Vladimír Ševela: Jak jsem napsal bestseller o českém agentovi v CIA

cesky_krtek_v_cia

Čech Karel Köcher je dodnes jediným známým špionem, který pronikl do CIA. Byl zaměstnán v přísně tajném oddělení vyhodnocování odposlechů a pak pracoval jako analytik. Vladimír Ševela proměnil jeho příběh v bestseller. Ale nebylo to vůbec jednoduché…

„V roce 1984 ho v New Yorku zatkla FBI, ale po roce a čtvrt ho na Glienickém mostě u Berlína vyměnili za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. Köcher, krycím jménem Rino, který po návratu do Československa pracoval v Prognostickém ústavu, dodnes žije se svou manželkou (krycí jméno Adrid) ve vile v Dolních Břežanech u Prahy. Pět let jsem se s ním setkával, studoval tisíce stran odtajněných dokumentů na obou stranách oceánu, mluvil s desítkami pamětníků včetně Rinových řídících důstojníků a setkal jsem se také s experty CIA a FBI. Snažil jsem se vstřebat jeho neuvěřitelný a samozřejmě velmi kontroverzní příběh a pochopit jeho pohnutky. Nakonec tak vznikla kniha Český krtek v CIA.“

„Když jsem knížku psal, nepřestávalo mě udivovat, jak málo lidí jméno Karla Köchera znalo. Přitom dokázal něco, co se nepovedlo nikomu jinému na světě: vetřít se coby zvěd do americké Ústřední zpravodajské služby (přinejmenším o nikom dalším dodnes nevíme). Jenže v jeho vlasti o něm slyšel málokdo. Myslím, že právě tohle byla jedna z okolností, která ho přiměla se mnou mluvit. Muž s pečlivě pěstovaným egem totiž tím, že se na něj zapomnělo, nebo spíš že se do širšího povědomí nikdy nedostal, vlastně trpěl.“

„Köcher, jeden z nejúspěšnějších, nejsuverénnějších a také nejdrzejších agentů minulého století, byl velmi neobvyklý špion. Jeho někdejší američtí přátelé a kolegové z tajné služby po Rinově odhalení žasli, jak tento výstřední chlápek, jenž na sebe neustále strhával pozornost a se svou manželkou patřil mimo jiné k neúnavným účastníkům swingerských večírků, mohl být komunistický špeh, jenž obalamutil nejen je, ale také detektor lži CIA.“

„Jeho jméno jsem slyšel zřejmě poprvé v roce 1994, když jsem byl na své první novinářské štaci, v Mladé frontě Dnes. Poslali mě, abych se pokusil udělat rozhovor se Zbigniewem Brzezinským, legendárním poradcem amerických prezidentů. Velký Zbig tehdy navštívil českého premiéra Václava Klause, já se ho chystal po schůzce zachytit před Strakovou akademií a položit mu několik otázek. Jedna z nich se měla týkat právě Köchera. Jak jsem si krátce předtím nastudoval, Brzezinski totiž na začátku 70. let domnělého emigranta z Prahy zaměstnal ve svém ústavu a podle samotného Köchera mu dal i doporučení, jež agentovi otevřelo dveře do CIA. Slavný polský rodák mi ale tvrdil, že si na Köchera „téměř nevzpomíná“, a zdůraznil, že se na toto téma nechce bavit. Pak jsem Köcherův příběh pustil z hlavy.“

„Vlastně jsem nikdy nebyl velký fanda špionážního žánru. Jako kluka mě sice vzrušovaly komiksy s kapitánem Klosem, ale třeba jediný film s Jamesem Bondem jsem neviděl do konce. Víc mě přitahovaly reálné příběhy. Ty většinou předčí jakoukoli fikci. A ze střípků z Köcherova života, které se ke mně během let dostávaly, mi začalo být jasné, že tenhle osud je fascinující, že je to prastará story o člověku, který podepsal smlouvu s čertem a věřil, že nad ním vyzraje. Faust zasazený do převratných událostí 20. století. Když jsem v archivu získal Köcherův svazek, který byl ještě téměř dvacet let po listopadu utajován, a probíral se peripetiemi jeho života, žasl jsem, že o agentu Rinovi ještě nikdo nenapsal knihu. Přede mnou byla výzva jako hrom.“

