(sloupek) PETR HOLEC: Hlavně už bez babičky, lásky i lokálnosti. PF 2019

Snímek obrazovky 2019-01-09 v 18.13.31

Nikdy jsem si nedával novoroční předsevzetí a netrpím ani přetlakem těchto přání. Má to přinejmenším jednu výhodu: nemáte pak logicky co porušovat a ani moc zbytečných důvodů být zklamaní. Přesto teď mám jedno gastronomické přání. Nebo spíš hned tři – když už, tak už: rád bych letos vyhlásil rok bez jídel „jako od babičky“, „připravovaných s láskou“ a taky lokálních menu za každou cenu! Nexistuje totiž nic stupidnějšího. Všechny možné „babičky“ trýzní naši gastronomii dobrou dekádu – a podívejte. S láskou pro změnu vaříme i nejhorší šlichty a díky lokálnosti teď znovu všichni jíme kuře, jen bez eidamu a broskve.

Docela by mě zajímalo, kdo tuhle vší idiocii vlastně vymyslel. I já měl samozřejmě babičku. Táhne mi na padesát, takže obě moje babičky prožily půlku života a většinu toho dospělého v v komunismu. I já v něm prožil přesně dvacet let a věřte mi, že gastronomii fakt nepřál, i když dnes rádi podléháme nějaké nostalgii. Právě komunismus naši gastronomii zničil tak, že se z toho vzpamatováváme dodnes. Ano, nemálo Čechů zkoušelo za komunismu na zahrádkách pěstovat zemědělskou soběstačnost, takže jsme občas měli „domácí“ vajíčka, králíka nebo i vepřové. I tak i naše babičky převážně vařily z produkce JZD. A ta byla přesně taková, jakou ji vidíte z tehdejšíh seriálů z JZD, které jsme si dnes taky tak oblíbili, a proto znovu běží v TV: nechtěli jste to radši jíst, tečka. Nechme proto naše babičky konečně spát a dívejme se radši do budoucnosti. Zničit si vlastní gastronomii jednou úplně stačí.  

A lásku si při tom nechme na doma, třeba se pak budeme míň rozvádět. Vlastně nevím, co to znamená, když mi nějaký kuchař zkouší namluvit, že mi jídlo uvařil s láskou. Ano, většinou tuhle zločinnou floskuli ukradl píáristům, což jsou obecně láskyplní lidé. Ale jinak? To jako že i u vaření… Díky, fakt nechci. Bohatě mi postačí, když mi dotyčný jídlo uvaří se vší profesionalitou, za nímž mu i platím. A která našim mnohým kuchařům pořád chybí jako máloco, vaření totiž často nenávidí. 

A ještě k lokálnosti, další módní modle. Česko má možná krásnou krajinu, svou zemědělskou podukcí a rozmanitostí surovin je ale stejně nudné jako panelák. Aby taky ne: na západě země bývá zruba o stupeň chladněji než na východě a na severu i jihu chováme úplně stejná zvířata. Samozřejmě fandím všem farmářům, kteří produkují kvalitní věci. Je to trochu boj s větrnými mlýny, Česko je totiž historky spíš zemí gastronomické kvantity a ne kvality. Nebo jinak: náš přístup k výběru jídla je podobný jako k výběru benzínky; hlavně ať to stojí co nejmíň, jde přece jen o palivo do nádrže. Jinak ale naší gastronomii nic nepomůže tak, jako když k lokální tradici přidáme i globální suroviny a postupy. 

Přeju proto všem dobrý rok 2019!