Žít si jako Poirot

Žít si jako Poirot

Jestli si zrovna rohlíkem nabíráte z kelímku vlašák, vyklopte ho na talířek, obtěžujte se najít vidličku, Poirot po vás pohoršeně blýská svým černým okem.

Seriál o slavném belgickém detektivovi nevděčí za svůj úspěch jenom perfekcionistickému herectví Davida Sucheta a výpravnému designu ve stylu art moderne. Stejně svůdný jako psychologicky propracovaná hlavní postava je Poirotův elegantní životní styl; a vůbec styl většiny postav, mezi nimiž se pohybuje.

Pepóó! Pivó!
Za pár milionů se dá na venkově pořídit poněkud zchátralý, ale romanticky vyhlížející zámek. Co je daleko těžší, je proměnit nabytou nemovitost v místo, jímž elegantně proplouváte v obleku z lehké vlny a v nablýskaných polobotkách. Šlapete po zrcadlově naleštěném parketu, nedbale dosedáte do koženého křesla s výhledem na sestřižený trávník, lemovaný karnevalem květin a vzrostlých stromů, abyste si zapálil nebo si z dobře zásobeného baru nalil do masivní moserovky zlatavý koňak. Jakmile nejde o garsonku, podobně ladná a nevinná scéna se neobejde bez zahradníka, uklízečky a hospodyně. Ve chvíli, kdy se svalíte do křesla v teplákách zaneřáděných olejem, který jste (zase) musel do sekačky dolít, vyprázdnit zaneřaděný okap a hádat se s přítelkyní, na kom je řada vařit kafe, elegance Poirota je až do příštího seriálu v nedohlednu.
Po roce 1989 vyrostla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku řada vil „pro zlost“. Jejich majitelé se prostřednictvím nemovitosti rozmáchli ke gestu, které mělo světu ukázat jejich nové a lepší postavení. Ale místo toho, aby se těšili ze svého úspěchu, lítali kolem domu se sekačkou a rozmnožovali všudypřítomný plevel, tmelovali odchlipující se parapety, lovili špínu ze zahnívajícího bazénu a řvali na děti, že jim špiní mramorovou podlahu v předsíni.
Architekt Pelčák sledoval, jak si Češi stavějí domy, které jsou příliš velké a příliš výpravné na to, aby si je majitel bez pomocného personálu mohl užít. Sám si postavil domek s fantastickým výhledem na Brno. Na rozdíl od monstrózních rozlehlých sousedních megavil si svůj funkcionalismem inspirovaný skvost majitel dokáže uklidit a udržovat sám bez toho, že by se – řečeno po brněnsku – musel zalamovat. Nebo donekonečna poslouchat hudrování manželky, která se z vnadné partnerky pomalu mění ve zlostnou uklízečku a údržbářku.
Teprve před několika lety jsem viděla fotografii paláce, který Vladimir Nabokov zdědil několik let před VŘSR. Jak velikostí, tak pompézností směle konkuroval tomu Zimnímu. Vůbec mi to nedávalo smysl. Spisovatel většinu dospělého života prožil po ubytovnách či v nevelkých pokojích, které sloužily jako ložnice pro něj a manželku Věru, jako posezení pro hosty a zároveň coby pracovna nositele Nobelovy ceny za literaturu. Jak mohl dědic nekonečných komnat a imperiálního privilegia tak nonšalantně přijmout téměř spartánské podmínky? A hlavně, jak to, že nezahořkl, netrpěl, nezoufal si, ale očividně si v nich lebedil?