„Uplynulo sedmnáct let, je léto 2011 a já stojím před brankou domu Karla Köchera v Dolních Břežanech a přemítám, jestli se tentokrát dostanu dál než s Brzezinským kdysi před Strakovou akademií. Pak se dvířka otvírají a šestasedmdesátiletý muž s pronikavým pohledem a zvláštníma, jakoby upíříma ušima mě zve dovnitř. Mou žádost o rozhovor krátce předtím v telefonu odmítl, ale souhlasil se setkáním a nezávaznou kávou. „Alespoň se poznáme,“ prohodil. Chtěl si mě prostě proklepnout. Říkal jsem si, že nesmím udělat chybu: Když se ho v roce 1984 nedlouho před jeho zatčením snažila FBI získat na svou stranu, radili se experti FBI a CIA s psychology několik týdnů, jak nevyzpytatelného Čecha oslovit. Věděli, že má nadměrné IQ i ego a že špatně zvolená poznámka může všechno pokazit.“

„Někteří z těch, kteří znali jeho kauzu, mě odrazovali: Je to lhář, šel přes mrtvoly, nezaslouží si, aby se o něm psalo. Trestem za jeho službu zlu má být zapomnění. Jenže mě nepřestával přitahovat příběh syna židovské matky, který vlastně jen o fous přežil protektorát, studenta anglického a francouzského gymnázia a skauta, jenž po roce 1948 s kamarády tajně cvičil střelbu ze starých pistolí a připravoval se na povstání proti Gottwaldovi. Přemítal jsem, nakolik ho poznamenalo prozrazení a zatčení, přestože jako zázrakem skončilo rychlým propuštěním odbojných výrostků a pouhou výchovnou domluvou. Chtěl jsem přijít na to, kde nastal přerod z antikomunisty a nadaného studenta matfyzu a FAMU v agenta StB.“

„A pak jsem samozřejmě chtěl přímo od něj slyšet, proč se nechal vycvičit na špiona, co to obnášelo a jak si sám před sebou obhájil, že bude bojovat proti Západu, který předtím tolik obdivoval. A pochopitelně mě zajímalo, jak přelstil nejstřeženější tajnou službu světa, jak obelhal detektor lži CIA a proč se po roce 68 neštítil spolupracovat s KGB. A on se nejenom neštítil – byl na to hrdý.“

„U člověka, jehož pracovním prostředkem byla lež a klam, bylo samozřejmě nutné všechno, co vypráví, důkladně ověřit. Ani obsáhlý svazek StB pochopitelně nešlo brát jako Písmo svaté. Rozhodl jsem se tedy získat všechny další dostupné prameny, oslovit maximální množství lidí, kteří ho znali a spolupracovali s ním, experty u nás i v zahraničí. Chystal jsem se napsat reportáž, jakou mi mí šéfové v novinách a časopisech nikdy nedovolili udělat. Nikdy mi totiž neřekli: Dělej si na tom tak dlouho, jak bude potřeba. Kolikrát jsem si těsně před uzávěrkou mumlal: Vždyť teprve teď jsem získal ty správné kontakty, teprve zítra se mohu setkat s člověkem, který můj příběh posune dál, právě nyní mám přístup k těm důležitým dokumentům. Ale požadavek šéfů byl neúprosný: Napiš, co máš, a zítra začni úplně jiný článek. Teď jsem měl na talíři těžko uvěřitelný příběh krtka v CIA a můj skomírající novinářský pud, ubíjený uzávěrkami, ožil.“

