat. „Není to ale tak jednoduché, je to otázka, co vám ta image přináší. Je jednodušší mít image někoho,
koho všichni milují, kdo nemá chybu, kdo pěkně proplouvá a nic se mu nemůže stát. Ono to vyplývá i z povahy. Když jdete do hry naplno, dáváte tomu sto procent, nebo víc než sto procent – obrazně – tak ta vaše povaha vypluje na povrch. Ukáže se, že nejste leklá ryba, mouchy sežerte mě. Takového si fanoušek nevšimne.“ Tomáš na hřišti dal všechno, jeho povaha vyplynula na povrch, a podle toho to často dopadlo. „Fanoušci si vás lépe zapamatují, když jste odlišný, když uděláte třeba nějaké gesto. Paradoxně to mají lidé rádi.“ Možná ani ne tak paradoxně. Podle mě chce přece každý fanoušek mít ve svém klubu takového Řepku. Někoho, kdo sice nedá patnáct gólů za sezonu, ale někoho, kdo s klubem klidně i sestoupí do druhé ligy. V dnešní lize Tomáš nového Řepku najít nemůže, nějakého raubíře. Být srdcařem a bojovníkem ale má podle Řepky i druhou stranu: taková image vás může někam zařadit. Řeknou si – „je to rebel, je to blikanec“.

Napadá mě Zinedine Zidane. Když ve slavném fi nále mistrovství světa dal „Glasgow Kiss“ Italovi Materazzimu za to, že urazil jeho sestru, pohádal jsem se s kamarády, protože podle mě udělal správně. Zidane si asi řekl: víš co, já přece všechno mám, všechno jsem vyhrál, jsem nejlepší na světě, jsem bohatý, ale teď jde o moji rodinu a fi nále mistrovství světa je přece jen fotbal. Tomáš Řepka si to samozřejmě také dobře pamatuje. „Zidanova reakce byla pro mě úplně normální, to byla moje reakce. Když mu někdo sahal na rodinu, tak chápu, že to udělal.“ Místo toho je jeho hlavička braná jako největší blbost, jako důvod, proč Francie prohrála fi nále. Není brán jako někdo, kdo v ten okamžik bránil svou sestru a kdo pochopil, že fotbal je jen fotbal. Takový už je fotbalový svět.

Ptám se Tomáše na další příklad z anglické ligy. Když před několika lety Wayne Rooney – kluk z Liverpoolu, který fandil a hrál za Everton a pak za Manchester United – řekl, že nenávidí Liverpool FC, musel se po kritice omluvit. Tehdy jsem já – fanoušek Liverpoolu – byl rád, že to řekl. Dobře jsem věděl, že na osobní úrovni se Wayne kamarádil s kapitánem Liverpoolu Stevenem Gerrardem. Ale stejně jsem nechtěl, aby někdo, kdo hrál za místního rivala, řekl, že můj klub má rád. Připadalo mi to upřímné, od srdce. „Musíte ale brát mentalitu Angličanů,“ připomíná mi Tomáš. „I když já třeba nenávidím Slavii, vždycky jsem měl pokoru. Musíte soupeře uctívat a vážit si ho. Nesmíte se mu smát. To jsou základní pravidla sportu. Pokud to nemáte v sobě, nemůžete hrát fotbal.“ Sám ale Rooneyho chápe. „Já měl stokrát horší prohlášení proti Slavii. Ale tady to prošlo.“

Když jsme u Slavie, Tomášovi se svěřím s jednou věcí. Když mi šéfredaktor zavolal s tím, koho mám zpovídat, řekl jsem to třem kamarádům, slávistům. Všichni mi tak trochu záviděli! „Nevím, zda je to potěšující zpráva, že by tady chtěli sedět slávisté,“ směje se Tomáš. Setkává se s tím ale prý častěji. Každý by ve svém týmu chtěl mít takového Řepku. „Já být trenér, tak bych chtěl raději šest raubířů,“ – zase to slovo raubíř – „než šest Messiů, nebo sedm Ronaldů,“ říká. „Bez těch pracantů, těch dělníků, by nebyl ani Ronaldo, ani Messi.“ Nikdo bez druhého nic neudělá. „Bez toho by to nemělo logiku. I když, fotbal stejně žádnou logiku nemá.“