Žít si jako Poirot

Odpověď v diáři běžné anglické rodiny
Irům, Čechům, Američanům, Řekům, Číňanům a mnoha jiným národům nejde na rozum (nebo se jim vyloženě zajídá) anglický způsob přijímání návštěv. Angličany by nikdy ani nenapadlo u vás zvonit jenom proto, že jeli kolem a rádi by své přátelé viděli. O tom, že by někoho rádi pohostili, se nejprve mluví. Několik dnů, týdnů a často i měsíců poté hostitelé elektronicky nebo telefonicky nabídnou možný termín. Buď si jeden z nabídnutých vyberete, nebo vyjednávání pokračuje. Několik dní předem pak zavládne nervozita v obou táborech. Hostitelský řeší, co nabídnout coby předkrm, co by se hodilo jako hlavní jídlo, co jako dezert. V případě, že jde o Londýn a rodinu s dětmi obývající běžný (tj. malý) domek, začne vysilující přeskupování hraček a jiného haraburdí z patra, v němž se bude návštěva pohybovat. V pozvané rodině se řeší, které víno nebo šampaňské přinést a kolik láhví, zda koupit bonboniéru nebo květiny. A hlavně probíhá debata o tom, jak elegantně se obléci. Většinou jde o božíhodovou róbu, ženy se ověší šperky a pečlivě upraví. V podstatě si navlékají kostým a prostředí hostitelů se musí proměnit v pečlivě uklízenou, promyšleně naaranžovanou a upravenou scénu. Stůl je často svátečně nebo nápaditě vyzdoben, ve váze jsou květiny, zapálené svíčky. Po několikahodinovém pobíhání zmizí z předsíně boty, kabáty, batůžky a koloběžky. Kdo má kočárek, vytlačí ho na dvorek nebo složí do auta. Elegantní návštěva přece musí vplout na elegantní, bezchybně naaranžovanou scénu.
„Jak úmorné! A ty na tuhle příšernou hru přistupuješ také?!“ diví se znechucená Irka žijící v Německu. Pravda, proměnit normální domácnost v divadelní scénu ozdobenou plápolajícím ohněm v krbu je vyčerpávající stres. Ovšem výsledek ohromí nejen návštěvu, ale i domácí: bylo by to krásné, kdybychom to takhle mohli mít napořád.
A v tom je i kouzlo Poirota a Downton Abbey. Pohovky nejsou polité, v předsíni se neválejí křápy, nikdy se vám do boty nezaryje ostrá součástka z lega. Dům nebo byt je perfektní. Ale to není perfekcionismus české domácnosti, který jde často na úkor nervů a zdraví paní domu. Ne, vtip spočívá v tom, že perfektní musí být úplně všechno. Včetně nálady hostitelky, jejího účesu a misky, v níž nabízí dobroty. Konverzace musí být vtipná, příjemná a stimulující. A všichni se musí cítit příjemně a uvolněně. A této perfektní uvolněnosti si „dopřáváme“ ne-li každý, tak každý druhý víkend. Není divu, že lékaře nejvíce znepokojuje obrovská spotřeba alkoholu středostavovských Angličanů.

Motýlek
Novinář, který se v luxusním hotelu u Ženevského jezera rozhlížel po ponuré chodbě s nízkými stropy, koktal: „Musel jsem zabloudit, tady přece bydlí personál!“ Poslali jej dělat rozhovor s Nabokovem a on vyjeveně sledoval skromný pokojík pod střechou, v němž Nabokov bydlel. Spisovatel ale nemohl být spokojenější. Nádherný výhled na jezero, v přízemí hotelu opulentní jídelna, ve které se vděčně a střídmě ( byli vždycky štíhlý pár) stravovali. A Věra měla čas být elegantní oporou. Ani jeden si nedělal vrásky provozem a údržbou nemovitostí. Byli výjimeční: nežralo je, že jejich uspořádání ostatní neoslňuje, oni si život zařídili tak, aby co nejvíc těšil a uspokojoval je.

