(sloupek) JAN KRČMÁŘ: Ideální silvestr. S křížkem po funuse

Snímek obrazovky 2018-11-18 v 15.03.44

 

Je mi naprosto jasné, že tento článek přichází s křížkem po funuse. Ale i tak se chci podělit o tajemství, jak prožít nejlepšího Silvestra vůbec. Informace sice budete moc uplatnit teprve za rok, ale aspoň teď budete v ideální náladě je přijmout a zpracovat. A vsadím se, že mnoho z vás můj názor již nyní tajně sdílí.

Těsně po půlnoci mi volala sestra, aby mi popřála šťastný nový rok. Stejně jako rodiče a pár dalších lidí. Nikomu jsem to nevzal. Spal jsem totiž. Jasně, půlnoční Bagdád nad střechama Prahy mi můj spánek krátce zkomplikoval. Ale špunty v uších docela pomohly a já se brzy vrátil do říše hlubokého spánku. Občas přerušeného, když někdo v našem neighbourhoodu našel ještě jednu neodpálenou raketu a i přesto, že už bylo půl čtvrté ráno a nad Prahou vládlo už dávno depresivní ticho, tak ji ještě odpálil (a píšu schválně odpálil, a ne odpálila, protože, ruku na srdce, tohle děláme jen my).

Když jsem druhý den ráno, nádherně vyspalý a v dobré náladě, chtěl volat zpět a také popřát, tak mi to pro změnu nebral ani jeden z těch, jejichž čísla jsem měl v mobilu jako zmeškané hovory. A to jsem spal do půl deváté. Když jsem se jim konečně dovolal, někdy těsně před obědem (či v jejich případě snídaní), ozvalo se mi hejno smutných, polodepresivních hlasů, které mi většinou přály, aby všechno dobře dopadlo, aby nikdo nebyl nemocný, a samé vlastně negativní věci. Opět se potvrdilo něco, co už dávno vím. Silvestr je špatný nápad a život bez něj je nádherný.

Jako vždycky v životě není dobra beze zla. A k tomuto silvetrovskému prozření bylo třeba nemoci, konkrétně nemoci našeho tehdy osmiměsíčního syna. Ten onemocněl mezi svátky tak, že se probouzel každou hodinu a několik dní nás připravil o spánek. Vyčerpani jsme se s ženou rozhodli, že na silvestr kašleme, protože stejně nikdo z nás nemá chuť slavit, hlídání pro nemocné dítě neseženeme, a chtěli jsme jen spát a odpočívat. Uložili jsme kluka a šli jsme brzy poté také spát. A jako zázrak kluk poprvé po asi pěti nocích spal celou noc a my ji s ním prochrněli, s krátkou přestávkou o půlnoci. Ráno jsme se probudili svěží a při snídani zjistili, že nám nic nechybí. Poté jsem šel na skok na novoroční brunch, který pořádala parta kamarádů, a rychle jsem zjistil, že člověk s nejlepší náladou na celé akci jsem byl já, který silvestra neslavil. Ostatni trpěli v různé míře novoroční depresí, bavili se vlastně jen o tom, co se jim loni nepovedlo, co letos musejí zlepšit, co udělat jinak, zda letošní rok bude lepší, zda konečně změní práci, zda konečně změní partnery, zda konečně budou spokojeni a šťastní. To vše doprovázeno a určitě zesíleno novoroční kocovinou. Já už spokojený a šťastný byl. A bez kocoviny.

Cestou domů v tramvaji jsem si vzpomněl na poslední silvestry a zda jsem také byl tak nespokojený na nový rok. Byl. Buď jsem byl single a přemýšlel, jak se to stalo a co jsem mohl udělat jinak a jak udělat, abych už single nebyl a zda nemám sbalit rovnou někoho, s kým silvestr slavím. Anebo jsem přemýšlel, zda budu mít po studiích dobrou práci, poté zda budu mít lepší práci, víc peněz, zda budu letos tátou, zda stavební firma stihne rekonstrukci bytu včas před tím, než se nám narodí syn, a tak dále a tak dále. Vzpomínal jsem si na jednotlivé silvestry a jak jsem vlastně samotný přelom roku prožil. Při tom jsem narazil na určitý vzorec každoročního silvestrovského zklamání. Každý rok, ať už slavíme silvestr doma, na horách, v zahraničí nebo v klubu, probíhá oslava Nového Roku stejně. Když to srovnáme s jakoukoli běžnou opravdu povedenou pařbou, tak zjistíme, že silvestr je přesný opak dobrého mejdanu a podle toho i končí.