MORAVA V TOSKÁNSKU

To, že fotbal nemá logiku, je podle mě jedním z hlavním důvodů, proč mu lidé fandí. Podle toho se poznají i dva druhy fanoušků: glory hunters a fanoušci, kteří vlastně své fanouškovství možná nejvíc poznají skrze tragédii, prohru, smutek. Smutek je silnější než radost. Tací fanoušci pak také víc ocení hráče typu Řepka. „My jsme třeba spadli v Anglii z první ligy. Klub všechny hráče rozprodal, chtěli prodat i mě, měl jsem jít zpět do Itálie, do Parmy. Já jsem ale řekl, že nechci, že zůstanu. To mi strašně pomohlo. Když mi při rozlučce těch čtyřicet tisíc lidí tleskalo a skandovalo, bylo to poděkování.“ Na první pohled se zdá, že kluby, za které hrál, jsou si podobné. Baník, Sparta, Fiorentina, West Ham. „Jsou víc ortodoxní,“ popisuje Řepka. „Fiorentina je velkoklub, West Ham je jiný než Fiorentina, Sparta je zase úplně jiná.“

Mimochodem, scéna, jak se s Řepkou loučí celý stadion West Hamu, je jedna věc. Ale když Tomáš vzpomíná na Fiorentinu, změní hlas. Je tam víc emocí. Není tajemství, že se mu tam dařilo a líbilo nejvíc. Dodnes je to poznat na způsobu, jakým o Itálii mluví. Ptám se, jak dlouho mu trvalo, než se sžil s prostředím. „Florencie a Toskánsko byla pro mě Morava, rychle jsem si zvykl. Miloval jsem to město, všechno mi sedlo.“ I italsky se rychle naučil. Měl kolem sebe hodně lidí, fanoušků, kamarádů, kolegů. Ani italská doprava mu nevadila. „Ano, je to masakr, máte tam motorky, přednost zleva zprava, ale vlastně to je v pohodě.“ A ještě jedna věc se Řepkovi v Itálii líbila. Ptám se, jak dlouho mu trvalo, než se sžil s prostředím. „Florencie a Toskánsko byla pro mě Morava, rychle jsem si zvykl. Miloval jsem to město, všechno mi sedlo.“ I italsky se rychle naučil. Měl kolem sebe hodně lidí, fanoušků, kamarádů, kolegů. Ani italská doprava mu nevadila. „Ano, je to masakr, máte tam motorky, přednost zleva zprava, ale vlastně to je v pohodě.“ A ještě jedna věc se Řepkovi v Itálii líbila. „Dalo se tam všude hulit. Na čerpací stanici frajer čepoval a měl cigáro v hubě. Šel jste do krámku, koupit oblečení a tam se hulilo. Já byl z toho nadšenej, bavilo mě to.“ S Fiorentinou dokonce vyhrál v roce 2001 Italský pohár. V semifi nále porazila Fiorentina s Řepkou AC Milán, ve kterém hrál v útoku Ševčenko. V obraně Milána stál ikonický Maldini.

Za tři roky skončila Řepkova Vita Bella typicky italským způsobem. Majitel měl fi nanční problémy, klub v konkurzu, hráči rozprodaní. I když Tomáš dělal vše, aby mohl zůstat. „Já jsem chtěl zůstat, byl bych šel klidně hrát i do amatérské ligy. Ale oni potřebovali peníze.“ Přišla nabídka z Premier League. Z West Ham. Z Londýna. Na první pohled takový, jak se v Anglii řekne, no-brainer. Jasná věc. „Já byl ale nešťastný, říkal jsem si, že nechci do Londýna, nechci do Anglie.“ Stejně musel, a to ještě dost dramatickým způsobem. „Přestup byl během týdne, já neměl ani možnost trénovat. Dorazil jsem a za čtyři dny hrál ligu.“ Hned první zápas? „No jasně!“ Hned v základní sestavě? „Jasně!“ Ještě k tomu venku na severu Anglie. „Hned v prvním zápase jsem dostal červenou, takže jsem měl první tři zápasy pěkně posichrované,“ usmívá se.

