Velikán

richard-muller-formen20048

 

V rozhovoru mluvil o „autorské níži“, přesto měl vyprodané turné a tvrdě se připravuje na zlomovou cifru – 55 let, což znamená další výsostně osobní album. Richard Müller to vlastně ani jinak neumí. A i když nedává moc rozhovorů a nerad se fotí, postavil se tenhle dvoumetrový chlap k ForMenu čelem. Tak jako k celému svému životu.

Očekával jsem, že to bude hlučné odpoledne. Do vylidněné budovy Slovenského rozhlasu (byl zrovna svátek) ale přišel nejdřív Richard Müller osobně. A až pak vkročil i jeho hlas.

Ukázalo se, že to je trochu jiný Richard Müller. Velký chlap budící respekt se pohybuje opatrně a pomalu, sedí klidně, mluví potichu, někdy hledá slova a postupně se otevírá, stejně jako ve svých textech. Když si u vzpomínání na název písničky Plesový marš dovolím jako pomůcku zaintonovat několik mírně falešných tónů, neurazí se a neodchází.

Za nehybnou tváří a slunečními brýlemi je ale cítit živel, který pospává a čeká na svou příležitost. Ať už na koncertním pódiu, kde rozjel projekt věnovaný legendárnímu Jaro Filipovi, nebo s rodinou, která je pro něj zásadním tématem.

Co vás v poslední době potěšilo?

Jednoznačně Markus. To je hrozná radost a o tom asi není potřeba mluvit, protože když je člověk normální, tak své děti šíleně miluje. A já se v tomto směru cítím být normální.

Jaký máte vztah s dětmi?

Ideální, nebo lépe řečeno nejideálnější možný. Dobře si rozumíme. Jenom mě vždy zaskočí, jak jsou velké, nemůžu říct staré, kam dorostly za tu chvíli, kterou jsme společně absolvovali, respektive neabsolvovali. Trysková letadla, tak letí život.

richard-muller-formen20117 Chodí za vámi pro radu?

Myslím, že ani ne. Ke mně chodí pro peníze.

Jak zvládáte Markuse?

Markuse především „zmenedžovala“ moje partnerka do té míry, že s ním bývám málokdy sám, většinou jsme spolu všichni tři. Má práci v Praze, to znamená, že na tři dny odjíždí, a to zase pomáhá jedna slečna. Je to pozoruhodné, ale ona začala pečovat o moje dvě malé děti před dvaceti lety. To znamená, že teď jede druhou generaci. To je skvělé.

V průběhu kariéry vám vždy někdo pomohl vrátit se zpátky. Nevycházelo to z vás?

Zažil jsem silné, skandalózní období a pak jsem zažil zase jiné. Uvědomoval jsem si, že se to v životě tak mele.

Měli jste vždy štěstí na lidi?

Myslím, že ano. Tu a tam, chvílemi možná i ne, ale to nebylo tak podstatné.

Dlouho vám byla oporou maminka.

Ano, ale to byla opora typicky maminkovská. Nebylo to o tom, že by mi uměla vysvětlovat, jak mám jít světem pop-music. Ona byla úžasná žena a měli jsme se hrozně rádi.

Jakou roli ve vašem životě hrají ženy?

Jsou nepochybně důležité a zatím nikdo nevymyslel způsob, jak vést rodinu bez nich.

Mám pocit, že jste člověk, který splácí své dluhy.

Je to tak. Když někdo sáhne nějakým způsobem na moji svobodu nebo rodinu… Ne, že bych se snažil mu to přímo fyzicky vrátit, to v žádném případě. Těmto věcem se vyhýbám. Ale máte pravdu v tom, že mě nenechá chladným, když se v mém okolí stane něco nepřístojného.

Tím se vlastně dostáváme k obrazu skutečného muže. Vy jste otevřený, poměrně citlivý a staráte se o své blízké. To se asi dnes trochu vytrácí. Jaký by podle vás měl být skutečný muž?

Měl by být po každé stránce spolehlivý. To znamená, že když dá dohromady rodinu, profesi a věci s tím spojené, v ten moment by se měl starat o všechno do té míry, aby nic nezakolísalo v jeho okolí. To je podle mého názoru chlap, který si zaslouží být chlapem.

richard-muller-formen20174Daří se vám to vždy naplňovat?

Samozřejmě že ne, ale snažím se o to všemi způsoby.

Oskar Rózsa jednu část vašeho života nazval obdobím rozšiřování vědomí.

Měl pravdu, ale je tam jeden dost zásadní problém. V určitém stadiu vás to dožene a pohltí. A tehdy končí jakékoli široké vědomí a cokoli, co by mělo připomínat něco tvořivého.

Máte milosrdnou paměť, nebo si pamatujete všechno?

