Sloupek Jana Krčmáře: Co s vegetariány?

A hipster man with the beard standing in the kitchen and holding an apple in hand vector flat design illustration. Vertical layout., Image: 275224830, License: Royalty-free, Restrictions: , Model Release: no, Credit line: Profimedia, Stock Budget

„Vegetariáni nemají rádi masožrouty, ti zas nemají rádi vegetariány, nikdo nemá rád vegany, což je v pořádku, protože oni taky nemají nikoho rádi, hlavně ne sami sebe.“

V roce 1997, v osmnácti, jsem se stal vegetariánem, když mi moje první opravdová holka řekla, že je vegetariánkou a že nejí ani ryby, a pokud já budu jíst maso, i ryby, tak mě nebude líbat, protože budu chutnat masem nebo rybou, a to ona nejí a nechutná jí, když se líbáme. Po půl roce jsme se rozešli, ale já zůstal vegetariánem, protože jsme pak potkal jinou holku, která taky nejedla maso, ani ryby, a tak jsem si řekl, že pokud jí řeknu, že jsem taky vegetariánem a že nejím maso, ani ryby, tak budu mít větší šanci, že jí sbalím.

Fungovalo to, a začali jsme spolu chodit a já za tu dobu stále nejedl maso, ani ryby, prostě nic mrtvého, kromě zeleniny, která je také mrtvá, a když třeba do salátu říznete nožem, tak on řve, ale je to tak vysoko, že to neslyšíte a ani pes by to neslyšel. Po půl roce jsme se rozešli a já zůstal vegetariánem, protože jsem si myslel, že je to dobrá metoda na balení holek a že je to strašně cool. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.

V roce 1999 jsem byl na návštěvě u pratety v Karlíně, která celý život pracovala v řeznictví a uměla na gram přesně uhádnout váhu předmětů, které měla v ruce, z toho, jak celý život prodávala šunku a vyprávěla, jak jednou v roce 1943 k nim do řeznictví přišel chlap, prý že jim chce prodat vlastní vepřové maso ze statku, což bylo zakázané. Maso ochutnala, ale bylo hodně sladké, a řekla mu, že to stejně prodávat nesmí. A pak toho chlapa zavřeli, protože zabil svou ženu, naporcoval jí a prodával jí v Praze jako vepřové. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.

Teta, když jsem u ní byl na návštěvě, uvařila nějaké hrozné maso, protože dělala v řeznictví za komoušů a nevěděla, co je dobré maso a špatné maso, a já jsem to špatné maso musel sníst, protože jsem sice nejedl maso, ani ryby, ale prateta z řeznictví, co za války jedla lidské maso, je holt teta z řeznictví, co za války ochutnala nějakou paní, a tak jsem to snědl a pak jsem zvracel a měl jsem za to, že moje křehké tělo už není zvyklé na maso, že už žaludek umí jen zeleninu a zůstal jsem vegetariánem další dva roky. Pak jsem chodil s holkou, co maso jedla, a já ho taky zase začal jíst, a jedl jsem takřka úplně všechno. A v roce 2003 jsem ochutnal normálně uzenou velrybu, kterou přivezl kamarád Nor z Norska, který u nás studoval. On uspořádal party, kde se pil Aquavit Linie, což je norský tvrdý chlast, který v Norsku pálí, pak ho dají do dřevěného sudu a pak ho normálně dají na loď, jedou s ní přes rovník, proto se to jmenuje Linie, a pak ta loď otočí a oni s tím chlastem jedou zpět do Norska a tvrdí, že ten Aquavit díky tomu chutná lépe. Nekecám, google it.

K tomu Aquavit jsme jedli tu uzenou velrybu a dělali jsme, že je to totálně dekadentní, ale vlastně velryba vlastně nikomu nechutnala a nikdo to nechtěl přiznat, protože jsme byli strašně cool studenti politologie nebo germanistiky a jedli jsme proti politologickému anebo germanistickému mainstreamu, který byl příšerně politicky korektní a  nikdo nechtěl nahlas říct, že ta velryba chutnala jako suchá bota, kterou vylovili z moře a pak zabalili a prodali. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.

My jsme pak dokonce říkali, že jsme jedli velrybu a že nám chutnala pokaždé, když nás někde odchytili fundraiseři z Greenpeace, a to fungovalo, oni nám pak dali pokoj. Ten Nor se pak v roce 2008 odstěhoval do Ameriky a nabrnknul si Američanku z Arizony, která je nejen vegetariánkou, ale i vegankou, o čemž jsem v roce 1997 ani nevěděl, že to existuje. A ten Nor tu svou Američanku veganku přivezl na mou svatbu, kde ona pokaždé, když ten Nor si dal nějaké maso, dostala hysterický záchvat, vyběhla z místnosti a on jí potom musel jít ven uklidnit a hádat se s ní, což tedy bylo poměrně často. Nor si hned po příletu do Prahy naordinoval vepřo-knedlo a ona dostala první z asi dvaceti hysteráků, protože on si maso dával fakt furt. Její ustavičné hysteráky na svatbě nejdřív docela rušily, ale potom z ní měli všichni prdel a kamarádi mé ženy hráli hru, kterou nazvali „nalož si na rautu talíř plný masa a stoupni si vedle Američanky“. Ona okamžitě chytla hysterák a vyběhla ven a nadávala na nás středověké Evropany a ten Nor, co si chtěl dát o půlnoci guláš, musel míto toho stát venku v dešti a uklidňovat ji, zatímco kamarádi mé ženy už si na rautu naložili další talíř plný masa a čekali, až se Američanka uklidní a vrátí dovnitř, aby mohlo začít další kolo jejich geniální hry. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.