„Ano, Karel Köcher mě tenkrát v létě 2011 skutečně pozval dál do své vily. Seděli jsme nad vínem, já mu krátce řekl něco o sobě, ale pak spustil on. Bylo patrné, že se chce obhájit před dějinami. Nesměl jsem si však nic nahrávat ani zapisovat. Chtěl se prostě jen vypovídat. Na začátku jsem přece jen chybu udělal. Nějaké jeho tvrzení, už nevím, o co šlo, jsem zpochybnil. Běžný novinářský instinkt. Následoval výbuch. Vypadalo to, že budu muset okamžitě odejít. Tak inteligentní člověk a tak ješitný, říkal jsem si. Proto jsem se zařekl, že už budu jen poslouchat. Půjčil jsem si od něj knížku, takže byl důvod přijít znovu. Chodil jsem do jeho vily další dva roky a jenom poslouchal. Mezitím jsem se scházel s pamětníky i s lidmi, kteří ho znali od dětství. Jednou jsem to Köcherovi přiznal a pak také prozradil, že se chystám do USA. Kupodivu se s tím už smířil. Rinovi se nakonec myšlenka, že o něm vznikne kniha, začala docela líbit. Asi si myslel, že jej v ní vylíčím jako muže, který zachraňoval svět. Tak si přál být viděn. Podobně se obhajovali mnozí další usvědčení špioni. Köcher už byl tak rozjetý, že odpovídal i na velmi nepříjemné otázky. Těšilo ho, že opět bude středem pozornosti. Dokumentarista Jakub Wagner roztočil jeho portrét, na jehož scénáři jsem spolupracoval a který má být uveden letos. A kvůli knížce jsem se s Rinem scházel ještě další tři roky.“

„Možná si někdo může myslet, že jsem chtěl obalamutit starého muže nebo si hladit vlastní ego tím, že opiju rohlíkem chlapa, který přelstil detektor lži CIA. Mě ale hnala jen touha přijít na to, jak to skutečně bylo, nenechat si vnutit agentovu verzi a jeho výpovědi konfrontovat s prameny a svědky. Za těch pět let jsme si s Karlem Köcherem nicméně vytvořili určitý vztah a já si říkal, že bych byl upřímně rád, kdybych našel věrohodné důkazy o tom, že některé věci, jimiž se hájí, jsou pravda. Skutečně se ukázalo, že některé činy, z nichž je obviňován, se nestaly tak, jak se o něm tvrdí. Dalším legendám, jimiž mě zahrnoval, například že hájil národní zájmy proti normalizační rozvědce, mohl věřit snad jen on. Hájil vždy především své vlastní zájmy. Přesto, nebo právě proto je to fascinující příběh. Kniha se ale nakonec Köcherovi nelíbila. Po jejím vydání se mnou přerušil kontakty.“

„Během psaní jsem poznal desítky velmi zajímavých lidí. Od ctihodných amerických profesorů, jakým byl třeba rusista George Kline, který pomáhal domnělému emigrantovi Köcherovi v USA, přes normalizační rozvědčíky, kteří měli i po desítkách let potřebu dodržovat konspiraci, až po bývalé činitele FBI, CIA a amerického ministerstva spravedlnosti. Někdejší důstojník oddělení skrytých operací CIA a její pozdější hlavní historik Benjamin Fischer, jenž dnes v mnohém vůči svému někdejšímu zaměstnavateli nešetří kritikou, mně při vyjížďce ve svém porsche ukázal, kudy Köcher jezdil do Langley. Díky adrese dostupné ve svazcích StB jsem našel u Washingtonu místo, kde dodnes stojí budova, v níž sídlilo supertajné oddělení AE Screen, kde Köcher pracoval. Dojel jsem až do patra, kde měl kancelář, ale pak jsem byl vykázán. Za agentových dob tam oficiálně sídlila pojišťovna, dnes jakási obchodní firma. CIA tam už nejspíš nefunguje, tedy alespoň doufám…“