Milosrdná paměť je krásný termín. Neřekl bych, že je milosrdná, spíš je nemilosrdná. Sám si často, velice často, rekapituluji věci, posouvám se do období otazníků, ne vždy procházím těmi otazníky úplně v pohodě. Neřekl bych, že jsem suverén, který je schopný bojovat takto jednoduše.

Považujete se za svobodného člověka?

Považuji se za svobodného člověka.

Kdy jste přišel na to, že jste svobodný?

Cítil jsem se svobodný úplně od začátku mládí. V časech, kdy jiní holdovali studiu, věnoval jsem se hudbě. Od druhého ročníku na VŠMU jsem cítil, že je všechno kolem mě svobodné, co se týče mě. Co se týče politické situace, o tom nebudeme mluvit, protože to samozřejmě svobodné nebylo. A naštěstí jsme tak daleko, že na to už jenom vzpomínáme. I když jsou zase jiné problémy na placu. Ale já jsem se od momentu, kdy jsem byl přesvědčený, že budu dělat hudbu, cítil hrozně svobodný.

Je to moment, kdy jste našel smysl života?

Jo.

Četl jsem, že když hrajete, hudba vás úplně pohlcuje. Je ještě něco, co vás dovede podobně zasáhnout?

Hudba je na prvním místě. Kdybyste viděl můj pracovní stůl, to jsou kupy CD, která budu dnes nebo zítra poslouchat.

Co vás na tom stole čeká?

Mám jeden technický problém v sobě, že poslouchám hudbu všech žánrů a stylů. To znamená, že jsem schopný dopoledne začít poslouchat Milese Davise, ale v poledne už poslouchám Boba Dylana. Tvrdé kapely mám rád a všechno, co vás napadne… U mě se dá spíš mluvit o tom, co neposlouchám. A neposlouchám country hudbu, ale to také jenom některé věci. Třeba mám rád, a to se ani nemůžu přiznat, mám rád bratry Nedvědy. A, bohužel, jsem vzdálen vážné hudbě. Je mi to hrozně líto, protože si uvědomuji, že je hrozně moc překrásné hudby v tzv. vážné hudbě, a mně se nedostalo toho kouzla, abych ji uměl ocenit. Pro mě je vážná hudba hrozně komplikovaná a nenacházím v ní, bohužel, žádné osvěžení.

Ale vážnou hudbu ve svých písních akcentujete.

Myslíte Plesový marš? To je mimořádná písnička, kterou otextoval můj tehdejší textař Daniel Mikletič. Byla to pro mě natolik velká výzva, že jsme ji zařadili na desku a velice dobře to dopadlo.

Čím to je, že je spousta zpěváků a skupin, u kterých je cítit, že to nejsou oni?

Vždy jsem byl svůj. Ale když si to tak vezmete a poslechnete si po sobě moje CD, tak je v podstatě každé jiné.

richard-muller-formen20077Jenomže když ta alba vznikají, vždy se nacházíte v jiném životním období.

A já nejsem ten, který by se rozhodl, že toto bylo úspěšné, tak teď půjdu tím směrem. Jdu směrem, který mi právě vyhovuje. A to je znova veliký bod svobody.

Když srovnám alba 33 a 44…

Teď bude 55.

Album 33 je o světoběžníkovi, který leccos viděl a zažil, deska 44 je osobnější, věnovaná ženě. Je tam vidět velký vnitřní posun. Když mluvíme o 55, kdy jste naposled napsal písničku?

To je dobrá otázka. Myslím, že nemám v tvořivé sféře to nejlepší období. Rád vystupuji, ale uvědomuji si i to, že musím hrát vlastní písničky a texty. Ale to také není tak jednoznačné. Méně se mi daří v souvislosti s autorskou tvorbou.

Lépe se vám píše, když máte horší období?

Není to úplně tak, ale můžeme se k tomu přiklonit.

A co tedy s tím albem 55?

Bude, řekl jsem si, že rozhodně musí být. Už na tom docela dlouho dělám a tentokrát pro mě úplně zvláštním způsobem. Oslovil jsem po dvaceti letech svého bývalého textaře Petra Uličného, který mi mezitím napsal asi patnáct textů pro nové album. Ale to bude až daleko za tím, které jsem teď nachystal s pány Pavlíčkem a Horáčkem. Jmenuje se Sociální síť. A na září bych rád nachystal 55. Uvažoval jsem, že bychom to mohli udělat s Fragile. Udělali jsme toho společně docela dost, ale chybí nám ještě jedna věc, a to je společné původní album.

Četl jsem, že se příliš nekamarádíte s moderními technologiemi. O čem tedy je album Sociální síť?