V roce 2007 jsem v Azerbájdžánu byl v nejlepší restauraci v životě, v městě Lahič, kde je jen jedna restaurace, vlastně jeden dům, před ním pět stolů, mezi nimi běhali slepice a tam si člověk sedne a čeká na číšníka. Když přišel číšník, nedal nám jídelní lístek, ale spočítal, kolik nás je, pak šel dovnitř pro nůž, pak s tím nožem šel na dvůr, pak šel pro jednu slepici, pak ta slepice najednou neměla hlavu a hodinu poté přišlo snad nejlepší jídlo, které jsem kdy jedl, a já tehdy tu Američanku neznal, což je škoda, protože ten hysterák by byl stál za to. Nejhorší restaurace, mimochodem, byla v Albánii v roce 1995, kde jsem byl s tátou na dovolené a kde jsme byli první den na večeři a dali nám maso, což byl možná nějaký pes a majitel restaurace říkal, že to bylo hovězí a byl strašně hrdý, protože jeho syn prý kvůli fláku masa vystál šestihodinovou frontu a naúčtoval nám za to moc pěknou částku v dolarech. K masu přihodil pivo, na které syn stál frontu nejspíš dva dny, a to zas chutnalo masem. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.

Ten Nor si svou Američanku mimochodem nabrnknul v Chicagu, kde jsme se v roce 2008, v den, kdy si Američané zvolili Obamu, neuvěřitelně přejedli sushi, a to přímo v parku, kde Obama měl několik hodin později vítězný projev a já při tom projevu stál uprostřed davu lidí a všichni si byli vědomi toho ohromného významu okamžiku, a že ta země konečně dokázala něco, o čem se jim snad jen zdálo a že teď bude všechno dobře, a já myslel na to sushi. Dva roky předtím jsem jel vlakem přes Ameriku a v Montaně mi přestala fungovat kreditka a já měl jen pár dolarů na jídlo a dva týdny jsem jedl toastový chleba a tofu, protože to bylo hodně levné a protože tofu je dost vydatné, ale stal jsem se tím vlastně také nechtěně veganem, což jsem potom Američance vyprávěl, protože jsem myslel, že to možná pomůže, ale ono to nepomohlo a ona zase dostala hysterák a vyběhla ven ze svatby a Nor jí musel jít uklidnit. To tehdy ta hysterická Američanka z Arizony ani nevěděla, že jsem s Norem kdysi ve Vídni jedl největší masovou prasárnu, kterou jsem kdy viděl, a sice obalený, pečený karbanátek, do kterého byly zapečeny kusy jelita, takže maso v mase, extravagantní masoexcentrismus. Dali jsme si každý dva, v takovém tradičním vinařském podniku, ve Vídni se jim říká Heurigen, na kraji města, ve kterém pracoval kromě rakouských majitelů jen český a slovenský personál a jeden slovenský číšník nám řekl, že ho to tam pěkně sere, protože se ve Vídni chtěl učit německy, ale teď mluví vlastně furt slovensky. Byl tak nasraný, že mu bylo jedno, když jsme cestou ven šlohli láhev červeného, kterou jsme cestou vypili na střeše zaparkované dodávky, což by se té Američance určitě taky nelíbilo, protože ona je symbolem dnešní rozdělené společnosti, ve které lidé všechno hned odsuzují, na všechno mají hned názor a ani jídlo je nespojuje a žaludkem jim prochází jen nenávist a nasranost. Vegetariáni nemají rádi masožrouty, ti zas nemají rádi vegetariány, nikdo nemá rád vegany, což je v pořádku, protože oni také nemají nikoho rádi, hlavně ne sami sebe.

A přitom to tak vůbec nemusí být, vegetariáni a nevegetariáni mohou spolu žit v míru, vedle sebe, koexistence masožroutů a zeleninovrahů není utopií, a důkaz toho jsem zažil dokonce přímo v Americe. Sice na druhém konci od Američanky z Arizony, a to ve státě New York na kanadské hranici, kde žije moje sestřenice se svým mužem. Ona maso nejí, on jo. A stejně se mají rádi. Dokonce spolu žijí na mléčné farmě, na americkém venkově, v bývalé stodole, a vedle bývalé stodoly je nynější stodola a v ní je stádo krav, které mají na mléko a sýr, který ta vegetariánka jí, protože je to z vlastních krav, o které se pěkně starají a které mají jména a hraje si s nimi jejich syn, a ten sýr dělají vlastnoručně. A občas její muž nechá jednu tu krávu porazit a pak jí sní, a dělá nejlepší steaky na světě, a jeho manželka vegetariánka to nejí, a to přesto, že je to z vlastních krav, o které se starají, které mají jména a se kterými si hraje jejich syn, a i přesto, že ten steak dělá její manžel vlastnoručně. Ale ona ho ten steak stejně nechá sníst, prostě si to maso nedá a nehádají se, jen se na něj občas zle pasivně-agresivně podívá, on kroutí očima a pak se každý večer jde shulit před stodolu a ona tráví svůj den tím, že učí jogu, a je totálně zen, a tím se s tím vyrovná. To je jejich modus operandi, a měli bychom se to všichni naučit. A mimochodem, pokud právě obědváte, tak přestaňte číst, protože u jídla se nečte.