„Podle plánku KGB jsem identifikoval u řeky Potomac umístění mrtvé schránky, kam Rino ukládal tajné zprávy pro sovětské „přátele“. Vytrvale jsem se pokoušel kontaktovat i s bývalými důstojníky sovětské rozvědky. Tam jsem ale narážel na mlčení či na neochotu. Pokud třeba bývalý šéf washingtonské rezidentury Alexandr Sokolov zpočátku projevil vstřícnost, jeho vůli komunikovat záhy utnuli současní funkcionáři ruské tajné služby FSB. Byl jsem hrdý na to, že jsem při jednom telefonátu na centrálu FSB dal dohromady několik srozumitelných vět v ruštině, nicméně muž na druhém konci linky se mě zeptal: „Nemáte tam někoho, kdo mluví rusky?“ Navrhl jsem tedy komunikaci v angličtině. „Nět, zděs Rasíja!“ znělo rázné odmítnutí a hovor byl ukončen. Ovšem ani s výborným tlumočníkem jsem se později nedostal dál. Prostě nebyl zájem.“

„Velké překvapení mě čekalo několik měsíců před dokončením knihy. Zjistil jsem, že pražský Archiv bezpečnostních složek začal začerňovat důležité části Köcherova svazku, které byly předtím několik let přístupné. Prý mimo jiné na žádost CIA. Měl jsem tedy štěstí, že jsem se k dokumentům dostal včas. Dnes by mi některé důležité okolnosti a souvislosti nejspíš zůstaly utajeny. Spousta bílých míst v případu Rino je ale i tak stále nepopsána. Nezbývá než doufat, že se jednou otevřou archivy v Americe a třeba i v Moskvě, aby mohl být příběh Karla Köchera dokončen. Dojde k tomu ale někdy?“

„Navzdory všem supertajnostem mě při psaní nejvíc zajímala jiná záhada. Proč se chytrý a talentovaný člověk jednoho dne rozhodne podepsat kontrakt s ďáblem a jakou cenu za to zaplatí. Jestli se mi na tuto otázku podařilo dát alespoň částečnou odpověď, ať posoudí čtenář Rinova příběhu.“

 

Karel Köcher se narodil v roce 1934 v rodině českého poštovního úředníka v Bratislavě, matka byla slovenská Židovka. V roce 1938 se přestěhovali do Prahy. Po válce Köcher studoval v Praze na anglickém a francouzském gymnáziu. Jako patnáctiletý byl v roce 1950 zatčen za pokus o odboj ve skupině skautů. Později byl však přijat na Matematicko-fyzikální fakultu UK a studoval také FAMU. Pracoval jako učitel na učilišti, poté jako asistent na ČVUT, coby televizní i rozhlasový redaktor. V roce 1960 se stal kandidátem KSČ. Byl také podmínečně odsouzen za mravnostní delikt. V roce 1963 se stal agentem StB s krycím jménem Pedro. Převzala ho rozvědka a v roce 1965 jej spolu s manželkou Hanou vyslala přes Rakousko do USA jako špiona. Köcher získal doktorát na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, učil na newyorské Wagner College. Oba manželé získali na začátku 70. let americké občanství. Agent pak působil v institutu Zbigniewa Brzezinského a v roce 1973 byl přijat do CIA. Pražská rozvědka mu dala nové krycí jméno Rino. Pracoval coby překladatel a analytik v oddělení CIA zvaném AE Screen analyzujícím odposlechy převážně sovětských agentů a diplomatů. V roce 1975 se stal analytikem v Úřadu politických studií CIA. Zprávy předával také přímo KGB, převážně přes mrtvé schránky. Jeho žena byla dealerka diamantů a kurýrka jeho tajných zpráv. V roce 1984 zatkla Köcherovy FBI. Podle nejpravděpodobnější verze je zradil agent CIA v československé rozvědce. Köcher byl odsouzen na doživotí, ale v únoru 1986 byl špionský pár vyměněn s dalšími třemi agenty za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského a další tři vězně. Köcher poté v Praze do konce roku 1989 pracoval v Prognostickém ústavu.

sevelaKöcherův příběh dal Vladimírovi Ševelovi pěkně zabrat. (foto pro ForMen: Pavel Horák)