Začne to každoročním stresováním, kde budeme trávit silvestra. Zjišťováním, kdo kam jede, zda někdo nemá chatu, kde bude mejdan, nebo pořádá party, abychom nezůstali jako totální loseři sami doma v Praze. K tomu dotazy od kamarádů, zda něco nebudeme pořádat, a zjištění, že oni žijí ve stejné fear of missing out, jako trapní teenageři. Místo toho, aby se lidé těšili na silvestra, mají strach z toho, že to nebudou slavit správně. 

V samotný den pak nastane panika, zda je všechno nakoupeno, zda je dost pití, za máme správnou lahev na připití. Zda nebudeme za trapné elitáře, kdy místo s hnusnou Bohemkou dorazíme na akci s lahvou pravého šampaňského, nebude zda nebudeme za falešné fajnšmekry, když přijdeme třeba s Cavou, kterou dnes už nikdo nepije, protože Cava is sooo 2008. 

Ve večerních hodinách se pak sociální sítě plní selfíčky nebo zátišími od kamarádů, kteří potřebují všem dát najevo, že oni loseři nejsou a že už jsou připraveni. A ještě hůř, tisíce přání od cizích miminek a dětí, kteří zdánlivě převzali facebook účty svých rodičů a přejí mi krásný nový rok. Do toho všude diskuse mezi pejskaři, kteří naprosto pochopitelně prosí lidi, aby neodpalovali petardy, protože se jejich psi bojí, a odpovědi idiotů, kteří pak schválně odpalují petardu za každé psí hovno, které v uplynulém roce našli na chodníku, a pak odpovědi pejskařů, kteří zas pro změnu nechtějí přiznat že chovat psa v činžákové čtvrti ve městě je také pěkná hovadina.

V průběhu večera se pak projeví panika z toho, že každý chce najít ideální místo, kde být v přesný okamžik, když na mobilu najednou přepne z 23:39 na 00:00. Pokud slavíte v Praze, je to jedno, protože je to strašné všude, nikde nejste sami, všude je kolem vás hejno turistů, kteří si přijeli do Prahy léčit své mindráky a podle toho se chovají. Pokud zas slavíte na venkově, třeba když jste jeli na hory a silvestr jste zakomponovali do lyžařské dovolené, tak zas zjistíte, že jste často odkázani slavit silvestra v místní hospodě, kde je organizovaná nějaká novoroční oslava s příšerným provinčním programem a hudbou, o které jste ani nevěděli, že neco může být tak strašlivé. Kromě toho na venkově bohužel žijí venkované, kteří udělají něco jako že o půlnoci pustí černé dýmovnice, připíjí si na to, že konečně vymřou všichni cikání nebo si rovnou zahajlují anebo, když nejsou rasisti, tak stejně budou chtít slavit s vámi a nutí do vás vlastní hruškovici nebo meruňkovici, nebo něco exotického, co se pije jen u nic v údolí, třeba klidně petrželovici, na kterou jsou ještě k tomu hrdí a opakuji “to se pije jen u nás, nikde jinde to nenajdete”, a nedojde jim, proč to sračku nikdo kromě nich nepije. A když slavíte silvestra v jiné zemi, jako já kdysi v Krakově, tak zas celý večer s kamarády máte pocit, že nejste tam, kde byste měli být, protože nevíte, kde silvestr tráví autentičtí místní, zatímco vy ho slavíte na nějakém náměstí obklopeni dalšími turisty a neděláte to správně.

Nejhorší symptom silvestra ale teprve přijde a je to symptomatické pro to, proč tato každoroční oslava je přesný opak dobrého mejdanu. Opravdu povedená oslava, nebo spontánní pivo s kamarády končí tím, že se někdo podívá na hodinky a zjistí, že ty vole už je půl třetí! A na Silvestra? Každých pár minut se někdo podívá na mobil a zklamaně zafňukne, že je teprve čtvrt na dvanáct a že musíme všichni ještě čekat, než se můžeme opít jako hovada. Takhle vypadá dobrá akce? Pche.

I po zábavném silvestrovském večírku není nikdo tak spokojený nebo nadšený, jako po běžném narozeninovém mejdanu, po svatbě nebo spontánní akci, která se nečekaně protáhla, protože všichni se bavili bez tlaku, bez norem, bez pocitu, že si musí užít. Skutečnost, že je druhý den volno, je ještě k tomu kontraproduktivní. Když jdete s kamarády na pivo ve středu a všichni víte, že druhý den vstáváte do práce a každá další minuta a každý další panák ja tak trochu fakáč systém. A někde hluboce v sobě cítíte ten stejný pocit, který jste měli v mládí, kdy jste pařili třeba večer před písemkou, ten pocit něčeho zakázeného. Na silvestra proti ničemu nebojujete, nikomu fakáče neukazujete, ničím nejste výjimeční. 

A s tím vám chci popřát šťastný nový rok.