Má víc úrovní. Není jen o lásce. Je to retrospektivní album o životě jako takovém. Páni Pavlíček, Horáček a já už máme co bilancovat, zhodnocovat a můžeme si dovolit mít názor na věci. Nemusí se to líbit, ale je to tak. A do třetice, není to jen sociální síť v digitálním smyslu, ale v sociálním jako takovém. Co pan Horáček vidí v rámci života. Básně jsou villonské balady, které Michal Pavlíček rockově zhudebnil a já je šansonově nazpíval. Je to zajímavá trojkombinace.

Kdyby vzniklo pokračování písně Prečo vy, ľudia 20. storočia, o čem by bylo?

Je to paradoxní, ale my ji hrajeme i v novém tisíciletí. A lidem se líbí. Sice vždy řeknu, že to je skladba z minulého století, ale když jsme si ji poslechli, je tam spousta pravdy přenesené do dnešních dnů. Nějak výrazně se mi to nechce analyzovat, zejména kritizovat období, které bylo a které je. Proč vrtat do něčeho, co lidé ani nechtějí poslouchat. Nemyslím skladbu, ale téma. To je takový zpětný cval.

Myslíte, že lidé jsou unaveni médii?

To také. A teď si představte, že zažijí heavymetalový koncert, nic proti heavy metalu, a přijdou domů vygumovaní a druhý den jdou zas a od rána poslouchají ta zvěrstva.

Není to zpětně, při poslechu toho, co jste si myslel před dvaceti lety, náročné? Dokážete tomu čelit?

richard-muller-formen20224Jak to myslíte?

Máte třeba text, u kterého byste si řekl, že je mi o dvacet let víc, tehdy jsem byl blbý a dnes bych to napsal jinak?

Jasně. Ale vycházím většinou z té situace, ve které se nacházím. Přiznám se, že bych ne­uměl vyjmenovat, v uvozovkách, textové omyly. Texty, které se mi nelíbí, nikdy zpívat nebudu. Je mi úplně jedno, jestli jsem je napsal já nebo někdo jiný.

Kdy jste naposled vyšel třináct poschodí?

Fuu. No, to si ani nepamatuju. Vždy to bylo tak do pěti.

Všímáte si ještě pořád kolem sebe, co jsme kdo za lidi?

Všímám si věcí, lidí… To mám po svém otci. Ten miloval sledovat lidi. Sedl si na trh, a zatímco ostatní z divadla nakupovali, on seděl a díval se na lidi. Dal si k tomu dvě deci vína a bylo to pro něj velice důležité. Protože tím pádem dosáhl toho, že se naučil hrozně moc o lidech a pro lidi.

Rodiče mi odmala říkali, že až budu starší, budu dělat přesně to, co oni. Děláte i vy to, co váš otec? Jste si v něčem podobní?

Já myslím, že ne.

Vymezujete se tak programově?

Dávám si na to pozor. Ale důležité je, že se tomu vyhýbám.

Už jste se s ním vnitřně smířil?

Ano, určitě. Absorbuji ho jako velkého člověka a herce a dnes jsem na něj pyšný. Tehdy, když jsme byli spolu a on byl dost hrdý a já dost hloupý na to, abychom se dali dohromady, tak to byla jiná situace.

Je možné, že časem bude i o něm píseň? Vím, že už jste měl jednu rozepsanou.

Měl jsem to rozdělané a došel jsem do toho stadia, že jsem to nechtěl dát ven. Nepociťuji teď tu touhu.

Mám pocit, že z vaší rodiny má píseň už každý.

Ano, Filip má Filipa, Ema má Vône, máma má Mamu…

Je jednoduché psát o sobě a lidech, se kterými jste dennodenně v kontaktu?

To období, kdy jsem psal texty, které přímo odrážely problémy mého života, je už pryč. Už absolutně nemám chuť se na tom podílet.

Ještě fotíte?

Přestal jsem v momentě, kdy vyšla knížka Enter. Měl jsem pocit, že jsem nafotil všechno, po čem toužím, co chci. Když jsem si to zpětně uvědomil, došlo mi, že jsem ve stadiu, kdy se nadále dívám po věcech, které bych za normálních okolností vyfotil. Otázka stojí tak, zda fotit věci, které jste už jednou udělali.

Zaujalo mě, že fotíte spíš předměty a budovy.

Bojím se fotit lidi. Přijde mi to hrozně osobní. Připadám si, jako kdybych jim vcházel do vědomí, do života. Je to moment, kdy máte pocit, že je potřeba vymyslet jiná témata. A když se mi to někdy v životě povede, pak můžu uvažovat o další knížce. Lidé se úplně jinak chovají. Když nemáte půlmetrový objektiv, tak to nejde. Nejsem schopný si sednout a cvaknout. Zřídkakdy jsou tak otevření, že by měli chuť se nechat fotit. Vycházím z toho, že já to nemám rád, tak proč bych měl dělat zle někomu jinému.

Text: Imrich Rešeta, Foto: David Turecký, Styling: Stan Steiner, Make-up: Iveta Duongová