BRITSKÝ STYL

Stejně si myslím, že pro sportovce je z charakteru povolání jednodušší se stěhovat do jiné země, do jiného klubu, do jiné kultury a podle toho se zařídit. Každý týden hrajete s jiným soupeřem, každý víkend je všechno zase jinak, nic netrvá dlouho. Trenéři se mění, spoluhráči se mění, jednou hrajete doma před kotlem řvoucích fanoušků, pak zase v Horní Dolní v poháru s atmoškou národní knihovny. A Tomáš si zvykl na Londýn. I na dopravu vlevo. „Já jsem si to ještě vyšperkoval tím, že jsem měl evropská auta s volantem vlevo.“ Další kontrast. Z italštiny přepnout do angličtiny. Z italského stylu života na anglický. Z italského stylu fotbalu na anglický.

„V Itálii mě nebavilo to catenaccio, které jsem tam ještě zažil,“ vzpomíná na tradiční italskou defenzivní taktiku, založenou na přesných pravidlech. „V Anglii se zato jezdilo nahoru dolů, byla to jízda. Prohrávali jsme třeba tři nula a kluci v sedmdesáté páté minutě furt chtěli dát gól, to mě strašně bavilo.“ V Itálii moc gólů nepadalo. I v osobním stylu to byl dost velký kontrast mezi Itálií a Anglií. Nejdřív ale Tomáš Řepka poznal krutý rozdíl mezi styly oblékání v Praze a Florencii. „Já přišel z Prahy a myslel si, že jsem moderně oblečený a jakou nedělám parádu. Ale módemani v kabině mi to hned vysvětlili.“

Po třech letech si musel zvyknout zas na jiný styl. A britský styl módy je asi tak největším protikladem toho italského. „Já jsem spíš sportovní typ, raději mám ten free, pohodlný italský styl. Takový teplákový typ.“ I když oblek sice nemusí mít každý den, Řepku v Anglii strašně bavilo, že jezdili na každý zápas v obleku.

ZPÁTKY DO ITÁLIE?

V listopadu (2017, pozn.) má Tomášovi vyjít třetí kniha. Jmenuje se Děkuju. „Bude to nejlepší kniha, jakou jsem udělal,“ říká. Má jít o celkové zúčtování. Jak ze soukromím, tak s fotbalem. „Nikoho nešetřím. Je tam všechno, co jsem prožil, všechno dávám na pravou míru.“

Pro knihu s novinářkou Janou Ciglerovou namluvili na sto padesát hodin, ve kterých se, jak sám říká, úplně svlékl. Jednoduché to nebylo. „Vy se vlastně autorovi rozbalíte, říkáte věci, které nikdo nikdy nevěděl. Ale já jsem to chtěl říct, měl jsem tu potřebu to říct.“ Po každém setkání byl vždy hodně unavený, jak říká. Každé sezení trvalo hodinu, hodinu a půl. „Nevěřil jsem, jak vyčerpávající to je. Hlava furt šrotuje, abyste nic nezapomněl.“ A podle toho, co říká, asi na nic nezapomněl. Zda bude potom čtvrtá kniha? „Už jsem řekl všechno.“

Je vidět a slyšet, že se na knihu těší, a to nejen, protože je přesvědčen, že to bude bestseller. Mluví s opravdovým nadšením. Když jsme se bavili o Itálii, měl jsem zase pocit, že v hlase slyším melancholii, nostalgii, touhu po návratu. Táhne ho to tam, fotbalově? „Rád bych se do Itálie vrátil i na žití,“ přiznává. „My jsme tam teď s Kačkou (Kateřina Kristelová, známá moderátorka a přítelkyně) byli v Římě, líbilo se nám tam. Jídlo, myšlení. Je tam pohoda, lidi jsou free,“ básní. Ještě se prý italsky domluví. Měl to štěstí, že hrál v Toskánsku, kde se mluví tou nejkrásnější italštinou. „Musím se dnes ale rozmluvit, to trvá tak tři čtyři dny.“ Čtyři dny přípravy měl koneckonců i v Londýně.

Text: Jan Krčmář
Foto: Ben Renč