Děti à la art moderne
I když máte filipínskou údržbářku domácnosti zvyklou ustavičně otírat stopy po umaštěných prstíkách, děti vnášejí do elegantně plynoucího života chaos, s nímž si nevědí rady ani scenáristé. V Downton Abbey se sice objevují pravidelně, ale jenom jako dokonale vykartáčované propriety, které svou tichostí nijak neruší, ale mile doplňují elegantní uspořádání. Tvůrci Poirota se hned v začátcích filmování rozhodli, že se budou důsledně držet art moderne, přestože popisují detektiva v průběhu půlstoletí. Žádnému jinému ze stylů se totiž nedostává filmové elegance ovlivněné uměním Aztéků a starověkých Egypťanů i představivostí primitivních kmenů. A ačkoli se v seriálu lidé milují a usazují, děti se v něm v podstatě nevyskytují.
Vyznavači elegantního životního stylu děti nemůžou vyškrtnout jako scenáristé, ale mohou si dopřát Knoll House.
Jen pro ten dnešní den…
Ukrytá mezi vzrostlými jedlemi je poblíž jedné z mála nekonečně písečných pláží v Anglii v Dorsetu nenápadná dvoupatrová anglická vila postavená v roce 1931, jako stvořená pro natáčení belgického detektiva. Knoll House je hotel, který nepotřebuje vyhlášené designéry nebo nejnovější technologie. Knoll House je hotový poklad mezi hotely, protože svým přístupem k hostům zamrzl v době art moderne a pobývat v něm neznamená jenom skvostně a elegantně odpočívat, ale také cestovat v čase.
Vaše uhoněná, vystresovaná a ustavičně upomínající manželka někam zmizí. Zatímco zkoumáte nápojový lístek s prvotřídní nabídkou, do jídelny po vlněném koberci měkce vplouvá žena v krásných šatech, usmívá se, září štěstím. Vzpomenete si, že čekáte na manželku, a provinile se obrátíte k jídelnímu lístku s vychytávkami vyhlášeného šéfkuchaře. Kráska se mezitím přiblížila k vašemu stolu. Překvapeně vyskočíte, protože mondénně naladěná žena má s manželkou, která vám ještě ráno udělala před sousedy scénu, společné jenom číslo bot.
Děti jsou v nedohlednu. Nejenže se nemusí nikdo stresovat tím, co budou a co nebudou jíst a jak budou na naškrobených ubrusech stolovat – během večeře, snídaně a oběda jste v Knoll House bezdětní, můžete si v klidu vychutnat fantastické doušky a sousta bez toho, že byste spěšně hltali mezi peskováním a dokrmováním potomků.
„Nebylo ti líto, že děti během jídla nebyly s vámi?“ žasla známá. Vůbec ne! Děti pod dohledem chůvy skvěle a způsobně jedly, pyšné, že spolu s ostatními dětmi mají svou vlastní, z jejich pohledu mnohem lepší (s dětským nábytkem a nádobím) jídelnu a že nemusejí čekat na ukecané a u vína lelkující dospělé, ale mohou si hned po jídle nerušeně hrát.

Klid opravdu léčí
Můj soused Barry začal svou nevyléčitelně nemocnou paní brát na víkendy do jejího oblíbeného penzionu. Je to jediný způsob, jak ji přinutí k tomu, aby si odpočinula a nechala se sama obskakovat. Milačkové, nečekejte až vás sklátí nemoc, inspiruje se u Nabokova a elegantních postav art moderne.

*

Tvůrci Poirota se v začátcích rozhodli, že se budou držet art moderne. A přestože se v seriálu lidé milují a usazují, děti se v něm v podstatě nevyskytují.

*

Tento záběr je zajímavý i tím, že Poirot na něm nemá svůj obvyklý klobouk typu homburg, rukavice a vycházkovou hůl. Co mu naopak neschází, jsou kapesní hodinky s řetízkem, manžetové knoflíčky a hlavně černé poutko obtočené kolem knoflíku na vestě, na jehož konci jsou brýle cvikry, zastrčené vždy v levé kapsičce. Poirotovo sako má většinou uzavřenou fazónku.

*

Text: Anastázie Harrisová
Foto: Profimedia.cz