(sport) V NASCAR autě. Na vlastní kůži!

B4f-Kjyx

 

Koncem června do Česka poprvé přijíždí závody NASCAR. Typicky americká záležitost a evropským nádechem. Jan Krčmář se na mosteckém autodromu projel v NASCAR autě s českým jezdcem Martinem Doubkem. Na vlastní kůži zažil řev a horko závodního osmiválce.

V roce 2006, krátce po studiích jsem ve vlaku projel Spojené Státy – z New Yorku do Seattlu. Jednou zastávkou na mém železnižním road tripu bylo Chicago. Bydlel jsem tam u vzdáleného příbuzného, kterého jsem neznal a on mě taky ne. Ale byl tak hodný, že mě u sebe nechal bydlet – přesto, že jeho větev rodiny emigrovala do Ameriky koncem 19. století.

Když jsem vystoupil z vlaku a na peróně hledal někoho, kdo vypadal, jako že čeká na kluka z Evropy, zamrzla mi najedou krev v žilách a bylo jasné, že příští čtyři dny v Chicagu si asi moc neužiji. Na nástupišti, v ruce ceduli s mým jménem, stál asi padesátiletý chlap s dvěma rottweilery a baseballkou na hlavě+. Na ní nápis, který nevěstil nic dobrého: NASCAR. Tohle tedy byl Bob, příbuzný. Patrně hardcore republikán, který své psy učí chytat mexické imigranty a o víkendech se chodí vožírat Budweiserem Light na závodech NASCAR. Pět minut poté jsem se v autě tiše káral za to, že jsem měl blbé předsudky. Bob byl samozřejmě hardcore demokrat, psy byli mazlíčci a NASCAR už dávno nebyla doménou jižanských rednecks. A dnes už NASCAR není ani doménou Američanů.

„Já myslela, že ten NASCAR je až za dva týdny?“ ptá se zmateně řidička taxíku cestou na Autodrom Most. Je vidět, že taxikáří vědí, co se na autodromu děje. „Dnes tam trénuje ten český řidič, Martin Doubek,“ odpovídám. Martin Doubek je jediným Čechem v evropské NASCAR Series –  odnoži amerického originálu, která se letos v rámci OMV MaxxMotion NASCAR Show zastaví poslední červnový víkend i v Česku. To je taková malá senzace, ostatní závody se jezdí na legendárních okruzích jako v německém Hockenheimu či v anglickém Brands Hatch. Tam závod sledovalo na 80 tisíc diváků. Zatímco v Americe se NASCAR jezdí až na výjimky na ikonických oválných okruzích, kde řidiči „jenom“ zatáčí doleva, evropské NASCAR Series se koná (až na jeden ovál) na běžných okruzích.

NASCAR je pro většinu Evropanů cizí slovo. Ani já o tom vlastně moc nevím. Nabídku podívat se na tréninkové jízdy, auto zblízka a hlavně svést se jako pasažér v závodním autě řízeném Martinem Doubkem jsem samozřejmě neodolal.

B1F24723-0B4E-448B-8AFF-71E2376E6E54V jednom z boxů na autodromu Most najdu obrovské auto, jak ho znám z televize. Typický uniformní tvar amerických závodních aut, černý Ford Mustang, mohutný, těžký. Uvnitř sedí Martin Doubek, který pro rozhovor do rozhlasu zapne motor a nebýt otevřených dveří od boxu, asi ohluchneme.

Prozkoumám auto a na druhý pohled poznám, že logo Mustangu a celá maska je pouze nalepená na samolepce. Stejně jako světla auta. Jenom samolepky. „Světla vůbec nepotřebuješ, jezdí se za denního světla, proto jsou jen nalepená,“ vysvětluje Dennis, Američan, který mi připomíná Bobbyho z Chicaga. Podobný účes, věk a vousy. Dennis je součástí stáje Hendriks Motorsport, pro který Martin Doubek jezdí. „To vlastně vůbec není Ford Mustang, všechna auta v NASCAR mají stejný motor, Chevrolet V8, stejnou vnitřní konstrukci, kola, prostě všechno.“ I úplně stejnou karoserií z laminátu. Týmy mají na výběr z „modelů“  Chevrolet SS, Chevrolet Camaro nebo Ford Mustang. „Proto tam musejí být nalepená světla, z důvodů brandingu,“ dodává Dennis. Už to chápu. Auta jsou opticky úplně stejná, nebýt toho, že na ně automobilky nalepí fake světla, tak by diváci nepoznali, jaké auto to má vlastně být.

Na autodromu Most sranda teprve začíná, čeká nás projížďka s Martinem Doubkem. V závodní kombinéze mi je ve skoro třiceti stupních docela horko, ještě než do auta vlezu. To se dělá mimochodem oknem, protože auta dveře nemají, protože lamino, žejo. Nejdřív mě udiví skutečnost, že jako spolujezdec nemáte vůbec kam dát nohy. „V pohodě, zažil jsem horší dovolené,“ uklidním Martina, kterého pohled na mých metr devadesát dva nacpaných vedle něj v autě asi znepokojuje. Vzpomínám si na jednu jízdu taxíkem v Gruzii, když jsme s kamarády jeli asi pět hodin k pobřeží. Já seděl vpředu, pod nohama jsem měl krosnu a na klíně asi desetiletého syna taxikáře, který nás vezl. To byl podobný pocit, jako teď v Mostu. Jak Martin Doubek, tak gruzínský taxikář mají podobný styl jízdy. A i zvuk aut je podobný. I když v Gruzii to nebylo díky V8, ale patrně kvůli rozbitému výfuku. Hluboký zvuk NASCAR auta je impozantní, i když trochu ubírá na pocitu rychlosti. Jedeme 230 a auto stále bručí hlubokými tóny. 

86DAC0F8-5810-45B3-A6BC-75B265DACF1DPřed závodem jsme nahlédli pod kapotu Martinova auta. Vypadá to jako kdyby někdo řekl „udělej prostě motor“. Syrově, hrubě, originálně. Tak nějak si představuji závodní auta před sto lety. „To je na tom to krásný, je to ta oldschoolovka, jde opravdu o toho závodníka a jak s tím jede,“ básní Martin. Celé auto je takové – v zatáčkách je poznat, že auto ovládá Martin, a ne nějaká elektronika, kontrolu trakce či další systémy, které vyhlazují pohyby. Je to syrový zážitek. „Speciální na NASCARu je klasická spojka s řazením do H, takže tam furt kopu,“ vysvětluje Martin.   

Organizátoři nám při příchodu v presscentru přichystali občerstvení. Ať si nabídneme. Neřekli nám naopak, že se máme raději místo toho pořádně napít. V autě jsem sotva minutu a už mám pocit, že jsem vypotil tři litry vody a overall je v takovém stavu, že kolega z rádia, který je na řadě po mě, si raději nesundá košili, což je chyba. V autě je neuvěřitelné horko, hořící vzduch z motoru fouká přímo do cockpitu na Martina a na mě. „Když je venku třicet stupňů, tak v tom autě je šedesát,“ říká Martin, který pod kombinézou musí nosit ještě nehořlavé prádlo a trpí samozřejmě víc, než my. „Dnes jsem vypil určitě přes tři litry a ještě jsem nebyl ani jednou na záchodě,“ odpovídá zajímavou formou na otázku, kolik toho za závod vypotí.

F75CC5EE-057E-4F16-A710-8275E2E2A098Historka s nalepenými světly dobře ilustruje asi nejzajímavější aspekt celého NASCAR, ba celé filozofie amerických závodů. Ty jsou totiž meritokratické a demokratické. Vyhraje ten, kdo nejlépe jede, ne ten, kdo má lepší auto, protože auta mají všichni stejné. „Auta se objednávají tak, že se kupují sady od NASCARu, my si z toho skládáme auta,“ říká Martin Doubek. Kompletní závodní auto vychází na sto tisíc eur.  Rozdíl mezi americkým a evropským NASCAR je, že americké motory jsou dvakrát silnější a dražší. Důvodem jsou finance. V evropském NASCARu není samozřejmě zdaleka totiž peněz jako ve Státech, kde se motory mění skoro po každém závodě. Po pětiminutovém povídání s Dennisem o závodech a autech seberu dost odvahy se ho zeptat, v čem spočívá fascinace dívat se na auta, jak jezdí furt dokola. „Ty oválný okruhy v Americe jsou malé, jedno kolo ujedou tak za dvacet sekund. Výhoda je v tom, že jako divák vidíš celý závod, prostě všechno,“ vysvětluje Dennis. „S klasickými závody to nemá nic společného,“ potvrzuje Martin Doubek. „Na normální trati mám takzvaného spottera, který stojí na věži a navádí nás do sluchátek. Na oválu bez toho člověka nemůžu vůbec jet, spoléhám pouze na spottera, který mi povolí vyjet z pruhu a předjet auta,“ vysvětluje Martin. Až když spotter vidí, že jezdec nasbíral rychlost, že nemá za sebou auto a může vybočit, má jezdec povolení předjet. „Bez něj bych na ovále neujel ani jedno kolo,“ dodává. Na oválu to není tedy pouze o řidiči, ale jak říká Martin, i o tom, čí spotter má větší koule.

FEB28E49-4F70-495A-B966-73B9A0F5D07DI tak Martina ale baví klasická trať víc, než ovál, kde se prý stane velice snadno, že se jedno auto otočí a všichni ostatní pak nabourají. Což neznamená, že na klasických tratí je NASCAR naprosto bezpečný. Martin Doubek o tom ví své. „Před několika týdny, po startu při závodě v Itálii, jsem poprvé viděl NASCAR na střeše,“ vzpomíná na víkend, jehož následky bude ještě chvíli cítit. „Zasekla se tam auta, já lehce škrábnul předním nárazníkem a protože je to plast, tak mi ty kusy plastu lítaly a zničily hadičku od brzdné kapaliny,“ pokračuje. Výsledek byl jasný. Naštěstí neletěl přímo do zdi a poté, co tam hodil jedničku, auto zpomalilo, a on ho mohl hodit do smyku, aby zastavil. Při tom si ale narazil koleno o ochranný rám. „Snažil jsem se z auta vylézt, ale nějak to nešlo, a všiml jsem si, že moje koleno nevypadá tak, jak by asi mělo,“ líčí Martin svůj úraz. Jak se nahazuje koleno, ptám se? „Dost blbě!“ směje se Martin.

Víc o závodu NASCAR v Mostě najdete na www.autodrom-most.cz

Text a fotografie Jan Krčmář